Černý odlesk 3

"Vstávejte!" zavolala mamtka na Martina a Agnes.
Oba se do noci dívali na nějaké staré video, které se točilo, když na statek přivezli Lucipera. Vzpomínky je oba zabolely.
"Mmmm, ještě pět minut." zahuhlal podrážděně Martin a shrbil se na matraci, přistrčené k televizi. Už dávno z ní vyrostl.
"Ne, hned! Volal mi ten novej na výpomoc,že je tu za půl hodiny a jestli má někdy ukázat stáje tak tu taky někdo musí vstát!"
"Tak mu je ukáže Ag, já dnes nemůžu! Bolí mě celé tělo."
"Agnes, přece..." začala žena, ale pak jí hlavou bleskla myšlenka. Co, když je to právě to co Agnes potřebuje? Někoho kdo ji donutí pracovat s koňmi?
"Agnes, vstávej. Dneska musíš koně obstarat ty. Krávy jsem podojila já, Martin dneska musí do města."
"Cože? Já jdu do města, ale-" začal Martin, ale jakmile ho matka spražila pohledem a potichu ho nakopla do nohy zmkl.
"Ag, vstaň. Já do toho města musím jít vyřídit účetnictví a objednávky. Musíš provést toho nového a představit mu koně." usmál se Martin na matku a pocuchal spící sestru.
"Nojo." zazívala vyrovnaně, i když v srdci se jí ozývala bolest. Ale najednou neměla sílu odporovat rodině. Možná se přeci jen chovala hloupě...musí se s tím vyrovnat. Luciper byl bojovník. Ona musí taky bojovat. Dál.

"Brý jitro." zapískal nějakej kluk u vrat. Agnes ještě ospale seskákala ze schodů. Málem do něj vrazila.
"Jej!" vykřikla, když jí zachytili čísi citlivé, ale silné paže.
"Pozor, ať mě hned první den v práci nezabiješ!" zasmál se upřímně ten nováček.
"No, to snad ne. Jsem Agnes, dcera majitelky, mám tě tu provést, tak pojď." usmála se na něj mile a skrytě si ho prohlížela.
Byl velice vysoký, s černými, rozcuchanými vlasy. Jeho oči jí naprosto učarovali. Podívala se do nich a nemohla svůj pohled odtrhnout. Jiskřivá zelená, jako u všech fešáků z románů co četla.
"Já se jmenuju Ondráš. Raději mi, ale říkej Ondro." zasmála se znovu mile Ondra.
Mlčky ho vedla ke stájím. Po cestě mu ukázala seník a stodolu, ale řekla, že tam nic dělat nemá.
"Tady to je." zašeptala a strnula několik kroků od stájí. Stále s veselostí vešel dál.
Najednu uslyšela radostné zaržání, když do stáje vešel konečně někdo jiný než Martin. Koně z něj asi už chytli ponorkovou horečku.
"Pomůžeš mi s nimi? První den?" zavolal na ni Ondřej tím příjemným hlasem.
Agnes si povzdechla a pomalu se sunula do stájí.
Nedívala se dopředu, otočila se k prvnímu koni, podrbala ho a snažila se nemyslet, že se jí do očí hrnou slzy. Přece se před tím klukem nerozbrečí!
"Tohle je Bertička, Berta. Lekavá. Plašivá, používá se na práci v lese, takže cvičit ze země.
Tohle Emil, taktéž. Úplně stejnej. Dvojička jako vyšitá.
Zula - výborná na běh, hodně procvičovat cvaly, bereme ji na závody.
Amy - poklidná starší kobylka, pro občasné vyjížďky, opravdu občas, tady je na dožití.
Hugh - hipoterapie. Dvakrát týdně sem vozí děcka a mi s něma pracujem, takže vyjezdit, zklidnit, učit.
Silvestr a Dorotka - ti jsou do kočáru. Pokud je nutné, jeden z nich může vystřídat v páře v lese." šeptala a s každým se vítala a škrabkala ho. Pak přišla k poslednímu boxu.
Pohladila ty staré dvířka, ale nevešla dovnitř. Do očí se jí hrnula stále víc a víc slz.Ještě se z toho nevzpamatovala.
"Doma mám koně. Brácha by se o něj postaral, ale moc je nemusí, nemohl bych si ho tu ustájit? Když máte volný box? Samozřejmě, že bych se věnoval ostatním koním..." zeptal se nenuceně Ondra.
Agnes mlčela. Luciperův box. Luciperův. Nechtěla tam vidět jiný kukuč, jinou hřívu, jiné oči. Nakonec se zavřenými víčky přikývla.
"A nebude to vadit tvé mámě?" zeptal se, když uviděl její výraz.
"Ne. Nebude." zašeptala a nechala ho ve stájích samotného.

Večer se pomalu blížil a Agnes zase seděla na seníku. Teď to bylo její nejoblíbenější místo z celého statku. Tam seděla, s nikým nemluvila a mohla být jen v klidu. Sama.
Uslyšela zavrzání koleček. Dovnitř nakoukla Ondrova hlava.
"Jé, ahoj!" poskočil, když si jí všiml. Její výraz ho celkem viděsil. Seděla na nejvyšší kupě sena, zarudlé oči ho propichovali jako tisíc jehliček.
"Co se děje?" zeptal se trochu udiveně.
"Ale nic. Neřeš. Seno ber z támhle toho balíku." zamručela a vzdušnou čarou vedenou z ukazováčku probodla balík sena na zemi.
Přikývl, dál se neptal a začal nabírat do koleček.
"Budeš s námi večeřet?" zeptala se Agnes znenadání.
"Jo, budu.Mám tu plnou penzi." zazubil se Ondřej.
Dívka jenom přikývla, opatrně seskočila a vydala se do domu. Po cestě se srazila s bratry na náštěvě.
"Agnes." zašeptal ten s kratšími vlasy téměř žalostně.
Znechuceně zakroutila hlavou. Snažila se je obejít, ale druhý motorkář ji nesouhlasně zachytil.
"Promiň nám to. Prosím. Já vážně nechtěl, ani Tomáš." zabručel a čekal na odpověď.
Dívka se jim jenom vyškubla a zlostně na ně hleděla.
Pak se v ní, ale něco změnilo.
Už jí to všecko lezlo krkem. Vyhýbání se. Předstírání milosti. Poslušné, mlčenlivé večeře.
"Nechte mě na pokoji. Prostě mě nechte. Chápu, že jste nechtěli, ale to nic nezmění. Prostě mi přátelé nikdy nebudeme." zašeptala a znovu se otočila k domu.
Celou cestu jí sledovali dva páry očí.

Agnes stála v pokoji a dívala se do šatníku. Posledních pár dní nosila jen ty jedny a samé věci. Buď květinové šaty, sváteční halenku s béžovými kalhoty nebo pohřební oblečení. Vždycky si vzala šaty, slavnostní halenku hodila do špíny, pak si pohřební oblečení, šaty vložila do pračky, pak si zase vzala halenku... a tak znovu a znovu.
Povzdechla si. Co si vezme dnes? Šaty? Halenku?
Do pokoje vešel Martin.
Díval se na její výběr zatím co sestra tam stála v jeho dlouhé, vytahané košili a odrbaných džínách.
"Ani jedno." zakroutil hlavou a protestně otevřel dveře skříně.
"Nehrab tam!"
"Ale přestaň. Bože, Ag, jsou to čtyři měsíce. Svět se nezhroutí! Přestaň už truchlit! Máme pár drobáku, můžeme koupit ještě jednoho koně. Chtěla bys? Prostě nového koně, nový začátek. Nech Lucipera odpočívat v pokoji. A na, vem si tohle." hodil po ní tyrkysové tričko a světlunké, upnuté rifle Martin. Odešel a když po chvíli jeho sestra vyšla z pokoje oblečená jak navrhl a s rozpuštěnými, kudrnatými vlasy k lopatkám spokojeně pokýval.
"Sluší ti to. Takhle bych se s tebou ani na veřejnosti moc stydět nemusel. Ale to neznamená, že se ke mě budeš ve škole hlásit, jasný?!" zašklebil se a kamarádsky ji žduchl do ramene.
Dívka se trošku spokojeně usmála.
Sedla si na své obvyklé místo do čela stolu. Všichni už seděli a jedli, když po chvíli přiletěl uřícený pomocník.
"Promiňte, ty koně jsou peklo. Jednou je pohladíte a už se od nich nezvednete." zasmál se omluvně a stoupl si k lince. Pro dalšího už místo nebylo.