Černá díra - jedenáctá část

Už to byly… už to byly dva měsíce. Pro Týnu v tu chvíli přestal existovat čas, jak byla štěstím bez sebe. Sama nevěděla proč. Možná jí to dávalo naději, byť falešnou, ale naděje to pro ni pořád byla. Jenže čím delší to mělo trvání, čím víckrát skončila v Damiánově náruči, tím víc to i bolelo. Chtěla víc. Až příliš jasně si uvědomovala, že takhle to dál nepůjde. Zoufale toužila po tom, aby k ní cítil to samé, co ona k němu a věděla, že to je nesmysl. Proto to tak bolelo.

„Víš, budeme to muset skončit,“ překvapil ji najednou, když vedle sebe leželi v posteli. Trochu zaraženě se zvedla na loktech a pohlédla na něj. Díval se před sebe do stropu, a tak neviděl její trochu vyděšený výraz, a jak se jí jemně lesknou oči. Vlastně to ani vidět nechtěl, i když by nečekal, že by tak reagovala. Nebyl schopný se na ni z nějakého důvodu podívat a asi by nic nezaregistroval, i kdyby se na ní kouknul. Obličej jí zpola zakrývaly vlasy, zpola tma, která vládla u ní v garsonce.
„Dobře,“ souhlasila, co nejklidněji to šlo a sama byla překvapená, jak nevzrušeně to znělo. Sesula se s žuchnutím zpátky do postele a trochu se zachumlala, aby zahnala alespoň na okamžik ten špatný, neurčitý pocit.
Tiše ležel, nezdálo se, že by se ho chtěla na něco vyptávat, ale prostě jí to chtěl říct. Jenom v paměti vyhrabával co nejvhodnější slova. „Víš, já se chci jedný holky zeptat, jestli by se mnou nechodila.“
Týna to nekomentovala. Přišlo jí zvláštní, že to řekl takhle a zrovna v takové situaci. Nic o citech, ani o tom proč, nebo snad kdo to je… Prostě to řekl tak chladně, jako by šlo o logickou úlohu, ne o něco spontánního a založeného na emocích.
„Je moc roztomilá. Nevim proč, přijde mi. A taky pohledná a chytrá, mam jí rád. Takže určitě chápeš, že takhle to dál nejde,“ pokračoval ledovým tónem, který to všechno zdánlivě vyvracel a nakonec vstal. Na nočním stolku sebral balíček cigaret a jednu si zapálil. V poslední době začal kouřit.
Sice neřekl nic o tom, že ji miluje, ale bylo to, jako by Týně zarazil do srdce kolík. Snad jako by byla nějaká příšera, podobná upírovi. Tohle malé stvoření se krčilo v posteli a snažilo se ze všech sil udržet na uzdě. Nevěděl, že jí tím raní. Byl zvyklý s ní mluvit o všem otevřeně a to ona si za tohle mohla sama. Od začátku mu řekla, že to je nezávazně. A přesto si někde v koutku zoufala, co ho opravňuje k tomu s ní takhle mluvit, takhle jednat a odhodit jí jako odpadky.
Oblékl se, na tvář jí věnoval pouhý přátelský polibek na rozloučenou a bez otočení vyšel z domovních dveří. Viděla jeho postavu, jak mizí na prahu ve světle z chodby. Bylo to těžší, než čekal. S povzdechem se opřel čelem o chladnou stěnu výtahu a se vzteklým zavrčením do ní chtěl praštit. Na poslední chvíli si to rozmyslel a prohlédnul se v částečně prosklených dveřích výtahu. Snad jako by na něj koukal někdo jiný. Pobledlý, s prázdným výrazem.

„To je vážně pěknej pár,“ rozplývala se Jana a usmívala se na Cindy s Damiánem, když se pošťuchovaly u grilu. Podzimní grilovačka, perfektní akce, tvrdil Michal, co se zase zlil jako dobytek. To byl jediný účel, co ho tak těšil. Pivo a maso. Týna do sebe obrátila zelenou a odmítla další kousek masa, co jí někdo nabízel. Nemohla si pomoct, pohled jí pořád bloudil k nim, ale věděla, že občas si těhle malých náznaků všímají lidi, kterým do toho nic není, a tak se snažila ovládat. Posledních pár dní nejedla téměř nic a vlastně nevěděla, proč sem přišla. Jenom do sebe bezmyšlenkovitě klopila zelenou za povzbuzování Michala a jinak seděla v koutě schovaná před lidmi i před vlastními myšlenkami, tou dobou už obalenými v lihu.
„Promiň, zajdu si na záchod,“ prohodila směrem k Janě a mírně nejistým pohybem se zvedla. Došla do domu, ani nerozsvítila a jediné co udělala bylo, že si stoupla opřená o umyvadlo a zírala do zrcadla před sebou, kde se ve tmě ztrácel její obličej. Koupelnou se rozezněla melodie z Good Bye Lenin. Podívala se na displej mobilu.
„Halo?“ zeptala se trochu roztřeseně. Proč jí volá Adam v tuhle hodinu a ještě k tomu zrovna on? Byl to rodinný známý, o dva, tři roky starší, dobře zaměstnaný, ale s Týnou se viděli jen na povinných rodinných akcích a náhodně si vyměnili telefonní čísla.
„Týno? Si to ty?“ zeptal se na druhé straně a bezpečně tak poznala jeho hlas. „Jo, sem, co potřebuješ?“
„Mam pro tebe jednu nabídku, ale volám ti v tak nevhodnou dobu, protože se o tohle místo bude zájem a pokud o něj stojíš, musíš to říct hned. Slyšel sem, že hledáš práci.“
Neodpověděla, jen tiše čekala.
„Je to post pro Arvena Corp., určitě je znáš. Pod jejich vlastnictvím jsou největší oděvní firmy a jejich vliv na trhu se jenom rozrůstá. Hledají někoho s talentem, mladého, plného energie, kdo by se nebál experimentovat. Nejdřív by chtěli spíš nákup látek a sjednávání obchodů jako objednávky zboží. Tohle všechno bys měla na starosti. Plat je perfektní a hlavně, z tohohle postu se klidně časem vypracuješ i na návrhářku, pokud o to budeš stát.“
Týně vyschlo v krku. I kdyby se nestala návrhářkou, tohle byl její sen.
„Viděl sem tvoje návrhy, vážně se mi líbily a celkově máš talent a cit. Tak jsem tě na tohle místo doporučil ještě dřív, než vyhlásí konkurz, i když bys ho měla absolvovat taky… No, nechci to říkat, ale víš, jak to chodí. Tohle místo bys s největší pravděpodobností měla v kapse.“
„A měla bych vědět ještě o něčem?“ vydolovala ze sebe nakonec s námahou.
„Jenom to, že je to práce v Miláně a taky spousta cestování. Ale pokud vím, nic tě doma nedrží, takže co ty na to?“
Miláno…