Zmrzlinová princezna

Ležím na pláži a nastavuju kůži lechtivým paprskům. V ruce držím drink a podle vůně to rozhodně není nealko. Pomalu otevřu oči a kouknu na to modrou masu před sebou. Mohla bych tu být navěky. Jenom kdyby ten příšernej budík tak neřval…

Neochotně rozlepim oči. Však sem mohla vědět, že něco takového se mi muže jenom zdát.
,, Stávej zlato, nebo přijdeš pozdě,“ volá taťka zdola.
Rebelantsky přes sebe přetáhnu peřinu a doufám, že mě to před vstáváním zachrání. Ale zrádkyně neutlumí ani zvuky probouzejícího se domu a ani nezastaví čas. V noci nezaberu a ráno bych spala, až bych brečela.
Asi po pěti minutách tvrdého boje vyhraje moje lepší část a já se začínám angažovat do života. Nesnáším svoji lepší část.
Otevřu dveře a do nosu mě praští vůně palačinek. Zbožňuju, když si táta udělá čas a ukuchtí nám snídani. Obvykle to musím dělat já, protože spolíhat se na ty kolohnáty, co mám doma, je o život. Mít čtyři bratry je super, ale co se týká věcí okolo domácnosti, jsou to těžcí ignoranti. Jednou jsem je donutila uvařit, ale protože jsem tu spoušť musela uklízet a ještě ke všemu i ochutnat abych neurazila…no hold radši si přivstanu, než riskovat těžkou otravu.
,,Nevypadáš dobře, nespala jsi?,“otázka opravdu trefná.
,,Od tebe to sedí, viděl jsi teď někdy zrcadlo?“, oplatím Martinovi. To je ten nejmladší, čili pravy a nefalšovany pubertální zlatíčko. Buď je u počítače nebo u telky. Ve dne v noci, takže toho nenaspi víc než já.
To už se ale přiřítí Pavel a pocuchá mě ve vlasech. Pavel je moje dvojče a je to poznat. Naznačím pohlavek,ale usměju se na něj.
Doloudám se do kuchyně a tam sedí taťka s Jakubem, nejstarším a nejpraštěnějším. Má zrovna volny dny, kdy by se měl zaměřovat na studium, je už pátej rok na medině.
Poslední článek, aby byla rodinka úplná, by byl Zdeněk. Ten ale na rozdíl od Jakuba opravdu studuje. A to tak vehementně, že už nebyl 14 dní doma.
A já jsem Ema, nevim, proč mi dali tak blby jméno, asi jeden z výstřelků mé matky. Jsem Ema, 19-ti letá holka, s pěti chlapama a maturitou na krku.
Po zuřivé snídani - když nejsem dost rychlá, zůstanu o hladu - se dobelhám do koupelny. S marnýma snahama sama sebe zkulturnit to nakonec vzdám a vrazim vlasy do culiku. Skepticky to zhodnotím, ale nějaky povzdechy stejně nemaj cenu, na plastiku nemam.
Jakub už sedi u televize a zbytečně luxuje programy v marné snaze něco najít. Rozhodnu se ulehčit mu jeho nudnou životní situaci a prachsprostě ho využít.
,,Mohli bys mě prosím hodit do školy?,“ nahodím svoje psí očka.
,,A mám na vybranou?,“protočí oči.
,,Ani ne“, šibalsky se usměju. Někdy jsou na zabití, ale stejně je fajn, je mít.

Otráveně zakopnu boty do skříňky a hlasitě ji zavřu. Nejsem tady ještě ani 10 minut a už jsem vytočená. Je vážně nejvyšší čas odtud vypadnout. Mám ty lidi rada, fakt, ale někdy bych někoho nejradši uškrtila. Ponorková nemoc prostě po osmi letech funguje.
,,Em,“ zavolá někdo moji přezdívku, už sem se zmiňovala, že nesnáším svoje jmeno. Možná i proto, že kromě vlasů(ty taky nestojej za moc) je to to jediny, co mi zbylo po matce.
Otočim se a uvidim Kláru, asi jediná osoba, po které ještě nevyjíždím. Věnuju ji jeden svůj dnešní úsměv a trpitelsky počkám, než se přezuje. Zavěsí se do mě a už si to rázujeme do schodů. Nevím proč zrovna čtvrťáci, by měli mít třídu nejvýš. Už by se měli brát ohledy na jejich věk.

Přetrpět tenhle den, nebylo až zase tak katastrofální, jak jsem očekávala, a to je rozhodně plus. Sedíme s Klárou na kafi a rozhlížíme se po náměstí. Spousta rodičů s dětmi vyrazila na zmrzlinu nebo jen tak na procházku, poslední dny je vážně úžasny počasí. Nastavím tvář sluníčku a na chvilku si vzpomenu na ten dnešní krásnej sen. Brala bych ho všema deseti.
,,Zasnila ses nám, brouku? Haló, země volá Em.“
Neochotně se podívám na kamarádku a vytrhnu se tak ze snění. Ta se jenom culí.
,,Budeme muset jít, musím hlídat sestru,“ povzdechne si Klára.
,,Ještě si stěžuj, taková hodná, malá sestřička, já bych někdy měnila.“
,,Hm, za tvého brachu klidně, to bych měnila. Toho já pohlídám,“ zasní se Klára.
,,Ale, a kterýho se nám zachtělo?“
,,To je jedno.“
Jenom se uchechtnu, vím svoje. S povděkem by vrátila za tři dny a ještě by i zaplatila, abych si je vzala zpátky.
Zaplatíme a máme se k odchodu. V tom mě něco příšerně zastudí na noze, až povyskočím. Nějakej malej klučina si tak dával pozor, aby mu neupadla zmrzlina, že zapomněl vnímat kam jde a oba dva kopečky teď skončily na mě. Když se vzpamatuju z leknutí, mrknu na něj. Chudák jen vystrašeně zírá vyvalenýma očima, jak zareaguju. Pobaví mě to.
,,Ahoj, špunte, jsi v pořádku?“
Neodpoví, jen zakývá. Usměju se a sleduju, jak ostražitost začíná mizet.
,,Je mi líto té zmrzliny, pojď, koupíme novou, jo?“
Nevěřícně na tebe koukne a pak se pohled změní v radostný. Zase se usměju a natáhnu ruku. Nesměle ji chytne a táhne mě k pultu. Jenom se otočím a omluvím se pohledem Kláře. Ta s úsměvem kroutí hlavou a naznačuje, že už půjde. Kývnu a upřu pozornost zase na chlapce.
,,Tak jaká to bude?“
Nesměle pípne dva druhy zmrzlin a mlsně sleduje, jak ji prodavačka skládá na sebe. Převezme kornout a zase plný soustředění vyjde ven. Zaplatím a sleduju nového kamaráda pohledem, teď jenom najít jeho doprovod. Když ho dohoním vypadá to, že si ho doprovod našel sám. Vzrušeně mu vypravuje, co se stalo.
,, …a pak mi ta princezna koupila zmrzlinu.“
Musím se usmát, a nejsem sama. Pohled mi sklouzne do těch nejhlubších očí, co jsem kdy viděla.