Únos XXXIX.

Ráno je vzbudilo něco vonícího. Jakmile se rozkoukali, zjistili, že Hans dělá snídani. Prckové už taky pomalu vstávali. Hans je přivítal úsměvem a na otázku, kde je Glen odpověděl, že šel nasbírat nějaké dříví.
„A nebude tu po nás vidět? Kdyby nás Leny sledoval, věděl by, kudy jdeme,“ obávala se Mariana.
„Neboj, umíme to po sobě uklidit,“ řekl s úsměvem Hans.
Anna byla užaslá, jaká proměna se s nimi udála. Ještě před třemi dny je totálně nesnášeli a teď jsou všichni dohromady na útěku před společným nepřítelem.
„Co vaříš dobrého?“ zeptala se Milli.
„Zatím jenom čaj,“ zasmál se Hans, „K snídani budou fazole z konzervy s pečivem.“
Anna to před tím moc nemusela, ale teď se jí při představě fazolí jenom sbíhaly sliny. Glen se vrátil s náručí plnou dřeva a složil ji vedle sedícího Hanse.
„Tak co, jak jste se vyspali. Doufám, že dobře, protože dneska toho musíme ujít ještě víc,“ řekl na přivítanou.
Milli kývla a koukla na své boty. Annu něco napadlo, promočené boty si sundala a opřela si je kousek od ohniště. Ostatní to přijali jako dobrý nápad a udělali to také.
„No, kdybychom vzali jiné oblečení a boty, bylo by to lepší. Nějak jsme na to ale zapomněli,“ poznamenal Hans.
„To je dobrý. Ono to uschne,“ mávla rukou Hanka.
„Boty možná, ale oblečení asi moc rychle ne. Naštěstí je tam, kam jdeme i malý obchod s oblečením a nějaké ty peníze máme, takže to snad ještě ty dva dny vydržíte,“ řekl Glen.
Všichni se rychle nasnídali, vzali si už uschlé boty, posbírali deky a jakékoliv známky toho, že tam byli. Pak koukli na ohniště. Glen ho zrovna uklízel. Když se tam pak Anna podívala znova, uznala, že kdyby opravdu nevěděla, kde bylo, nepoznala by to.
Vyrazili určitým směrem. Annu i ostatní překvapilo, že s nimi mrňouskové dokáží držet krok. Asi je tatínkové brali na túry a chodili dost ostrým tempem.
Ušli asi třicet kilometrů, když už se na prckách začala projevovat únava. Přátelé se divili, jak dlouho to ti mrňouskové vydrželi. Hans si toho všiml jako první.
„Tak asi zastavíme na pozdní oběd, co říkáte?“ zeptal se. Všichni nadšeně souhlasili.
Rozložili si tři deky, aby si měli na co sednout, rozdělali oheň a začali vařit. Přátelé si znovu dali uschnout boty.
Hans si vzal znovu na starost vaření a udělal jim moc dobrou polévku a párky. Všichni byli za tenhle pozdní oběd moc vděční a vlil jim do žil novou sílu. Rychle sklidili, zahladili stopy, nazuli si boty a čekali, až Glen uklidí ohniště. Anna se koukala a zjistila, že to zas tak těžký není. Jenom jde asi o grif.
Pak se znovu vydali na cestu. Setmělo se asi dvě hodiny po jejich pozdním obědě, ale oni šli dál ještě další tři hodiny. Pak našli vyhovující místo na přespání. Rozložili si tam deky a pak šli pomoct Glenovi s hledáním dřeva. Děti zůstali s Hansem, který se zase ujal vaření.
„On je totiž Hans vyučený šéfkuchař,“ řekl jim Glen, aby jim to vysvětlil, „Vaří skvěle a myslím, že tady z těch surovin a přísad šílí. Až se dostaneme domů, to bude něco. Bude pořád vařit.“
Nasbírali pořádnou hromadu dřeva a donesli ji k Hansovi.
„Co dobrýho děláš teď?“ zeptala se se zájmem Marietta.
„Nechte se překvapit,“ zasmál se Hans, „Asi máte pořádný hlad, co?“
„To si piš,“ řekla Anna, „Když máme asi po měsíci možnost mít tři jídla denně, hodláme toho využít.“
Hans jim podal ešusy a v nich rizoto.
„Jak se ti z takhle omezených zdrojů povedlo vyčarovat něco tak dobrýho?“ zeptal se Glen svého bratra.
„No, brácha, to nepochopíš stejně tak, jako já nepochopím tu tvoji paměť na tratě,“ pokrčil Hans rameny. Všichni se najedli a mrňouskové se hned po jídle schoulili k sobě a usnuli. Anna drkla do Milli a kývla na spící prcky. Milli se usmála. Anna moc dobře věděla, že Milli děti zbožňuje.
Hans se po dětech taky podíval a bylo na něm vidět jak moc rád je má zase u sebe. Stejně tak jako Glen. Ostatní se odebrali ke svým dekám pomalu usínali.
„Tak vidíš, povedlo se to,“ řekla Anna Lukášovi.
„No, radši to nezakřikni. Ještě nejsme u cíle.“
„To máš pravdu, ale jsme od něj kousek. A hlavní záměr, osvobodit ty děti, se nám povedl.“
„To je pravda.“
„Tak vidíš. Buď trošku optimista.“
Lukáš ji vzal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Anna se na něj usmála a schoulila se mu do náruče.
„Asi budeš spát, viď?“ Zeptal se Lukáš. Anna kývla.
„Tak teda dobrou noc.“ Popřál jí Lukáš a políbil jí. Anna během chvilky usnula.
Lukáš ještě přemýšlel. Říkal si, jaké mají štěstí, že se jim podařilo zmizet. Bylo mu jasné, že už je Leny dávno hledá. Doufal, že je nenajde. Nechtěl by se tam vrátit. Pokud by je Leny rovnou nezabil. Koukl na Annu a uvědomil si, že kdyby je Leny vzal zpět, asi by naprosto ztratila naději. Už by nebyla tak silná, zlomil by ji tím. Nepodařilo by se jim jí podržet stejně, jako když byla tak nešťastná kvůli těm dětem. Doufal, že to Leny vzdá, že si uvědomí, jakou blbost udělal a nechá je být. Taky si říkal, co udělají, až se do toho města dostanou. Když šli sem, Anna mu vyložila její rozhovor s Glenem. Taky si říkal, že pokud by se to dostalo k soudu, a to se asi dostane, jestli nebudou Glena s Hansem soudit taky. Pomáhali Lenymu a to, že jim unesl děti, bude soudci a porotě asi jedno. Přál si, aby z toho Glena s Hansem vynechali. Pomohli jim a pomáhají jim i teď. Slíbil si, že pokud ho bude policie vyslýchat, udělá všechno, aby Glena s Hansem nesoudili. Doufal, že to tak udělají i holky. Pak usnul.
Milli se rozhlížela po holkách, protože měla podezření, že jedna z nich nechává Lenymu stopy, aby věděl, kudy jdou. A nejspíš na ně donášela už, když byli v bunkru. Nic neviděla, ale byla přesvědčená, že jedna z nich to dělá. Ani si nevšimla, že začíná dřímat. Pak usnula.