Lotosový květ - 41.část

Vysilující dlouhá cesta se konečně přiblížila ke svému závěru. Když v dálce Adriana spatřila sněhobílé zdi a lesknoucí se věže Amarova paláce, zaplnily se jí oči slzami. Vzpomínky byly navzdory uplynulým rokům stále ještě živé. Amar ji povzbudivě objal a po půlhodině opět stála na prahu královského sídla, které byl tolik spjato s její minulostí. Zhluboka se nadechla a křečovitě držíc svoji dcerku, vstoupila konečně dovnitř.
Na chvilku se zastavila a rozhlížela se vzrušeně kolem sebe. Amar vzal Mínu i ji za ruku a vedl je za doprovodu stráží do haly. Najednou se před nimi objevil malý, asi pětiletý chlapec. Adriana si jej zvědavě prohlížela, snědou drobnou tvářičku zdobily oči, černé jako uhlíky. Měl na sobě světle modrou tuniku a jeho hlavu pokrýval zvláštní stříbrem tkaný čepeček, z něhož rozpustile vykukovaly neposedné kadeře tmavých vlasů. Překvapeně otevřel ústa a přistoupil k Míně. Usmál se na ni a zeptal se.
„Ap ka nám kjá hae?“ Mína se udiveně ohlédla na otce a on jí řekl s úsměvem.
„Avinash se tě ptá, jak se jmenuješ…“
„Rukminí…“ špitla tiše a vykouzlila roztomilé pukrle, tak jak ji to učila Adriana. Chlapec zase sepjal své drobné ručky, sklonil hlavu a odpověděl jí.
„Meri nám hae…Avinash.“
Adriana se usmála a pohlédla zvědavě na Amara.
„Kdopak je to? Je moc roztomilý.“
„No přece syn mé sestry. Anglicky se teprve začíná učit, ale myslím, že si budou i tak skvěle rozumět a navzájem od sebe vše pochytí.“
Pak už jen radostně pozorovali, jak dětské přátelství nezná žádné překážky, když Avinash chytil Mínu za ruku a společně se smíchem odběhli do zahrady.

„Rukminí má syna? A za muže Bharata? Dnes opravdu nevycházím z údivu.“řekla Adriana překvapeně.
„Ano, jejich láska se nedala přehlédnout, a jako vděk za mé opětovné bezpečí, svolil jsem, aby se Bharat a Rukminí vzali.“
Amar ani nestačil domluvit, když tu se otevřely dveře a v nich se objevila jeho sestra, v náručí svírala drobný uzlíček v bílém povijanu. Když je spatřila, šťastně se usmála, a teprve až přišla k nim, všimla si Adriana jejích pláčem zarudlých očí, což jí mírně znepokojilo. Přesto se Rukminí snažila mluvit radostně.
„Vítám vás oba zpátky, a mám tu čest vám představit nového člena naší rodiny. Amare a Adriano, tohle je má maličká dcera Níta…“ Adriana vzala dítě opatrně do náruče a něžně je k sobě přivinula. Amar k nim přistoupil a pohladil děvčátko po droboučké tvářičce.
Něha, s jakou to učinil, Adrianu dojala, bolestně si pomyslele, že právě tohle jí chybělo, když se narodíla Mína... Pak se obrátila k Rukminí a řekla.
„Je opravdu nádherná, blahopřeji Vám!“ mrkla na ni a dodala tajemně.
„A to ještě nevíte, jaké překvapení jsem vám dovezla já…před chvíli odběhlo s vaším synem…“
Rukminí se udiveně pousmála, pak ale posmutněla a zahleděla se na svého bratra.
„Vedle této šťastné zprávy mám ale také jednu velmi smutnou, Amare, před dvěma dny zemřel Rándžit. Tolik se na vás oba těšil, ale bohužel mu došly síly.“ Šeptla a v jejích očích se objevily slzy.
Tahle zpráva Amara i Adrianu velmi ranila. Vrátili dítě matce, pak se ukryli navzájem ve své náruči a snažili se mezi slzami vstřebat tuto smutnou skutečnost.
O dva dny později na okraji města Hisaru opět vzplála vstříc nebi hranice, už podruhé Adrianiny oči spatřily tuto srdce drásající podívanou. Ale život jde přece dál, bylo třeba se s tím smířit…

Týden uběhl jako nic a nastal den, na který Adriana tolik čekala. Stále viděla před očima Rándžitova slova, psaná v jeho posledním dopise…

„…nemohl jsem pro něj více udělat, jeho patron Šiva odmítl té noci přijmout Amarovu vlastní krvavou oběť, a já neměl tu moc a sílu jako vy. Meč je stále ukrytý v truhle v mém domě, ale vím, že jej odmítnete použít. Musel jsem se tedy poradit s nejvyšším šamanem Miharem, a našli jsme řešení. Seznámil jsem s tím i Amara, bylo nutné, aby to věděl. Smířil se s tím a přijal tuto naději na svou záchranu. Vždy v den, kdy luna v úplňku rozjasnila svou tvář, sestoupili jsme tedy spolu tajně do podzemí paláce. Zde jsem jej na noc byl nucen zavřít do temné kobky, chráněné silnou tepanou mříží. Měsíc za měsícem, úplněk za úplňkem, sám se svou proměnou a přísně ukrytý před zraky svých poddaných, musel zde přežít krutou noc, protože ten, jenž v něm stále dřímal a lačnil po lidské krvi, čím dál více slábl, když ji včas nedostal, a patřičně se tomu bránil… Existoval ale ještě jeden, méně krutý způsob, který Míhar vyčetl v prastarých knihách, ale nestihl mi jej prozradit, protože jej ve spánku zastihla náhlá smrt. Musíme si tedy vystačit s tím, který jsem vám popsal.
Pokud se s Amarem vrátíte a když budete číst tyto řádky, možná již nebudu mezi vámi, má životní pouť je u konce. Nyní je to na vás, nevím jak dlouho to může trvat, ale musíte vydržet.
Pomozte mu, Párvatí, prosím vás o to. Byl pro mne mnohem více než syn. Radím vám ale nezůstávat s ním, velmi při tom trpí a není to hezký pohled…“

Tentýž den večer Adriana tajně doprovodila Amara na určené místo. Úzkostlivě jej objala a ještě vychutnala jeho poslední něžné polibky. Mlčky se rozloučili jen vzájemným bolestným pohledem do očí, ještě ji jemně pohladil po tváři, vstoupil dovnitř a klíč poté zlověstně zašramotil v mohutném zámku mříží. Ještě se naposledy ohlédla a když viděla, jak bolestí zavřel oči, zaťal ruce v pěst a pomaličku se sesunul podél zdi až k zemi, s pláčem utekla. Zatím neměla sílu zde zůstat, rozhodla se, že přijde raději až ráno. Když se za ní zabouchly těžké dveře, vedoucí do podzemí, úzkostně povzdechla, otřela si slzy a šla uložit Mínu ke spánku. Jakmile její očka zavřel spánek, Adriana přistoupila k oknu a raději zatáhla závěs, aby neviděla měsíc v úplňku, zlověstně zářící na temně modré obloze, výsměšně jí připomínající tuto nepříjemnou skutečnost a osvětlující ciferník nástěnných hodin, jejichž velká ručička se každou minutou neúprosně blížila ke dvanáctce.

Skoro celou noc probděla, postrádajíc vedle sebe hřejivé teplo Amarova pevného těla.
Když se jí konečně podařilo zavřít únavou oči, svítání už bylo téměř na dosah.
Probrala se, až se ostré sluneční paprsky neodbytně prodíraly přes okenní tabule a vlákna závěsu. Mírně se protáhla a zeširoka otevřela oči, když si uvědomila průběh předešlého večera, jakmile ale pohlédla do postýlky, zděšením vykřikla. Mína zde nebyla a důlek, který tam po ní zůstal, už dávno vychladl.
Rychle vyskočila z postele a běžela ji hledat. Proběhla jako šílená celý palác, ale nikde ji nenašla, nechtěla příliš vzbuzovat rozruch, protože se do její mysli neodbytně vkradla jedna myšlenka.
S tlukoucím srdcem se pak přiblížila ke kovaným dveřím, vedoucím do podzemí, byly mírně pootevřené, což ji udivilo, večer je přece určitě zavírala!
Když sestupovala po vlhkých schodech dolů, nohy a ruce se jí třásly rozrušením a neměla daleko k mdlobám.
Po chvilce se její oči přizpůsobily šeru sklepení a to, co pak na konci chodby uviděly, jí málem vyrazilo dech…