Síla lásky (6 část)

„Radime?“ zkusím jméno toho, které nemůžu vyhnat z hlavy od té doby, co jsem do něj vrazila v kině.
„Ahoj Karolínko,“usměje se na mě a pomalu ke mně přijde. „bál jsem se, že nedojdeš, ale doufal jsem v pravý opak“
„Nechtěla jsem dojít, ale zvědavost byla větší. Kde jsi vzal moje číslo vůbec?“ zajímám se hned.
„Tvůj brácha, odchytil jsem si ho ve škole a poprosil jsem ho o něj. Jo vidíš, málem jsem zapomněl, tohle je pro tebe“ řekne a vytasí pravou ruku, kterou do teď měl za zády, aby mi daroval krásnou červenou růžičku.
„Děkuju, ale nemusel jsi mi nic dávat“ řeknu a převezmu si ji od něj. „je krásná, moc děkuju“
„Není zač“ usměje se jen „co kdybychom se šli projít?“
„Určitě“ souhlasím hned a vydáme se na opačnou stranu od východu. „kde vůbec bydlíte?“
„Asi dvacet kiláků odtud.“
„A jak jsi sem dojel? Pěšky asi ne, tak jak? Autobusem?“
„Ne, autem“ zasměje se a když zachytí můj pohled, hned se pustí do vysvětlování „Před měsícem mi bylo 18 let, takže už všichni tři máme řidičáky“
„Aha“ řeknu jen a najednou je tu to trapné ticho, kdy ani jeden nevíme co říct. Chvilku chodíme jen tak v tichu až to nakonec nevydržím a promluvím já.
„Jaký to je mít vůbec dva bratry, kteří jsou úplně navlas stejní jako ty?“
„Sice jsme stejní vzhledem, ale povahy máme jiné“ zasměje se „Milan, to je ten nejstarší, tak to je šílenec, kouří, strašně se přetvařuje, dělá ze sebe prostě někoho kdo není, Honza? To je takovej náš sportovní maniak, on snad vyzkoušel všechny sporty na světe, ale teď hraje hokej, který ho snad chytil nejvíc. Pokud máš špatnou náladu a chceš se rozveselit, tak u Honzy jsi na správné adrese, ten mi rozesmál i mrtvýho“
„A co ty? Jaký jsi ty?“ zajímám se
„Já? Úplně obyčejný.“ zasměje se
„Tak co máš třeba rád, co děláš, povídej něco o sobě“ vyzvu ho.
„Dobře“ souhlasí pobaveně „snad od páté třídy hraju na kytaru a..“
„Elektrickou nebo normální?“ skočím mu hned do řeči.
„Elektrickou“ odpoví pobaveně „zajímáš se o to?“
„Ne, jen brácha chtěl na ni kdysi hrát, tak proto, pokračuj“ vyzvu ho.
„Pak i když to zní divně, rád poslouchám metal a kvůli tomu jsou taky často hádky s Honzou, protože ten ho nesnáší, takže si asi dovedeš představit, jak to u nás vypadá“
„Myslím že jo“ potvrdím.
„No a pak ještě jako jedinej snad z rodiny miluju psy, takže se není čemu divit, že mám doma taky Bersnskýho salašnickýho pejska, který se jmenuje Retbul“ a v tu chvíli jsem mrtvá smíchy.
„Retbul? Dobrý jméno a jak na něj přišel chudák?“
„No, to sám nevím“ přizná se „ale to myslím napadlo Honzu, protože když jsme si ho koupili, tak on byl strašně malej a Honza, ten chytrák si ho dal na stůl v obýváku a měl tak zrovna ve sklenici ten Retbul no a milej pes mu to vypil a asi kvůli tomu to vzniklo“
„Chudák Retbul, takhle se mu pomstít“ zasměju se a Radim se ke mně přidá. Po dlouhé chvilce, kdy se musíme oba pořádně vysmát příjde na řadu další série otázek, tentokrát na mě.
„Povídej ty, ať se dozvím něco zase od tebe“
„Ode mě? Nejsem moc zajímavá, takže se asi nic nedozvíš“ pokrčím rameny, ale když spatřím jeho obličej, hned je mi jasné, že prostě něco říct musím. „dobře, takže mám bráchu Kubu, který je starší o dva roky, narodili jsme se ve stejný den, akorát teda on o dva roky dříve, pak nesnáším hip hop, to když slyším, tak šílím a stejně jako ty mám ráda zvířata, akorát kočky, ale bohužel žádnou nemám..“
„Ale chtěla by jsi“ konstatuje spíš jen Radim.
„Chtěla a moc, ale mamka by to asi nepřežila“ nakonec se tam takhle zapovídáme až skoro do jedenácti, kdy nás můj milovaný bratr vyruší, když mi začne volat, protože jak zjistil, rodiče se už vrací.
„Zavezu tě domů ať nejdeš sama“ nabídne mi a já nadšeně souhlasím. Super, alespoň budeme ještě chvilku spolu, pomyslím si a trochu rychlejším krokem se vydáme k východu.
„Do háje“ řekne Radim jen co se přiblížíme k bráně, která vypadá že je zamknutá.
„Sakra,“ zděsím se a přiskočím k ní, abych se ujistila, že je určitě jen zavřená, ale opak je pravou. Není zavřená, nýbrž zamknutá!!
„Co teď?!“otočím se na Radima, který vypadá, že by se nejradši rozesmál. Naštěstí udrží vážnou tvář.
„Přelezeme to“ pokrčí rameny a já se na něj jen podívám jako na blázna.
„Zapomeň, já nebudu přelézat zeď“
„To tu chceš nocovat?“ zasměje se a já jen zakroutím hlavou. „tak pojď, neboj nic se ti nestane. Pomůžu ti“ slíbí mi a natáhne ke mně ruku. Nejistě se na něj podívám, ale nakonec se přece jen jeho ruky pevně chytím.
„Už jsi někdy přelézala?“ zeptá se se smíchem.
„Nikdy, tohle bude premiéra“ přidám se k jeho smíchu. Park je naštěstí ohraničený zídkou z cihel, takže za chvilku už oba po něm pomalu lezeme.
„Opatrně hlavně“ říká mi furt Radim a za chvilku je už nahoře, kde se posadí a podá mi ruku, aby mi pomohl. Hned ji přijmu a snad jen díky němu se ocitnu nahoře vedle něj, i když celá vyklepaná.
„Neříkej že máš strach“ zasměje se pobaveně Radim.
„Neříkám, ale mám“ přikývnu a podívám se dolů. Když uvidím mu výšku, hned se mi zatočí hlava. „tak fajn, ty půjdeš dolů a já si tu počkám“ navrhnu a Radim je v tu chvíli mrtvý smíchy.
„Počkáš tu, to je fakt, ale jen chvilku. Seskočím dolů a chytím tě, tak tu opravdu počkej“ a než bych stihla něco namítnou, už je dole.
„Neboj se, chytím tě“ ujistí mě a já si musím přiznat, že mu nějak moc dvakrát nevěřím. Beztak mě nechá spadnout na zem, pomyslím si, ale když se mi rozzezvoní mobil podruhé a já podle melodie poznám bráchu, je mi jasné, že nemám na výběr.
„Chytej mě a jestli mě pustíš nebo nechytneš, tak uvidíš“ pohrozím mu.
„Chytím tě neboj“ zasměje se. Vytáhnu mobil, kde stisknutím červeného tlačítka ukončím bráchovo volání a jen co ho skovám, nejistě se podívám dolů. Ach jo, teď nebo nikdy, pomyslím si. Zavřu oči a pak už jen seskočím. Ucítím něčí ruce, jak mě pevně stiskli a když opět otevřu oči, dívám se rovnou do těch Radimových. Chvilku si díváme do očí, ale pak mě pustí na zem a já se znovu ocitnu na zemi.
„Díky, myslela jsem, že mě pustíš“ poděkuju
„Slíbil, jsem ti že tě nepustím“ usměje se na mě a když se mi znovu rozzezvoní telefon, je mu jasné, že už musíme jít. Chytí mě za ruku a rozběhneme se k jeho autu, aby mě zavezl domů, i když je to jen kousek.
Před domem jsme raz dva, ale k loučení se ani jeden nemáme.
„Díky moc, za to, že jsi přišla, opravdu“ zašeptá snad po několikáté za večer.
„Spíš já děkuju že jsi napsal, ale teď fakt musím jít, nebo mě rodiče nejspíš roztrhnout“ usměju se omluvně a Radim jen souhlasně přikývne.
„Příště to zopakujeme, ale tentokrát půjdeme bránou“
„To rozhodně“ souhlasím hned „tak moc děkuju Radime, měj se dobrou“ rozloučím se a vystoupím z auta.
„Dobrou Karolínko“ nakloní se ke mně, abych ho slyšela. Naposledy se na něj usměju a zabouchnu dveře. Radim se hned rozjede, zatím co já se rozběhnu ke dveřím, které se hned otevřou.
„No konečně!“ oddychne si brácha a pustí mě dovnitř.
„Ahoj Kubíčku“ řeknu a natáhnu se k bráchovi, abych mu mohla dát pusu na tvář. „moc díky!“ řeknu. Kuba mě od sebe odtáhne, položí mi ruku na čelo a jen zakroutí hlavou.
„V pohodě ségra, chápu že máš horečku, takže si o tobě nebudu myslet, že jsi spadla na hlavu“
„Kdepak horečku“ skoro zazpívám a už vybíhám schody nahoru. Kuba se za mnou jen udiveně dívá, ale vůbec nekomentuje mou výbornou náladu, za kterou vděčím jen jednomu člověku. Jen co se ocitnu sama ve svém pokoji, vytáhnu mobil, abych hned napsala smsku jedinému člověku, o kterém vím, že mi v téhle věci bude rozumět...