Lotosový květ - 42.část

Každý krok, kterým se Adriana přibližovala ke kobce na konci podzemní chodby, jí připadal stále těžší, jako by měla na každém chodidle připevněný kus olova.
Přesto se s vypětím sil dopotácela až k ní. Při pohledu na drobné tělíčko své dcery, ležící v šeru na kamenné zemi u tepané mříže, se jí podlomila kolena. Přidušeně vykřikla a okamžitě k ní poklekla.
Svou ručku měla pokrytou četnými krvavými škrábanci a prostrčenou skrz mříže, za nimiž opodál ve vlhké slámě ležel zhroucený Amar. Jednou rukou se téměř dotýkal své dcery a ve druhé svíral kamenný lotosový kvítek. Až teprve nyní si Adriana všimla, že jej Mína nemá na krku a na okamžik zavřela oči, aby vůbec vstřebala tento opravdu děsivý pohled.
Pak uchopila své dítě do náruče a pevně je k sobě přivinula. Tělíčko dívenky bylo studené, jako led, ale přesto se po chvilce v jejím objetí mírně pohnula, otevřela oči a slaboučce zavrněla. Adriana úlevou vydechla.
„Míno, drahoušku, copak tě to napadlo, jít až sem? Hrozně jsem se o tebe bála! Tohle už mi nikdy nesmíš udělat!“ šeptala vyčítavě, pokrývajíc její tvářičky něžnými polibky.
Mína se na ni zadívala, v jejích maličkých jantarových očích spatřila slabou zlatavou zář, jako u jejího otce, všimla si toho dnes poprvé…

„Já musela, maminko, to všechno ten hlas…“ vydechla dívenka, ještě více se přitiskla k matce a zimomřivě se zachvěla. Adriana vytřeštila oči a zeptala se jí.
„Jaký hlas? Pověz mi o tom, zlatíčko, prosím…“ Mína přikývla a odvětila.
„Slyšela jsem v noci něčí hlas, který mne volal, přesně mi říkal, kam mám jít. Kamínek na mém krku mne pálil a také trošku svítil, a ty obrovské dveře se přede mnou samy otevřely, když jsem se k nim přiblížila. Sestoupila jsem dolů po schodech, bylo jich strašně moc, a pak jsem našla tatínka! Proč tady byl zavřený? A proč ho to bolelo a mne pak také? Moc jsem se bála, ale chtěla jsem mu pomoci, a taky jsem to udělala. Za to může ten hlas! Nezlobíš se na mne? A co je s tatínkem? Proč nevstává? Je mi hrozná zima a mám hlad a žízeň!“ po té spoustě tíživých slov a otázek dívenka vzlykla a rozplakala se.
Adriana s hrůzou pohlédla skrze mříže, vůbec nevěděla, co má nyní udělat dřív, ale pak se rozběhla i s dcerkou v náručí směrem k východu, kde na chodbě zoufale zavolala o pomoc.
Okamžitě přiběhla Amarova sestra Rukminí, které předala do náruče plačící Mínu, a také Bharat, jehož beze slov jen se zděšením v očích táhla za ruku do podzemí, že jen taktak stačil vzít po cestě ze zdi hořící louč.
Když se přiblížili k tomu místu, udiveně se na svého pána podíval a okamžitě odemkl mříže. Konečně pochopil Rándžitova slova, kterýma se mu těsně před svou smrtí snažil spoustu věcí vysvětlit, ale už to bohužel všechno nestihl…

Adriana vběhla dovnitř, poklekla k Amarovi a položila si jeho hlavu do klína. Chvíli jej zmateně houpala jako malé dítě a vyděšeně ho pozorovala. Tvář měl umazanou a mokrou, vlasy rozcuchaně a slepené, jeho oči byly zavřené, nehýbal se. Něžně jej hladila a s pláčem šeptala.
„Prober se… prosím! Nesmíš mne opustit! Teď ne, když jsme se znovu našli! Miluji tě, jsi láska mého života, nechci už, aby se mnou byl jen její stín! Ty musíš žít, pro mne a hlavně pro svou dceru! Slyšíš mne? Tak probuď se přece!!“ vzlykla bolestně, políbila ho na čelo i obě tváře a z očí jí opět vyhrkly slzy.
Horečně mu rozepnula košili, položila hlavu na jeho hruď, a s úlevou zjistila, že stále žije. Tlukot srdce byl ale sotva znatelný a překvapeně vnímala, že jeho kůže už není tak horká jako dříve. Nucena nějakou zvláštní nepochopitelnou silou mu pak opatrně vytáhla z křečovitě sevřené dlaně kamenný lotosový kvítek. Ve své ruce opět ucítila to známé teplo a brnění, které dnes bylo obzvláště silné, téměř bolestivé. Pověsila mu jej opatrně na krk, v šeru kobky se zelenkavě zatřpytil a v té chvíli se Amar probral. Slabě vydechl a pak se rozkašlal. Výraz v jeho tváři byl zmatený i provinilý zároveň, chytil Adrianu za paži a pokusil se o úsměv. Louč v Bharatově ruce divoce zaplápolala a Adrianě došlo, že dnes je něco zřejmě jinak, než jak to popisoval Rándžit, a mírně ji to znepokojilo. Obrátila zoufale svůj pohled k Bharatovi, žádajíc jej o pomoc.
Ten k nim také poklekl a řekl mu starostlivým tónem.
„Jak se cítíte, pane? Pojďte, pomohu vám odtud pryč. Už je po všem, dnes v noci jste zřejmě překročil hlubokou řeku osudu, musíte si nyní pořádně odpočinout a nabrat znovu síly.“

Adriana mu pomohla a společnými silami jej odvedli do jejich komnaty, kde ho uložili na lůžko. Převlékla jej do čistých šatů a on po chvilce opět vysílením usnul.
Vzápětí se za dveřmi ozvaly hlasy, dovnitř pak vběhla Mína a za ní služebná Gloria.
„Mujhe me kile…odpusťte, ale nedala se zadržet, paní musí nyní kojit, a svěřila mi ji. Vaše dcera je ale mrštná jako lasička, vytrhla se mi a utekla. Aaja, Mína, aaja…“řekla přísně a natáhla k ní ruku.
„To je v pořádku, nechejte ji tady a můžete odejít. Poradím si s ní sama.“ Šeptla Adriana, zabránila v poslední chvíli, aby Mína probudila Amara a posadila si ji na klín.
„Uklidni se, zlatíčko, tvůj otec bude v pořádku, musíme jej teď jen nechat v klidu, aby se úplně uzdravil…“ a pak ji úzkostlivě objala a zahleděla se na Amarovu popelavě bledou tvář.
Pořád jí nešly na rozum události posledních hodin. Zkoumavě se zadívala na dcerku a odhrnula jí z tváře rozcuchané vlásky.
„Prozradíš mi to tajemství, co se tam dole stalo?“ zeptala se nakonec, ale Mína zavrtěla hlavou, přiložila si prstík na ústa a šeptla.
„Pšš, tiše, ať tě ten hlas neslyší, nesmím ti to říct, zakázal mi to…“ a ohlédla se na svého strýce, oči jí slaboučce zazářily a sotva znatelně se na něj usmála, on na ni vzápětí mrknul.
Adriana se pak pátravě zadívala na Bharata, usoudila, že se Rándžit asi pojistil, pro případ, kdyby se ona přece jen nevrátila.
Rozhodla se jej na vše zeptat, až bude vhodná chvíle, protože zřejmě věděl mnohem více, než ona…