Únos XXXVI.

Druhé ráno je nevzbudil řev, ale pocit, že na ně někdo kouká. Všichni se rychle probudili a koukli se po dveřích. Tam s úsměvem stál Hans. Koukal na ně a jednoduše čekal, až se zajatci vzbudí.
„Dobré ráno,“ usmála se Anna na něj, „Proč jsi nás nevzbudil dřív? A kde je Glen?“
„Dobré ráno,“ oplatil jí pozdrav Hans, „Glen sleduje toho fakana. Snad se brzy vrátí.“
„Co budeme dneska dělat?“ zeptala se Milli, když se konečně vymotala ze slámy.
„No, včera jsme toho stihli dost. Takže dneska taková flákačka. A především budeme čekat, až se vrátí Glen.“
„Jasně. Tak to jsem docela zvědavá. A můžu vědět, proč vlastně vyklízíme tu místnost?“ zeptala se Hanka.
„No, to bych taky docela rád věděl. Ten fakan nám to neřekl. Prostě ji máte vyklidit a hotovo,“ pokrčil Hans rameny, „On nám ostatně neříká vůbec nic.“
„Aha. Takže nevíme vůbec nic. Nejspíš nás chce jenom zaměstnat.“ Dedukovala Marietta.
„Tak pojďte. A aby nám to uteklo rychleji, pomůžu vám. Nedovedu teď jen tak stát a čučet.“
Zajatci se tedy spolu s Hansem vydali k známému pokoji.Začali pomalu a v klidu uklízet. Najednou cítili mnohem uvolněnější atmosféru. A taky společně vyhlíželi Glena. Glen se však ani po třech hodinách neobjevil. Začínali být neklidní a Hans hlavně. Za další dvě hodiny se naštěstí Glen objevil. Byl udýchaný, špinavý a měl potrhané sako, ale jinak byl v pořádku.
„Už jde. Jdu se rychle převléknout, aby si ničeho nevšiml. Vy dělejte, že něco děláte,“ řekl jim udýchaně a zmizel. Na Hansovi bylo vidět, že je rád, že se jeho bratr konečně vrátil. Nemusel zajatce ani pobízet, rychle začali uklízet sami. Leny přišel, a jakmile neviděl Glena, naštval se.
„Kde je ten druhej?!!“ zařval.
„Odskočil si na záchod,“ odpověděl naprosto klidně Hans. V tu chvíli se naštěstí Glen objevil za Lenym.
„Sháněl mě někdo?“ zeptal se.
„Jo, já. Příště nikam ani jeden nechoďte, co kdyby se tihle rozhodli, že utečou?!“
„Ano, rozkaz,“ řekl Glen, a hned, jak se Leny otočil, udělal takovou grimasu, že bylo naprosto jasné, že Lenyho odteď naprosto ignoruje. Leny odešel a Glen se na ostatní podíval.
„Tak už vím, kde drží naše děti,“ řekl šťastně.
„Skvělé,“ zaradovali se všichni. Na obou bratrech bylo vidět, že jsou moc rádi.
„Viděl jsem je,“ pokračoval Glen, „Jsou svázaní, uspaní, špinaví a naprosto vychrtlí, ale jinak celkem v pohodě. A jsou pořád stejně chytří. Už asi pochopili, že jim ten fakan dává do jídla uspávací prášky a žádné jídlo si od něj neberou.“
„A kdy si pro ně dojdeme?“ zeptal se Hans.
„Nejlíp dnes v noci. A vy,“ koukl Glen na zajatce, „půjdete rovnou s námi. Pak hravě zmizíme. Až se ráno ten pitomec probudí, nebude tu mít nikoho.“
„Dobře,“ souhlasil Lukáš za všechny.
„Takže vás teď odvedeme do cely. Až Leny usne, dojdeme pro vás a půjdeme pro naše děti. Pak zmizíme,“ vyložil plán Hans. Zajatci přikývli a vyrazili ke své cele. Jakmile tam došli, bratři na ně mrkli a zmizeli.
Zajatci se po sobě nadšeně podívali.
„Že bychom už dneska odtud zmizeli?“ podivil se nadšeně Lukáš.
„Možný to je. Doufám, že nám to vyjde,“ přikývla Milli.
„Tak hele, pokud půjdeme v noci, měli bychom se trochu vyspat, protože, abychom měli před Lenym pořádný náskok, budeme celou noc a možná i den na nohou. Auto nejspíš nevezmou, to by Lenyho vzbudilo,“ řekla naprosto logicky Hanka.
„Má pravdu,“ kývla Mariana uznale na Hanku, „Jdu spát.“
Ostatní kývli a šli si taky lehnout.
„Tak co, už věříš tomu, že se to snad povede?“ zeptala se Anna Lukáše.
„No, celkem jo. Nechci se ale předčasně těšit, hodně se toho nemusí povést.“
„To je pravda, ale snad se to povede.“
„Snad máš pravdu.“
Anna se usmála.
„Jdu spát,“ řekla mu, „A ty bys měl taky. Musíme nabrat síly.“
Lukáš přikývl, přitáhl si ji k sobě. Anna během chvilky usnula a on taky.