Únos XXXVIII.

„Zvládáte to?“ zeptal se jich Glen.
„No, jakž takž to jde.“ Odpověděl Lukáš, který měl přeci jen trochu víc energie než holky.
„Už asi pět kilometrů takhle rychlým tempem a pak budem na jednom bezpečném místě, kde strávíme zbytek noci.“ Řekl jim Hans.
Přátelé si tedy sáhli na dno sil a opravdu těch pět kilometrů vydrželi. Jakmile ale došli na určené místo, naprosto vyčerpaní spadli na zem.
„Vydrželi jste to,“ řekl s údivem Glen, „Nečekal jsem to, ale jste dobří. Zasloužíte si odpočinout. My všichni.“
Hans vytáhl z batohu deky a podal jim je. Každý měl svou. Lukáš se koukl na Annu, jestli může k ní. Anna s úsměvem přikývla a svou deku rozprostřela na zemi. Lukáš je tou svou přikryl. Anna se i přes to klepala zimou. Lukáš si ji přitáhl k sobě a snažil se ji trochu zahřát. Nemluvili, každý byl ponořený do svých myšlenek. Během chvilky všichni usnuli.

Anna se probudila asi za dvě hodiny. Rozhlédla se. Byla ještě tma. Uviděla ale nějakou postavu, jak sedí kousek od ostatních. Podle obrysů poznala, že to je buď Glen nebo Hans. Zvedla se a došla k němu. Poznala, že je to Glen.
„Ahoj,“ řekla potichu, „Co se děje? Proč nespíš?“
„Ahoj. Nějak nemůžu spát,“ řekl a koukl se na ní, „Vypadáš, že tě něco trápí.“
Anna si povzdechla.
„Dávám si za vinu, že vám Leny unesl děti,“ řekla rovnou.
Glen se na ni překvapeně podíval.
„A proč?“
„Unesl je, aby vás získal na hlídání mě a ostatních holek.“
„To je sice možný, ale nemyslíš, že kdybychom ti to za vinu dávali my, že bychom vás tam nechali? A taky, vždyť bez vás bychom je nenašli. Nedávej si to za vinu, nemáš proč,“ uklidňoval ji.
„A jak se vlastně jmenují?“
„Ti moji dva malí rošťáci jsou Petr a Pavel a je jim pět let a dva měsíce.“
Anna se zasmála.
„Takže mají svátek ve stejný den?“
„Jo, mají,“ řekl se smíchem Glen, „No, a ten Hansův prťousek se jmenuje po něm. Je mu čtyři a půl.“
Anna přikývla.
„Ne, že by mi tvoje společnost byla nepříjemná, ale měla bys jít spát. Dneska půjdeme ještě větší kus cesty,“ řekl jí Glen.
„A kam vlastně jdeme?“
„Asi sto kilometrů odsud je jedno malý městečko. Tam jdeme. Dostaneme se tam asi tak zítra. Dneska bychom mohli ujít přibližně polovinu, protože naši mrňouskové toho moc neujdou pěšky a nést je celou dobu taky nemůžeme.“
Anna kývla a šla si lehnout zpět k Lukášovi. Jakmile dolehla, Lukáš se na ní podíval.
„Kde jsi byla?“
„To je jedno. Neřeš to.“
„Dobře, tak ne.“
Potom oba usnuli.