Lotosový květ - 38.část

Severní Anglie, Sheffield, o dva týdny později…

Toho dne cítila Adriana podivnou tíhu na srdci. Mnohokrát bojovala s nutkáním vydat se na jedno určité místo…k tomu maličkému domku u jezírka, s nímž ji spojovaly bolestné, ale i krásné vzpomínky. Mína už jej dávno objevila a udělala si z něj své království pro panenky, malování a zvířata, a Timy ji v tom vydatně podporoval. Našla v něm výborného spojence při svých nezbedných kouscích, kterýma všechny často zlobívala.
Svým způsobem byla Adriana nyní šťastná, opět byla doma, mezi svými, a Catherine s Arturem ji pravidelně každý týden navštěvovali, nebo ona je. Přesto ještě zbyl v jejím srdci kousek prázdna, který se marně snažila zaplnit…patřil její dávné lásce, o kterou tak nešťastně přišla.

Z přemýšlení ji vytrhl zvuk přijíždějícího kočáru, letmo k němu zabloudila svým pohledem, zřejmě za otcem opět přijel někdo kvůli obchodu. Zvolna se obrátila a přece se vydala pěšinkou směrem k jezírku. Nadšeně poslouchala zvuk kamínků, skřípajících pod jejíma nohama, a na chvilku se v myšlenkách vrátila o více než sedm let nazpět. Tehdy tudy šla v noci úplně poprvé…za ním… povzdechla a přistoupila ke dveřím. Po chvilce zaváhání vzala za kliku a vešla dovnitř. Mína tam nebyla, asi běhala někde po zahradě.
Nostalgicky se rozhlédla kolem sebe a smutně se usmála. Bylo to všechno už tak dávno. Na okamžik zavřela oči a zasnila se. Vše se jí ve vzpomínkách vrátilo, i její pobyt v daleké Indii, a také ta hrozná noc, kdy Amarovi nedokázala pomoci.
V tom rozpoložení si vůbec nevšimla pohybu za sebou, ani neslyšela tiché kroky, které se k ní zezadu pomaličku blížily. Najednou sebou polekaně trhla, protože její kadeře zvlnil lehký teplý vánek a pak ji někdo jemně položil horkou dlaň na rameno. Bála se otevřít oči, myslela si, že stále ještě sní, nechtěla tento sen zaplašit. Ale nebyl to sen…

„…chtěl bych být slzou, zrodit se v tvém oku, chvilku žít na tvé tváři a pak zemřít na tvých rtech…“ ozvalo se za ní tichounce.

Ten hlas! Ta vůně, a ta známá slova! Srdce jí začalo divoce bít a roztřásla se jí kolena. Prudce se otočila, zalapala po dechu a vytřeštila oči. Pak se jí zatočila hlava a zapotácela se. Chytil ji pevně do své hřejivé náruče a zašeptal do vlasů, tak jako kdysi.
„Jsem u tebe, mere jaane…můj dávno ztracený sen se konečně splnil…“
Málem ji opustily síly a rozplakala se, tak zoufale, až se nemohla nadechnout.
„Ššš, uklidni se, Poojo, tak jak jsem tě to tenkrát učil, a zhluboka dýchej, jsem to opravdu já…“
Podívala se na něj uslzenýma očima a přerývaně zasípala.
„My…myslela jsem, že jsi…že jsi mrtvý!“ a nevěřícně osahávala jeho snědou tvář. Byl stále stejně hezký, jen na čele mezi tmavým obočím mu přibyla jedna vráska, své černé vlasy měl pečlivě sčesané dozadu a oděv jí prozradil, kým nyní je. Jeho hlavu zdobil bílý turban se zlatým znakem kobry nad čelem.
„A…Ale jak je to možné? Tehdy přece…“ šeptla udiveně a tázavě se na něj zadívala.
Jeho zářivý pohled na okamžik zabloudil k oknu a pak odpověděl.
„Teď není ten správný čas, někdy ti vše povím…nyní je pro mne nejdůležitější tvá blízkost…“
Zavřela oči a jako ve snu pak vnímala jeho dychtivé rty, na jejichž dotek by nemohla nikdy zapomenout, opět cítila tu horkost, jakou si pamatovala. Když se konečně od sebe odtrhli, zašeptal vzrušeně.
„Chutnáš, jako to nejsladší ovoce, Poojo. Chci tě, teď hned, nebo snad zešílím!“ a opět ji k sobě pevně přitiskl. Rozpačitě přejela očima panenky a obrázky, válející se všude kolem nich, obávala se, že by se mohla nečekaně objevit Mína, a řekla váhavě.
„Teď ne, prosím, i když bych si to strašně moc přála. Necháme si to na později, ano?“ zaprosila a něžně jej políbila. Zklamaně povzdechl a odvětil.
„Tak dobře. Ale tvůj bratr mi slíbil ještě nějaké překvapení. Copak je to? Mimo toho ovšem, že jsi nyní ještě krásnější, než tenkrát…“
Otřel jí slzy a ona se užasle zadívala na jeho mokrou dlaň, nebylo v ní to, co by tak jako kdysi očekávala. Usmála se a pak jej vzala za ruku.
„Tak pojď, snad se nám to překvapení podaří brzy najít…“ řekla tajemně a on udiveně zvedl obočí.

Když vyšli do zahrady, naštěstí se poblíž ozval hlasitý psí štěkot a pak zvonivý dětský smích. Za chviličku se z keřů vynořila malá dívenka a za ní vyběhl chundelatý pes.
Amar zavrávoral, když ji spatřil a tázavě se ohlédl na Adrianu.
„Maminko, kdo je ten pán? A proč tě drží za ruku?“ zeptala se rozhořčeně a zaujala výhružný postoj s ručkama v bok. Adriana se ohlédla na překvapeného Amara, pak znovu na ni, zhluboka se nadechla a zašeptala.
„Pojď blíž, zlatíčko, musím ti někoho představit.“
Dívenka ji poslechla a přicupitala až k nim.
Amar se pustil Adriany a sklonil se k dítěti. Začal náhle tušit, co asi myslel Timothy tím překvapením.
Chvějící se rukou ji pohladil po snědé tvářičce a zeptal se dojatě.
„Jak se jmenuješ?“
Usmála se na něj a mírně při tom nakrčila nosík, překvapeně se na ni zadíval, tohle gesto mu bylo tolik povědomé…
„Rukminí, ale můžeš mi říkat Míno…máš moc hezké šaty…vypadáš jako král z pohádek o zemi, kde žijí sloni a tygři, které mi vždy večer vypráví maminka“ řekla nevinně a ručkou se opatrně dotkla jeho zlatem zdobeného kabátu a pak znaku kobry na turbanu. Po jejím doteku se prudce narovnal, hruď se mu rozrušeně zvedala a třásly se mu ruce. Poznal hlas své krve, který k němu tím dotekem promluvil.
Mína znejistěla a zeptala se Adriany.
„Tak řekneš mi už konečně, kdopak je to? A proč má stejné oči jako já?“
„Víš, zlatíčko, možná mi to nebudeš věřit, ale tohle… je tvůj otec…“
Míně se rozšířily oči údivem a pak se zářivě usmála, tak, jak to uměl jen on a jeho sestra.
Adriana pak už jen jako ve snu pozorovala, jak dítě uchopil do své náruče a pevně je k sobě přivinul…