Černý odlesk 2

Pomalu se začalo stmívat, když se Agnes uložená na sedačku pod dekou vzbudila. Vzpomínala si, že přijela motorka a spadla...a pak Luciper utekl.
S prudkým nádechem si sedla. Celé tělo se jí zpotilo. Luciper. Kde je? Našli ho? Není mu nic?!
"Ahoj, Agy." zamumlala smutně maminka a pohladila ji po vlasech. Až teď si dívka všimla, že sedí na zemi pod pohovkou. Maminka se na ní něžně usmála a v očích se jí zaleskly slzy. "Panebože. Luciper." problesklo Agnes hlavou a v tu chvíli se jí začali koulet slzy na tváři.
"Agnes...já, já nevím co říct. Víš jak jsi spadla? Luciper utekl, Martin ho pak šel s klukama hledat...Asi mu to podklouzlo na rozbahněné cestičce do lesa...zlomil si nohu. Už s tím nejde nic dělat, zlatíčko. Za hodinu má přijet veterinář. Dají mu injekci nic neucítí. Usne a bude mu dobře." zavzlykala maminka a objala dívku, která se nezastavitelně rozklepala.
"Ne. Prosím, ne. On, on to zvládne! U dostiháčů to taky přeci někdy zkusí, zkusíme to i u něj! On je rváč! Je to Luciper, on - on to zvládne." zakřičela srdceryvně Agnes a vytrhla se mámě z náručí. Najednou jí na ničem nezáleželo. Její jediný kamarád, kamarád kvůli, kterému se těšila na každý den měl problém. A ona ho musí podržet. Nedovolí, aby ho zabili. Ač jemně a předstíraně klidně. Ne, to nikdy nedovolí.
Rozběhla se ke stájím, rozrážela všechny dveře co jí stály v cestě, každičkou překážku ničila.
Najednou se konečně dostala až k tomu zadnímu boxu. Stáje už nehrály veselostí a čistotou jako ráno. Místo toho se k nim v oknech šířila temnota a pochmurná nálada. V okénku v šoupačkách (dveře boxu) už nevykukoval její nedočkavý ryzáček Luciper.
Se strachem v očích i duši se naklonila a podívala se dovnitř.
Ležel na zemi, spocený, uřícený a smrtelně vyděšený. Co chvíli zaržál a přední pravačku měl zkroucenou v nepřirozeném úhlu. I při pouhém pohledu věděla, že s tímhle žádná procedůra nic nezmůže. Rozdrcená kost a ruplá šlacha nejméně. To prostě ani zázrak nevyléčí.
S nepřekonatelným proudem slz potichu odsunula stájové vrátka a opatrně si sedla k koňské hlavě.
Luciper jí pofrkal bolestně na pozdrav. Agnes zavzlykala.
"Broučku můj. Miláčku." zašeptala a s dalšími snůškami slz a ho políbila na to jemné místečko na čumáku.
"Bude to ok, víš? Přijde k tobě hodný pán, moc hodný pán a zlehka tě píchne. Nebooooj! Nebude to bolet. Vůbec to neucítíš. Pak hezky usneš a bude se ti zdát o nějaké fešné klisničce, která se ti zalíbila. A pak se přeneseš na neustále zelené louky plné šťavnaté travičky a krásných stromů o které se můžeš drbat a oďobávat listí! A budeš tam s ostatníma koníma, kteří tě budou mít moc ráááádi..." takhle mluvila dívka uplakaně celou hodinu.
Když přejel veterinář, naposledy svého koníka pohladila, vlepila mu sladký polibek a pak u něj ještě dlouho čekala než usnul. V očích měl takový klidný, malátný výraz. Nedokázala se od něj zvednout. Prostě to nedokázala. Nechtěla, nemohla, všechna její existence jí v tom bránila.
Když už venku byla naprosto temná tma a stáje utichli v bolestném žalu, přišel k boxu Martin. V rukou měl deku. Nic neříkal. Popadl Agnes, zabalil jí do deky a posadil si ji na sebe ke stěně.
Opatrně jí objal a smutně zašeptal: "Bude to zase dobré sestřičko. Bude to dobré."
Agnes se opatrně schoulila, ale nedokázala usnout. Celou noc se nesmiřetelně dívala do mrtvých očích svého jedinného přítele.

Když slunce vysvitlo uslyšela zarmoucený povzdech. Podívala se do Martinovi tváře, který se na ni nešťastně podíval.
"Musíme jít." zamumlal téměř s němotou a ani se nepokusil o povzbuzující úsměv. Dobře věděl, že tohle by Agnes nikdy nepomohlo. Milovala toho koně jako svůj život a vlastně ji ani nikdy neviděl jinak než na něm.
Hluše přikývla, zvedla se a s dalším přívalem slz prošla okolo Luciperova těla. Nechtěla se na něj podívat. Věděla, že kdyby to udělala, už by to taky nemusela přežít. V jejím srdci zela už tak obrovská díra.
Ani se nepřevlékla, nenajedla, rovnou zamířila ke stodole, ke krávám. Popadla vymité nádržky na mléko a začala dojit. V mysli jí bylo prázdno.

Blížila se další noc, ale dívka vůbec nepociťovala únavu. Ráno podojila - Martin obstaral stáje a odvoz Luciperova těla - a od té doby seděla zhroucená na seně v dřevěném přístřešku co kdysi pomáhala ztloukat.
"Agnes pojď. Musíš se umýt, obléct, bude večeře." sedl si k ní bratr na nejvyšší kupu sena a popadl ji za ruku.
"Já nechci jíst. Nemám hlad. Nechci se umýt. Nepřipadám si špinavá. Nechci se obléct. Oblečená jsem." zakroutila dívka hlavou, roztřeseným hlasem.
"Agnes, tohle nic nevyřeší. Ty to víš. Už nejsi pětiletá holčička, Agnes. Musíš se tomu postavit. Buď silná. Máme plnou stáj koní. Plnou stodolu krav. Máme mámu, máš Hanku, máš mě. Musíš být silná kvůli nim všem. Kvůli mamce, kvůli Hance, kvůli mě. Kvůli koním, protože kdo jiný je má jezdit, když ne ty? To už do té stáje v životě nevkročíš? Nesmysl. Kvůli krávám, protože ty si ráno málem stěžovali bolestí, trpí, když trpíš ty. Jsou to všichni členové rodiny. Ano, jsou. Máme tu náštěvu. Musíš být silná a předvést tu nejlepší Agnes co umíš. Musíš." promlouval rozhodně Martin.
"Náštěvu?" zavrčela najednou nenávistně dívka. Vzhlédla k bratrovu ustaranému výrazu a její pohled ho pálil v očích.
"Náštěvu?! Tu náštěvu, která mi zabila koně?!" zakřičela přes celý statek.
"Agnes nech toho."
"Á najednou Agnes nech toho? Co je to pravda! Luciper by si nikdy nezlomil nohu na bahně, kdyby zděšeně, ZDĚŠENĚ neutíkal před motorkami. Před nimi. KDYBY NEUTÍKAL STRACHY, SÁM, VYDĚŠENÝ, PŘED KRETÉNY CO SE NEVÍ JAK CHOVAT!" křičela zlostně dívka a její hlas nabíral vyššía vyšší hlasitost.
"Oni za to nemohou Agnes. Stalo by se to i tobě. Klidně mohl spadnout a zlomit si nohu, když jste ráno vyjely. Netušili, že tu chováme koně. Prostě to nevěděli. Neobviňuj je ani nikoho jiného. Nikdo za to nemohl. Prostě přišel Luciperův čas. Vím jak moc tě to musí bolet, ale teď pojď, večeře chladne."
Dívka mu vztekle vyškubla ruku ze sevření. Neměla náladu na jeho kázání.
Mladík na chvíli zavřel vyčerpáním oči. Po chvíli se zvedl a následoval sestru.

Umytá Agnes, oblečená do letních šatů (ty jediné jí nepřipomínali Lucipera a hodiny na něm) s květinami se pomalu vydávala do kuchyně. Po celém domě vonělo pečené kuře.
Maminka mlčky nandávala hostům. U stolu seděla žena v středním věku, s příjemný obličejem a měděnými vlasy. Po její pravici usedl dobře vypadající muž v kancelářské košili.
A naproti nim seděli dva dobře vypadající kluci.
Jeden s delšími vlasy, druhý s kratšími.
Ztuhla. V těle se jí vztekle rozbušilo srdce. Martin, který velitelsky usedl do čela na ní prosebně pohlédl.
Němně naznačila ústy: "Fajn."
Rázně, bez jediného pozdravu či pohledu usedla naproti němu v čele stolu.
Koutkem oka zahlédla jak sebou synové náštěvy trhli.
Maminka se na ní ustaraně podívala. Pak obrátila oči k ženě a s milým úsměvem prohlásila: "Ráda bych si Sašo představila svoji dceru Agnes."
Pak střelila pohled k představené dívce a trošku razantněji zamumlala: "Agnes, toto je moje moc dobrá přítelkyně Saša a její manžel Tom."
Dívka se znuděně otočila na manželský pár.
"Ahoj, Agnes." usmál se příjemně Tom. Tím pro něj konverzace skončila a on se začal věnovat večeři.
Jeho lepší polovička se omluvně zasmála.
"Tak co Agnes, jak se ti daří? Slyšeli jsme o té smutné nehodě. Je nám to moc líto. Uvidíš, čas zahojí všecky rány." pokynula smutně hlavou.
Agnes opět ztuhla. Martin i maminka se na ní opatrně podívali.
"Hm." zavrčela a taky se sklonila k talíři.
Dál už nic nepronesla.

Další dny to chodilo furt stejně, ráno podojila, pak si sedla do seníku a k večeru sedla ke stolu spolu s ostatními. Na ty dva kluky se ani nepodívala. Vůbec ji nezajímaly. Cítila k nim vražednou nenávist a kdykoli se s nimi srazila po cestě, musela se zuby nehty držet, aby jim nic neudělala nebo je aspoň neobvinila z toho všeho.
K stájím se ani nepřiblížila.

"Přijde k nám výpomoc." usmála se na všechny okolo stolu jednou při večeři maminka.
"A kdo?" zeptala se s zájmem Saša a ihned dodala "Jestli potřebujete pomoc, kluci i my Vám rozhodně pomůžeme!"
"Díky, ale tady jde o ježdění." trochu sebou trhla hostitelka.
"Ježdění?" zašeptala najednou nevěřícně Agnes. Ano, na koně si nešáhla už pěkně dlouho, Martin jezdit neuměl, jenom je dokázal obstarat. A maminka měla příliš práce jako kovářka v okolí, aby je trošku vyjezdila.
"No, navěsila jsem na poštu leták, že potřebujeme výpomoc s šesti koňmi. Že potřebujeme někoho kdo umí zvládat i problémovější a lekavější koníky - Bertu a Emila - a kdo se o ně s láskou postará. No a našlo se pár zájemců, ale nejvíc mi vyhovoval jeden klučina. Bydlí o vesnici dál, ale prý mu to vůbec nevadí a do konce léta nemá co dělat. Navrhla jsem mu, že ho ubytujeme dokud bude potřeba, ale on chce přespávat na dvorku ve stanu. Prý mu to nevadí. Je fajn, o koně se dobře postará, tím jsem si jistá." šveholila matka nadšeně.
Agnes se trošku zaraženě podívala. Najednou jí bylo líto, že se koním ve stájích víc nevěnovala. Ale pak si vzpomněla na Lucipera a okamžitě tu myšlenku zavrhla.