Lotosový květ - 37.část

O dva dny později zastavil konečně před schodištěm Sheffieldského sídla kočár. Baron William Johansson byl už od rána nedočkavostí celý bez sebe. Jakmile zaslechl zařehtání koní, netrpělivě seběhl ze schodů a rozechvěle sledoval, jak se pomalu otevřela dvířka kočáru. Adriana opatrně vystoupila a plaše se rozhlédla kolem sebe. Timy ji opodál zvědavě pozoroval. Pak se zadívala na otce a hlesla.
„Tati?...promiň…“ víc, než tato dvě slova už nedokázala říct, protože se jí hlas zadrhl v hrdle, a se slzami v očích jej objala. Dojatě si ji pak dlouho prohlížel, hladíc ji po vlasech.
„To ty mi promiň, že jsem nedokázal naslouchat tvému srdci a málem tě vehnal do záhuby, ale už je to vše naštěstí pryč…Vypadáš moc dobře, je z tebe krásná mladá žena, jsi celá maminka…“ zašeptal se zvlhlýma očima. Usmála se na něj, pomyslela si však, že před Maxem se sice svým útěkem zachránila, ale nikdo nečekal, že ani v Amarově blízkosti nebude příliš v bezpečí. Poznala, že otec o tomhle nemá nejmenší tušení, což přivítala, protože dnes už to stejně bylo všechno jedno…Baronův pohled znovu nedočkavě sklouzl ke dvířkům kočáru. Užasle sledoval, jak z něj na zem seskočila malá snědá dívenka, zastrčila si za ucho pramínek neposedných černých vlasů a zvědavě si jej chvilku prohlížela. Pak se k němu přiblížila, mírně naklonila hlavu na stranu a zářivě se usmála.
O tom, kdo je jejím otcem, už nebylo nejmenších pochyb.
„Tak, to jsi ty, ten můj dědeček? Představovala jsem si tě sice trochu jinak, ale to nevadí…“
Všichni se tomu pobaveně zasmáli, Timy měl pravdu, prostořeká byla po své matce.

Po chvilce Timy přivedl i Sarah, to už ale Adriana nevydržela a rozběhla se přímo k ní.
„Děvenko moje, tak jsem se přece jen dočkala…“ řekla chůva tiše a radostně se objaly. Pak si všimla rozpačitě přešlapující Míny a spráskla ruce.
„Propána, a copak to tady máme za roztomilou maličkou veverku?“
Mína překvapeně zamrkala, přiběhla k Adrianě a zvědavě si chůvu prohlížela.
„Máš ráda cukroví?“ zeptala se jí Sarah a mrkla na ni. Dívenka horlivě přikývla.
„Tak pojď se mnou, zlatíčko, mám ho spoustu, a jen pro tebe, necháme maminku, ať si užije svého šťastného shledání…“ a natáhla k ní svou baculatou ruku. Mína zazářila a okamžitě se jí chytila. Od té chvíle se jí už chůva nezbavila.
U slavnostní večeře si Timothy s otcem vyměnili významně své pohledy, protože toho dne opět odešel do jedné daleké země spěšný dopis…
………………………………………………………………………………………………….................................................

Indie, Jižní Pandžáb, město Hisar, o čtrnáct dní později…

Dveře komnaty se pomalu otevřely a Rándžit se ztěžka nazdvihl na lůžku. Když spatřil toho, kdo k němu vstoupil, usmál se.
„Jak se cítíš? Už je ti lépe?“ zeptal se Amar starostlivě, přisedl si k němu na okraj postele a vzal opatrně do svých dlaní jeho vrásčitou ruku.
„Je to maličko lepší, přiměřeně věku, jak to vždy říkám.“ Odvětil stařec a slabě povzdechl.
Nechtěl jej znepokojovat, snažil se ze všech sil nedat najevo, že jeho čas se blíží ke svému konci. Cítil to už několik dní. Pátravě se na něj zadíval, protože poznal, že za ním nepřišel jen tak, v jeho jantarových očích spatřil opět tu zlatou zář, která se z nich kdysi ztratila, navzdory tomu, že jeho prokletí dosud nebylo docela zlomeno. Nemýlil se, neboť po chvilce Amar vytáhl z kapsy složený list papíru.

„Podívej se, přišel mi dopis z daleké Anglie! Četl jsem jej už několikrát, a pořád tomu nemohu uvěřit! Pooja je naživu! Srdce mi umírá touhou ji znovu spatřit, drahý Rándžite. Její bratr mne ale napíná, píše, že na mne čeká ještě jedno překvapení…i má sestra Rukminí je štěstím bez sebe, jela by také, ale každým dnem očekává narození dalšího potomka. Musím se vydat na cestu, ale mám strach vás oba v tomhle stavu opustit…“ řekl s obavou v hlase.
Rándžit se navzdory své slabosti radostně usmál. Tak konečně! Doufal, že se toho dočká, dříve než se jeho stářím unavené oči navždy zavřou. Aspoň jí může předat svůj důležitý vzkaz, týkající se Amara, který měl připravený už dávno. Pokýval hlavou a odpověděl.
„To je opravdu skvělá zpráva! Na mne vůbec nehleď, chlapče, musíš za ní jet! A o tvou sestru se přece postará její muž Bharat, k tomu tě nepotřebují. Na cestě jej jako tvůj doprovod může zastoupit Vimal, stráže ho už nyní poslouchají na slovo, bude to jednou jeho dobrý nástupce. Teď mne dobře poslouchej, v zásuvce mého stolu najdeš zapečetěný dopis, ten Adrianě musíš předat, je to velmi důležité. Prosím tě o to, nezapomeň. A pozdrav ji ode mne, jsem opravdu moc šťastný…nesmíš ale otálet a co nejdříve se vrátit, naštěstí máš ještě dost času, než luna opět zcela rozjasní svou stříbrnou tvář…“ dořekl tiše, pátravě se na něj zadíval a opět vysíleně ulehl na polštář. Amar přikývl, věděl dobře, o čem stařec mluví. Mírně zvážněl a zaleskly se mu v očích slzy, tušil, že už pro svého pěstouna nemůže více udělat. Vzal jej k sobě do paláce, aby ho měl aspoň v jeho posledních měsících života nablízku.
„Dobře, odjedu tedy pozítří…a neboj se, dopis určitě předám.“
Pak se rozloučili a mladý mahárádža se odešel připravovat na dalekou cestu...