Únos XXXV.

„Neřeknem. Pak bychom tě už nemohly dál pomlouvat,“ řekla Anna. V tu chvíli je Lukáš obě povalil na zem a začal je lochtat. Obě se smály, ale Lukáš měl tu smůlu, že jim na pomoc přiběhly ostatní holky a začaly Lukáše taky lochtat. Během chvilky už Lukáše lochtalo pět holek.
„Vzdávám se!“ křičel se smíchem. Holky ho tedy nechaly. Ani si nevšimli, že za mřížemi stojí oba strážní.
„No teda, pět na jednoho, co to je?“ smáli se, „Nedej se!“
Pak ale uslyšeli kroky.
„Bacha, už jde,“ varovali zajatce. Mrkli na ně a odešli. Zajatci se rychle uklidnili a sesedli
se dokolečka. Dělali, že si povídají, přitom ale pečlivě poslouchali kroky. Jakmile uslyšeli, že se všechny vzdalují, oddechli si.
„Ty jo, dneska se toho stalo tolik,“ řekla Milli to, na co všichni mysleli.
„Souhlasím. Ale naštěstí dobrého,“ přikývla Hanka.
„Omluvte mě, jdu spát,“ ozvala se Mariana.
„Dobře,“ usmála se Anna, „Budeme potichu.“
Marietta se i s Hankou přidala k Marianě a taky šly spát. Vzhůru zůstali jenom Milli, Anna a Lukáš, který vzal Annu kolem pasu, posadil si ji před sebe a vzal ji kolem pasu oběma rukama. Milli se spokojeně usmála.
„Já věděla, že se vy dva dáte dohromady,“ usmála se na ně. Oba se na ni podívali a Anna se zasmála.
„No jo, ty víš vždycky všechno nejlíp, viď?“ smála se.
„To ne, ale hned od začátku mi bylo jasné, že tě Lukáš jednou udolá. A že ti není tak lhostejný, jak jsi dělala. Zamilovala ses do něj hned, ale chtěla jsi si prověřit, jestli je jeho zájem opravdový, jestli to myslí vážně. Znám tě Ani, takže jsem to poznala. A taky jsi ho chtěla trošku převychovat. Chtěla jsi odstranit ty jeho přezdívky,“ trumfovala Milli.
„To jsi na mě všechno takhle poznala?“ vykulila Anna oči. Lukáš se usmál.
„Jo, poznala jsem to na tobě.“
„Takže jsem to neměl tak beznadějný, jak to vypadalo?“ zeptal se Lukáš a koukl se na Annu, která zrudla.
„Ehm, no, neměl,“ odpověděla mu Anna a sklopila oči, „Měla jsem tě ráda hned, ale nechtěla jsem se okamžitě nechat sbalit, chtěla jsem zjistit, jestli nejsi jeden z těch frajírků, kterým, když se nepovede holku sbalit hned, tak jí nechají. A, jak řekla Milli, mi trochu vadily ty tvoje přezdívky. Chtěla jsem tě je odnaučit.“
„Proč klopíš oči? Myslíš, že se na tebe teď naštvu a nechám tě? Když jsem si tě našel, odnaučil se říkat ty přezdívky a konečně se mi povedlo se dostat k tobě blíž, že bych toho nechal? Mě naopak potěšilo, že jsem se to dozvěděl,“ řekl Lukáš Anně. Anna se o něj opřela zády a zaklonila hlavu.
„Vážně?“ zeptala se.
„Vážně,“ odpověděl a na důkaz, že mluví pravdu ji políbil. Milli se usmála.
„Vidíte? Říkala jsem to,“ řekla. Anna se na svou nejlepší kamarádku usmála.
„Příště tě poslechnu,“ slíbila jí.
„V čem poslechneš?“ zeptal se Lukáš.
„No, to ti Milli neřekla. Hned, jak jsi mě začal uhánět, mi říkala, ať si nehraju na Ledovou královnu a někam s tebou jdu, že nejsi žádný pitomec, co by mě po jednom rande nechal,“ řekla Anna s pohledem upřeným na Milli.
„Milli je taková dohazovačka, co?“ zasmál se Lukáš.
„Pro ostatní možná, ale sobě jsem ještě nikoho nedohodila,“ postěžovala si Milli.
„Tak víš co? Až se odtud dostanem, někoho ti najdu, jo?“ usmála se Anna.
„Tak jo,“ zasmála se její kamarádka, „A asi budu následovat holky do říše snů.“
„Tak dobrou,“ popřáli jí Anna i Lukáš a šli si taky lehnout.
Milli si lehla k sobě a hned usnula. Lukáš s Annou leželi přitisknutí na sebe a potichu si povídali.
„Milli opravdu říkala pravdu?“ zeptal se Lukáš.
„Jo, říkala. Zná mě dobře a asi to na mě opravdu poznala,“ řekla Anna s úsměvem. Lukáš si ji přitáhl ještě kousek blíž.
„To kdybych věděl ,tak bych se snažil ještě víc.“
„To nevadí, snažil ses dost. Upřímně, říkala jsem si, jak dlouho to ještě vydržíš a jak dlouho to vydržím já“
„A kdy jsi měla v plánu přeci jenom se mnou někam jít?“
„No, asi tak touhle dobou.“
„Takže nám to přibližně vyšlo.“
„Přibližně. Ale s tímhle jsem ani omylem nepočítala.“
„Bavili jsme se s Milli a já jí říkal, že kdybych měl na výběr, šel bych tě znovu hledat. Znovu a klidně tisíckrát znova. Jenom bych pár věcí změnil,“ řekl Lukáš a podíval se na Anniny jizvy.
„To je možný, ale už nic změnit nemůžeš. A pokud jde o tohle,“ řekla Anna a koukla se na své jizvy, „myslím, že i díky tomu jsme se mnohem víc sblížili.“
„Takže bych za to měl Lenymu poděkovat, či co?“ zeptal se Lukáš s údivem.
„No, to ne, ale koukni se na to takhle: kdyby mě a ostatní holky Leny neunesl, ty by ses mě nevydal hledat a nikdy bychom se takhle moc nesblížili.“
„Hmm, ale i tak…“
Anna se na něj usmála a Lukáš se k ní natáhl a políbil jí.
„Co myslíš, povede se to zítra?“ zeptala se ho.
„No, to nevím. Mohlo by. Ale nevím, jestli máme takový štěstí,“ řekl Lukáš trochu pesimisticky.
„Uvidíme. Ale přála bych si, aby to vyšlo. Nejenom kvůli nám, ale i kvůli těm dětem. Bůh ví, co jim Leny dělá. A kdyby je opravdu našli, dostali bychom se během pár dnů pryč,“ povzdechla si Anna, „Už se mi strašně stýská po domově, po lidech ve třídě, dokonce po škole samotné.“
„To mě taky. Ale sama jsi říkala, že je tady na tom něco dobrýho. Uvidíme, snad jim to vyjde.“
„Hmm. Asi budu spát, pomalu usínám,“ řekla Anna. Lukáš se k ní natáhl a políbil jí.
„Tak teda dobrou noc,“ řekl s láskyplným úsměvem. Anna mu úsměv oplatila a zavřela oči. Ještě se jí moc spát nechtělo, ale potřebovala chvilku přemýšlet. Jakmile ale oči zavřela, únava jí přepadla a ona stejně, během chvilky, usnula. Lukáš ji ještě políbil do vlasů a během chvilky usnul taky.
Aniž by to postřehli, Milli ještě nespala, jen to předstírala. Chtěla si jen vyslechnout, jak se to mezi Annou a Lukášem vyvíjí. Byla naprosto spokojená. Chtěla, aby se pořádně sblížili a taky z části proto vzala Lukáše na pátraní po Anně. Ještě jednou se po nich podívala a pak taky usnula.