Dvojí život (8. díl)

Od šesti hodin ráno zírám tupě do zdi a poslouchám hotelové zvuky. Holky spokojeně oddechují, jen občas se některá z nich překulí na druhý bok, nad námi začne nervózně štěkat nějaký pes, asi musí chudák vykonat svou potřebu. Pod námi se začne ozývat pravidelné ťukání postele o stěnu, jak se nějaký pár oddává ranní rozkoši. Brrr… Po hodině, kdy se asi třicetkrát převalím na druhý bok, se zvednu, hodím na sebe džíny, mikinu, zimní bundu, vezmu si z nočního stolku krabičku cigaret a vyrazím si před hotel zapálit. Před hotelem pokuřuje ten borec v červené bundě, co byl včera s Filipem na sjezdovce.
„Čau.“ pozdraví mě a lehce kývne hlavou.
„Ahoj.“ odpovím a konečně si zapálím.
„Co tu děláš takhle brzo? Nemůžeš spát?“ zeptá se.
„No, tak nějak. Už od šesti čumim do zdi a snažim se usnout.“
„Promiň, ještě jsem se vlastně nepředstavil. Jsem Radek.“
„Sandra, těší mě.“ podám mu ruku a on mi ji stiskne.
„Znáš se s Filipem dobře? Pořád o tobě mluví.“
Vytřeštím překvapením oči a nějak nevím, co na to mám říct. „No, trošku se s ním znám.“
„Trošku?“ zeptá se vyjeveně. „Vypadá to, že se znáte už věčnost.“
„Poznali jsme se asi před 5 lety na netu. Ale dlouho jsme se neviděli.“
„Aha, tak to jo. No, hele, mizim, je tu pěkná kosa. Tak se měj a v deset ve Snowparku.“ rozloučí se se mnou a zaklapne za sebou dveře.
Dokouřím a přesunu se zpátky nahoru. V pokoji už to žije, holky pobíhají sem a tam a přemýšlí, co si vezmou na sebe, co si udělají s vlasy a jak se nalíčí. Přijde mi to trošku k smíchu. Ale stejně se namaluji, jak nejlépe umím, a obleču si světlezelené tričko DC, které mi ladí k očím, a džíny, které doplním teniskami. Uvědomím si, že jsem vlastně taky k smíchu. To se mu chci vážně tak zalíbit?
Snídani si můžeme vychutnat v klidu, protože správná pětka vůbec nedorazí. Jsem trošku zklamaná a je vidět, že holky se taky netváří zrovna vesele.

***

V půl desáté dorazíme s Verčou do Snowparku, abychom se rozjezdily. Nevím, jestli si ještě nějaké triky pamatuji. Přinejhorším se ztrapním nezvládnutím nollie a Filip se mi bude smát ještě půl roku potom. Nic horšího se asi stát nemůže. Ufff… Tak tedy směle do toho, dokud tu ještě není moc lidí. Párkrát si zkusím klasické ollie, načež zjistím, že tohle zvládám na jedničku. Vyzkouším si pár triků na rampě a Verča zkonstatuje, že jestli mě Filip porazí, tak mu bude do konce pobytu nosit při snídani čaj.
Přesně v deset se odněkud vynoří kluci i s Martinou a Luckou. Holky se něčemu chichotají a Martina rozkládá rukama v družné debatě s Radkem. Ten se jí omluví a s Filipem a klukem v hnědé bundě se vydají za námi.
„Ahoj! Jsi připravená na porážku?“ rýpne si Filip.
„No, nazdar. Víš, není důležitý vyhrát. Ale zúčastnit se a nerozbít si hubu.“ mrknu na něj a Radek uznale hvízdne: „Teď ti to dala, kámo.“
Pak už se bavíme vystoupením Radka, musím uznat, že ten kluk vážně válí. Ostatně ani Marek, tak mi představí Filip týpka v hnědé bundě, není žádný začátečník.
„Tak, hvězdičko, jsi na řadě.“
„Tak to teda ne! Ty jsi stanovil veškerý podmínky, tak mě nech jet jako poslední.“ odvětím.
„Teď půjdu já.“ rozhodne se Verča, která předvede svoji ladnost při jízdě plné triků, které neumím ani já.
Jestliže jsem byla ohromená jízdou těch tří, tak Filipova jízda mě lehce vyvede z rovnováhy. Připadá mi, že by jízdu zvládl i s prstem v nose a se zavázanýma očima. Jeho pohyby jsou tak fascinující, že si neuvědomím, že na mě Verča mluví: „Posloucháš mě vůbec?!“
„Promiň, trošku jsem se zamyslela.“ omluvím se.
„Trošku?!“ uchichtne se Verča. „Čumíš tu na něj jak na svatej obrázek. Mazej se připravit na start. A nezklam mě! Nechci mu nosit čaj!“
A tak tedy mažu. Jsem nervózní jako sáňky v létě, protože vím, že na mě všichni budou koukat. Rozjedu se a všechno nechávám osudu. Při nájezdu na první trik už se zase cítím silná v kramflecích. Jízdu si užívám plnými doušky, lidé okolo se rozplynou jen do barevných šmouh, takže je mi všechno jedno. Ještě že tak… Poslední dopad, dojezd. Holky tleskají, Marek s Radkem taky, jen z Filipova výrazu nevyčtu nic.
Dojedu až k němu, lehce se nakloní k mému uchu a zašeptá: „No, vida, hvězdičko. Zejtra se mnou jdeš na černou, fakt válíš.“ A pak udělá něco, co mě složí. Klekne si přede mě a vysekne mi rytířskou poklonu. Kluci se lámou v pase, holkám cukají koutky a já… Já jsem asi šťastná.

***

Další den strávím sama s Filipem na černé sjezdovce. Kluci, kteří obletují moje kamarádky, jdou solidárně s holkami na Slalomku. Čekám, kdy Filip vyrukuje s tím, proč se na mě tehdy vybodl, ale k ničemu se nemá.
Dalších pár dní strávíme všechny na sjezdovkách ve společnosti kluků, vyzkoušíme snowtubing a jeden večer si půjčíme lyže a vyrazíme na noční lyžování na Lubák. Den před Silvestrem se domluvíme, že strávíme čekání na příchod nového roku společně.
Majitel hotelu připravil na 31. prosince pro všechny hosty večer s programem, ale že by se nám chtělo strávit celý večer ve společenské místnosti, to se nám tedy nechce. A tak jsem s Filipem domluvila, že přijdou po večeři k nám na pokoj a uděláme si soukromou party.
Hned na Silvestra ráno vyrazíme s holkami nakoupit do nedalekého krámku, abychom měli kluky čím pohostit. Seženeme veku a všechny ingredience na chlebíčky, dokonce se nám podaří sehnat jiné brambůrky než solené. A za nekřesťanské peníze seženeme v krámku dokonce i láhev Chardonnay!
Kluci dorazí na večeři do společenské místnosti vymydlení a vyvonění, že nestačíme zírat. Pak se vytratíme na pokoj a celý večer se solidně bavíme u hraní Twistera a popíjení zelené, kterou přinesli kluci.
„Mohli bychom si zahrát flašku na pravdu.“ navrhne Martina.
Překvapivě to nikomu nepřijde trapné, a tak si sedneme do kroužku a začneme hrát. Točím a hned napoprvé hrdlo ukáže na Filipa. Jelikož alkohol odbourává zábrany, na rovinu se ho zeptám, proč se na mě tenkrát vybodl. Pohodí rameny, do banku dá fant a jen řekne: „To ti povím, až budeme o samotě.“ Vlastně asi chápu, že nechce mluvit o takové záležitosti před tolika lidmi.
Okolo půl dvanácté se sebereme a jdeme dolů do společenské místnosti, kde jsou přichystané dvě krabice sektu. Potřebuji si vyčistit hlavu, a tak se rozhodnu, že si dám ještě poslední cigaretu v roce 2009, a vyjdu před hotel. Venku není nikdo, všichni čekají na příchod nového roku pěkně v teple hotelu. Po chvilce se otevřou dveře a do mého zorného pole vstoupí Filip.
„Můžu?“ zeptá se jako malý kluk.
„Jistě. Tady si každý může dělat, co chce.“ odpovím. „Dáš si cigaretu?“
Z kapsy vytáhne krabičku modrých L&M a usměje se: „Díky, mám svoje. Víš, minule jsem ti nestačil ten důvod vysvětlit...“
„Tak máš příležitost teď.“ odvětím a s napětím čekám, co se dozvím.
„Víš, v červenci 2005 jsme jeli s tátou z hokeje. Byla tma a z vedlejší silnice to do nás napálilo černý BMW. Táta byl na místě mrtvej a mě ve vážnym stavu převezli do nemocnice. Byl jsem pár dní po operaci v bezvědomí. Doktoři se báli, že nebudu moct chodit, ale stal se zázrak. A já můžu jezdit i na snowboardu a skateboardu. Máma, aby utáhla veškerý výdaje za domácnost, zrušila internet a kabelovku. Proto jsem se už neozval. Neměl jsem jak. Mobil se mi rozsračkoval při tý bouračce. Já... moc mě to mrzí.“ odmlčí se.
Nějak nevím, co na to říct. A já káča jsem si myslela, že se na mě vybodl.
„Omlouvám se.“ dodá.
„Ty se omlouváš? Omlouvat bych se měla spíš já tobě. Promiň! A... upřímnou soustrast.“
„Už je to za mnou. S tátovou smrtí jsem se smířil už dávno. Teď je tu nová etapa života a on by chtěl, abych byl šťastnej. Vždycky mě podporoval.“ odpoví.
„Ale stejně. Byla jsem hloupá.“
Z rozhovoru nás vytrhnou holky a kluci, kteří vyjdou před hotel. Holky mají v rukách skleničky s jahodami, kluci mají 2 lahve sektu. Ze společenské místnosti vyjdou ven i ostatní, kteří se chtějí podívat na ohňostroj, který pořádá majitel hotelu.
„10... 9... 8... 7... 6... 5... 4... 3... 2... 1...“ řveme sborově a kluci bouchají láhve sektu. Připijeme si na nový rok. Filip mě chytí za ruku, nakloní se k mému uchu, zašeptá „Nebyla jsi hloupá. A já pořád doufám, že smím...“, pouze přikývnu a on mě lehce líbne na rty. Kupodivu se neoklepu odporem, ale mým tělem projede elektrizující záchvěv, který se rozlije v blažené teplo.