Černý odlesk 4

Agnes se na židli mírně ošila. Ondřej se na ni upřeně koukal. V očích měl zvláštní, zamyšlený nádech.
"Jejda, promiň! Já už stejně dojedla, pojď, sedni si! Máš hlad?" usmála se matka.
"Díky madam. Jo, hlad mám jak vlk." zasmál se Ondra.
Maminka se na něj vesele koukla a začala nakládat na talíř několik kopečků rizota.
"Děkuju." pokývl. Měl strašnou chuť se do jídla ihned pustit, ale první se porozhlédl po lidech okolo stolu.
"Tohle jsou matčini přátelé Saša a Tom a jejich synové. A tohle je můj bratr Martin." představila všechny trochu rozpačitě Agnes.
Ondra všem pokývl hlavou.
"Dobrou chuť." zašeptala Agnes a znovu se pustila do jídla. Najednou okolo stolu bylo naprosté ticho. Nikdo netoužil po konverzaci. Možná to způsobil nový pomocník, možná Agnes.

"Nepůjdeme na terasu? Je tam tak krásně! Mohli bychom si něco zahrát nebo si poslechnout hudbu." navrhla Saša.
Agnes si často všimla jejích společenských sklonů. V duchu doufala, že budou mít dům brzy opravený a ona nebude muset tak často trpět její společností.
"Výborný nápad. Už dlouho jsme nic nepodnikli. Co takhle karty? Nebo Člověče, nezlob se?" zasmála se Agnesina matka.
"Omluv te mě, já se půjdu projít. Není mi příliš dobře." zašeptala dívka, nečekala na odpověď, popadla bundu z věšáku a zmizela ve tmě.
"Přeji dobrou noc." zašeptal mile Ondra a už se taky odhodlal k odchodu.
"Klidně tu zůstaň." usmála se hostitelka.
"Ne, děkuji, půjde ještě oblíhnout stáje a pak složím hlavu. Zítra mi mají přivést koně..."
"Dobře. Pak mi dej vědět, chtěla bych si toho tvého krasavce prohlédnout."
"Jistě. Dobrou."
A pak odešel. Mířil ke stájím. Něco mu nesedělo. Slyšel časté zaržání. Koně už měli spát.
Raději se k nim rozběhl.

Najednou strnul. Agnes stála uprostřed chodbičky s balíčkem mrkví. Koně se na ni nedočkavě koukali.
"No, jo." smála se a pomalu každému podávala mrkev. Vypadala jinak. Vždycky v jejím postoji spatřoval odstup. Jisté zábrany. Teď byla naprosto uvolněná. Zranitelná. Ucítil, že ji nutně potřebuje ochraňovat. Tiše si povzdechl a zmateně potřásl hlavou. Co to do něj vjelo? Co blbne? Je to jen holka,nic víc. Stál tam a ještě chvíli se na ni nerušeně díval. Pak se pomalu vydal směrem k ní.
"Není ti náhodou nesnesitelně špatně?" vykřikl naoko zděšeně a předstíral, že chce chytit její omdlívající tělo. Stájemi se rozlehl šílené dušení smíchu.
"Musela jsem z tama vypadnout." zahekala Agnes a snažila se popadnout dech.
"No jo... chápu tě. Co takhle jít na verandůůůů?" napodobil hlas Saši Ondra.
Agnes se zase rozesmála. Až se svezla po dvířkách jednoho stání na zem. To ji rozesmálo ještě víc. Ondra si k ní přisedl a pobaveně ji sledoval.
"Přestaneš se už konečně smát?" zeptal se dobíravě, když dívčin smích stále neustával.
"Sorry, ale to nejde. Strašně dlouho jsem se nesmála." zabručela Agnes a znovu se rozesmála. Z balíčku se na zem vykutálelo několik mrkví. Jednu popadla, otřela ji a zakousla se. Další podala Ondrovi: "Chceš?"
"Jasně, přece tu baštu nenecháme Hughovi ne?" zasmál se a taky se zakousl. Za nimi se ozvalo nesouhlasné zařehtání.
Nad hlavami se jim skláněl Hugh a snažíc se dostat aspoň jednu mrkev. Agnes se uchechtla a dala mu zbytek té svojí. "Na ty protivo jeden."

"Umíš jezdit?" zeptal se po chvíli Ondra.
"Jasně, že jo!" zakoulela očima Agnes.
"Proč se o ně nestaráš? Obstarat je...vyjezdit je... to zvládneš. Vždyť tě mají rádi." konstatoval nenuceně.
"Vadí mi sem chodit." zašeptala dívka a do hlasu se jí vkradl ten posmutnělý tón.
"Proč?!"
"Před nějakou dobou mi zemřel můj nejlepší kamarád. Luciper. To volné stání úplně na konci. Zlomil si nohu."
"Ježiš. To je mi líto."
Z ničeho nic ji pohladil po tváři a jednou rukou objal.
"Co se stalo?" zašeptal něžně.
"Vracela jsem se z vyjížďky. Lucipera viděsili dva lidi na motorkách co sem přijeli." zamumlala a trochu váhavě si položila hlavu na jeho rameno.
"Co to bylo za kretény?!" zabručel naštvaně Ondra.
"Ti dva kluci co tu bydlí dokud nebudou mít opravený domek. Dali si sem závod. První přijel ten s kratšími vlasy - ani nevím jak se jmenuje - a Lucipera viděsil. Já z něj spadla. Nakonec se mi ho povedlo uklidnit a přivést zpátky. Nasedla jsem na něj, že s ním zajedu zpátky do stáje. Mluvila jsem s tím klukem a pak najednou z ničeho nic přijel jeho bratr. Luciper se znovu lekl, tentokrát daleko víc. Vzepjal se, já spadla a omdlela. On utekl. Když jsem se pak probudila, máma mi řekla, že za hoďku je tu veterinář. Uspali ho. To je všecko." zamručela a do očí se jí znovu draly staré slzy.
Ondra ji objal i druhou rukou a jemně si ji k sobě přitiskl. Mlčel, nevěděl jak ji utěšit.

Ondra otevřel ospale oči. Zmateně se rozhlédl. První co spatřil byl spící kůň nad ním. "Že by jsem usnul ve stáji?" zašeptal, ale pak ucítil mírné zavrtění a krátké oddechnutí. Agnes ležela přímo vedle něj, hlavu na jeho hrudi a levou rukou ho objímala. Vlasy jí volně splývali podél obličeje. Připadala mu strašlivě roztomilá. Lehce ji pohladil po zádech.
"Agnes, je čas stávat, holka." zašeptal.
Agnes se jen znovu, nesouhlasně zavrtěla a chytla ho i druhou rukou. Ondra se trochu rozpačitě uchechtl a opatrně ji nadzvedl. Agnes na něj vykulila oči.
"Co to...?" zavyla "Kde to...?"
Ondra se pobaveně usmál. Vypadala tak nádherně, zmateně a roztomile... "Já říkal, že je čas stávat, ale tys neposlouchala. Jsme ve stáji. Asi jsme tu od včerejška usnuli. Pojď, dáme koním a skočíme si na snídani." usmál se a počkal až se stabilně postaví.