Únos XXXIV.

Ráno vzbudil zajatce klasický řev. Probíhalo to jako vždy. Ještě než přišly gorily k nim, do cely, stihl Lukáš vyložit jejich plán Anně.
„To je dobrý plán,“ přikývla Anna, „začneme hned dneska?“
„Není třeba to odkládat. Když nám to nevyjde, tak co se dá dělat. Aspoň to zkusíme,“ řekl Lukáš.
„Kdyby se nám to povedlo, museli bychom dodržet to, co jim slíbíme,“ varovala Hanka, „takže žádný pokusy o útěk.“
V tu chvíli přišli gorily a odvedly je do jim již dobře známé místnosti.
„Tak kdy začneme?“ zeptala se potichu Anna ostatních.
„Co takhle hned?“ navrhla Milli.
„Dobře, ale kdo?“ zeptala se Anna.
„Víme, proč Lenym pomáháte,“ řekl Lukáš gorilám a vyřešil tak otázku osoby, která to udělá. Gorily se podívaly nejdřív na něj a pak na sebe.
„Jak to víte?“ zeptal se jeden.
Lukáš se podíval po holkách a ty přikývly.
„Včera, když Marietta začala ječet, doběhla Milli k vám do kanceláře a prohlídla si tu obálku, kterou jsme tam už minule našli. Našla v ní vzkaz. Ale to, že vás Leny vydírá, jsme se dozvěděli už dávno. Slyšeli jsme vás jednou v noci, jak se hádáte,“ řekl jim na rovinu Lukáš.
Goriláci se po sobě užasle podívali.
„Nehodláte to ale tomu fakanovi říct, že ne?“ zeptali se.
„Zbláznili jste se?! Ani omylem,“ řekl Lukáš.
„A proč nám to vlastně říkáte?“ zeptal se jeden gorilák.
„Chceme vám pomoct najít vaše děti. Jakmile je najdete, nebude mít Leny na vás žádnou páku, vy se na něj budete moct vykašlat a on nebude mít pomoc. Pak už bychom ho zvládli sami,“ vyložil Lukáš. V duchu si říkal, jestli jim třeba přehnaně nevěří. Bude ale muset. Nic tím neztratí.
„To není špatné. Jak nám ale chcete pomoct?“ zeptal se ten druhý.
„Odtud se nedostaneme, takže asi jedině radou nebo nějakým plánem,“ připojila se Anna k Lukášovi a chytla se ho za ruku- hledala u něj oporu. Lukáš jí ruku jemně stiskl. Jeden gorilák vykoukl ze dveří a pak se podíval po nich.
„Tak co radíte?“ zeptal se.
„Úplně jednoduchou věc: Ať jeden z vás Lenyho sleduje, až zase půjde pryč,“ řekla Anna.
„Ale on chodí pryč v dobu, kdy vás musíme hlídat.“
„No a co?“
„Jaký no a co? Zbude tu na vás jenom jeden a vy utečete.“
„Dáme vám naše slovo, že opravdu neutečeme. Přísaháme,“ řekl Lukáš a koukl po holkách. Ty začaly přikyvovat.
„To není špatný. Možná by to šlo,“ řekl jeden gorilák a koukl se po druhým. Ten jen přikývl.
„Tak zítra to tak uděláme. Ale opravdu se nesmíte o nic pokusit. A teď radši něco dělejte, ten pitomec si to vždycky chodí kontrolovat,“ varovaly je gorily a oni začali něco dělat. Ale už s vědomím, že se možná dostanou během dvou tří dnů pryč. Povídali si s gorilama a zjistili, že jsou celkem v pohodě.
„Jo, a jen tak mimochodem, já jsem Glen a to je Hans,“ řekl jeden gorilák, „A asi jste si všimli, že jsme dvojčata.“
„Nás asi znáte, takže se představovat nemusíme,“ řekla Anna.
„No, neznáme. Ten fakan nám vaše jména neřekl.“
„Aha. Takže já jsem Anna, to je Lukáš, Milli, Mariana, Marietta a Hanka,“ představila je všechny Anna. Oba přikývli. A stalo se něco, co by ani jeden ze zajatců nečekal- oba jim začali pomáhat s vynášením věcí. Měli to rychle hotové a proto začali uklízet.
Vymetali všechnu špínu a prach na hromádky a pak je dávali do kýblů. Během chvilky měli všichni zarudlé oči a kýchali o sto šest. Glen s Hansem je odvedli k nim do cely dřív. Potom jim přinesli večeři. Zajatci se nestačili divit. Poprvé za dobu, co tam byli, dostali teplou večeři. Teda spíš poloteplou. Dostali toasty se sýrem. Poděkovali strážcům a hladově se na to vrhli.
„Víš, jak jsme si v předchozím bunkru dělaly srandu, že je ten jeden náš anděl strážný?“ zeptala se Anna potichu Marietty. Marietta přikývla.
„Třeba to tak odteď je,“ řekla Anna s nadějí v hlase.
„Kéž by,“ řekla Marietta.
„A proč by ne? Uvidíme, jak to zítra dopadne,“ řekla Anna.
„Máš pravdu,“ přikývla Marietta.
„O čem si to tam špitáte?“ zeptal se se zájmem Lukáš.
„Pomlouváme tě tu,“ řekla Marietta se smíchem a Anna přikývla.
„Přesně tak, Marietta říká pravdu,“ řekla.
„Aha. A co o mně říkáte?“ zeptal se Lukáš a bylo na něm vidět, že jim nevěří.