Kapitán Husťák (17.)

Bára rázovala mezi stromy a jasně si uvědomovala, že dělá pěknou blbost. Slyšela, jak se někde za ní Kuba prodírá, ale nedokázala se přinutit k zastavení. Tohle už zažila. Vzpomínka jí tepala v hlavě a nutila jí mizet z jeho dosahu. Nechtěla na to myslet. Běžela lesem, srdce jí hnalo krev tělem ve zběsilém tempu a zaplavovalo jí mozek odporem, který s časem očividně ještě zesílil. Tenkrát byla tak překvapená počínáním jejího idolu, že nebyla schopná říct ne, později toho hrozně litovala, ale teprve teď si uvědomila, jak strašně jí předešlá zkušenost poznamenala.
--------------

„Báro!“ zařval Kuba kamsi mezi kmeny, ale neozvala se. Do korun znovu začaly pleskat těžké kapky. Listy šustily, jak se po nich vozil vítr, a Kubovi bylo jasné, že ho Bára nemůže slyšet. Bezradně civěl mezi stromy a snažil se zklidnit. Dřív nebo později Bára stejně vyleze z lesa na nějaké promáčené louce a dojde jí, že je dost daleko na to, aby začínala uvažovat o návratu.
-------------

Bára se zatavila. V boku jí píchalo, jako by uběhla maratón a před očima jí lítaly mžitky, jako kdyby uprostřed zírání na ohňostroj zavřela oči. Nerozhodně udělala čelem vzad. Stará mizerná vzpomínka, která se tak náhle rozhodla setřást vrstvu prachu a zase se řádně připomenout, se konečně začala vytrácet. Bára za to byla dost ráda. Zaposlouchala se do pleskání kapek, ale Kubův hlas nezaslechla. Naprosto jasně si uvědomovala, jakou pitomost udělala.
„A jsem v hajzlu.“ Oznámila svým promočeným botám a zalovila v kapse po mobilu. Signál za moc nestál, ale jedno mrňavé zavolání o pomoc by měl zvládnout. Vytočila Kubovo číslo a se zavřenýma očima vydechla. „Ať děláme, co děláme…“ ozvalo se a Bára se na mobil zamračila. Kuba byl nedostupný. Když ho zrovna nejvíc potřebovala, nebyl k mání. Zoufale se rozhlídla po okolních stromech a snažila se objevit směr, ze kterého přišla, nebyla si tak docela jistá kudy se vlastně dát, ale připadalo jí mnohem lepší jít, než mrznout a stát. S pevným odhodláním se zanořila mezi mokré větve.
---------------


„Chceš říct, že nemáš tušení, kdo je Tim Burton?!“ vykulila jsem oči a posadila jsem se, abych na Husťáka mohla vrhnout zvlášť znechucený pohled.
„Ne.“
„Tim Burton.“
„Ne, nevim.“ Pokrčil rameny a omluvně se na mě zaculil, jako by snad tenhle ohromný nedostatek dokázal smazat odhalením tesáků v úsměvu. Trochu to fungovalo, to je fakt, ale stejně jsem se nedokázala ubránit dojmu, že jsem si našla filmového ignoranta. S hudrováním jsem se vyhrabala z postele, po které jsme se pár hodin ve vší počestnosti povalovali, a z poličky jsem vytáhla mojí sbírku filmů. Se spokojeným úsměvem jsem mu jí hodila na břicho a vrátila jsem se k němu.
„Ospalá díra, Mrtvá nevěsta, Ukradené Vánoce, Sweeney Todd, ďábelský holič z Flat street, to bude milej pán.“ Zkonstatoval a rádoby vyděšeně se na mě podíval. „Takže mě přece jenom hodláš sejmout.“
„Ále houby,“ zasmála jsem se, „hodlám z filmovýho barbara udělat chlápka s řádným filmovým vkusem. Na to holky letěj.“ Mrkla jsem na něj.
„Mrtvá nevěsta? Tomu říkáš vkus?“ zamával mi před očima filmem a s roztomilým zděšením sledoval, jak mu ho beru z ruky a cpu ho do mechaniky počítače.
„Mrtvá nevěsta je pro začátek ideální.“ Oznámila jsem mu, když jsem se znova uvelebila na jeho hrudníku.
„Ono je to animovaný?!“ vykulil oči na první scény se spoustou titulků. „Já myslel, že Burton je herec.“ Pokrčil rameny, a když jsem se s výrazem hodně špatně vyspaného býka narovnala, nechápavě nakrčil čelo. „Co jsem zase řekl špatně?!“
------------


„Takže Husťák?“ optala se Mirka a rozvalila se na Tobiášově posteli. Jenom přikývnul. Ani nevěděl, jak se dostal do toho podivného stavu, který se ho vytrvale držel. Neměl tušení, proč se před pár dny začala Mirka na Husťáka vyptávat, jenže čím častěji ho nutila o něm mluvit, tím častěji na něj také myslel. Problém byl v tom, jak na něj myslel. Mirčino vyslýchání nutilo Tobiáše k přiznání citů, které sám sobě popíral. Až do teď.
„A jak to s ním zatím jde?“ ozval se znova Mirčin hlas, zatímco její hlava zmizela pod postelí.
„S ním to jde dobře, se mnou to jde z kopce.“ Povzdechnul si Tobiáš.
„Nechápu.“ Zkonstatovala, když se vrátila zpátky na matraci a nacpala si do pusy tři ukořistěné žvýkačky najednou.
„Není co chápat, je to heterák a navíc je to naprosto ukázkovej případ koukacího chlápka.“
„Koukacího?“
„Jasně, hezky se na něj kouká, hůř se na něj mluví a nikdy, opakuju nikdy, se na něj nesahá.“ Naposledy přešel místnost, a aby sám sobě konečně zabránil v rázování ode zdi ke zdi, usadil se na kraji postele
„To je dost smutný.“ Zahuhlala Mirka a natáhla k němu ruku se zbylými žvýkačkami. „Dáš si?“
„Žvejku? Ne. Husťáka? Kdykoli.“ S nešťastnou grimasou spadl po zádech na postel a přikryl si tvář dlaněmi. Měl toho dost. Měl dost toho, jak se Husťák kolem Niny motá a dost ho štval i fakt, že přišel na to, proč ho Husťákovo kamarádství s Ninou tak děsivě vytáčí. Sice uznával moudra z kapitoly o reprodukci savců, ale byl přesvědčený, že i taková bukvice jako je on, má svoje právo na štěstí. Problém byl v tom, že Husťák dávku štěstí, po kterém Tobiáš víc a víc prahnul, cpal bez ustání Nině.
„Tobě prostě jen chybí sebevědomí.“ Natáhla se k němu Mirka a zacloumala mu ramenem, aby se ujistila, že bude poslouchat.
„Spíš mi přebývá pár stupňů.“ Zavrčel a stáhnul ruce z obličeje.
„Přestaň se konečně vymlouvat na to, že jsi teplej a koukej jednat, nebo skončíš sám ve smradlavým bytě, nacpaným až po strop starýma výtiskama dívčích časopisů!“ strčila do něj a obrátila se k němu zády.
„Fakt jsi to řekla?“ podíval se na týl její hlavy a šťouchnul jí do žeber.
„Jo,“ zahučela, „a myslim to smrtelně vážně. To, že jsi gay, neznamená, že musíš bejt bábovka.“ Otočila se zpátky a podepřela si rukou hlavu. „Koukej tomu Casanovovi zavolat, nebo aspoň napsat, a večer se dobře bav. Když si mezi prvním letmým dotykem a dost závazným sexem na zadním sedadle jeho auta nevzpomeneš na mojí maličkost, nejspíš se nebudu moc zlobit.“
„Pako.“ Protočil Tobiáš oči. „A nevíš, co bych mu asi tak měl říct?“
„Vim, ale ty bys to děsně podělal, takže pro začátek bude stačit textovka. Dej mi mobil a tiše žasni.“ Natáhla ruku a vyčkávavě se na něj zadívala, „neboj, napřed ti to dám přečíst, slibuju.“ Ujistila ho, když se k ničemu neměl a sledovala, jak z kapsy konečně vytahuje lesklou krabičku.
„Za tohle budu chtít proslov na svatbě.“ Zazubila se na něj, když v menu vybrala zprávy a dala se do vymýšlení.
„Na svatbě těžko, ale registrace bude tvoje.“ Zasmál se a s dost protichůdnými pocity složil ruce za hlavou.
-----------------

Zatímco se Petr dobře bavil v animovaném světě mrtvol, zašmátrala jsem po mobilu a v rychlosti jsem naťukala zprávu pro Tobiáše. Nové informace vstřebával trochu déle než ostatní, takže si nejspíš zasloužil vědět, co právě dělám, a čí tělo mi při tom slouží jako matrace.
Tobík byl v posledních dnech absolutně mimo. Vlastně se mnou skoro nemluvil, jen se tupě usmíval, kdykoli jsem ho probrala z toho jeho pochybného stavu, ale pokaždé ten úsměv vypadal spíš jako zdolávání porodních bolestí. Moc se mi to nelíbilo, ale Tobiáš očividně nechtěl, abych se na něco vyptávala, nebo do něj ryla, a tak jsem zachovávala taktní mlčení. Jenže informace typu: Randim s Husťákem, mi připadala jako dobrý prostředek k oživení kamarádství.
Zprávu jsem odeslala a spokojeně jsem se zachumlala do deky, kterou mi Petr přetáhnul přes záda. V jeho náručí mi bylo dobře. S uchem přilepeným na jeho hrudníku jsem poslouchala, jak mu bouchá srdce, a jak to uvnitř duní, když se směje obzvlášť vtipné, nebo morbidní scéně. Byl zvláštní. Přítomnost jeho osobnosti mě uklidňovala, zatímco přítomnost jeho těla probouzela pocity a touhy, které se v mnoha kulturách trestaly přinejmenším ufiknutím uší.
------------

Báře se konečně povedlo vyhrabat se z lesního porostu. Stála na okraji lesa a zírala na louku, která se během deštivého dne změnila na bažinu třetího stupně nebezpečnosti. Moc se jí nechtělo čvachtat vysokou trávou. Znovu se pokusila zavolat Kubovi, ale pořád byl nedostupný. S povzdechem vykročila do palby ledových kapek a vydala se přes rozmoklou louku k něčemu, co se jevilo jako silnice.
Bylo to mnohem lepší než silnice. Stála na železničním pražci a dívala se na koleje. Chvilku se rozhodovala, kterým směrem má po nich jít, ale nebylo čeho se chytit a tak zavřela oči a párkrát se zatočila. Bylo rozhodnuto.
------------

Kuba neměl tušení, kudy se dát. Bezradně bloumal po lese nejmíň hodinu, ale Báru nenašel. V krku ho při každém dalším zavolání víc a víc škrábalo, a tak už jen ze zvyku sípal. Lézt po lese a jen tak se rozhlížet, byla blbost. Potřeboval Báře zavolat, ale bez signálu to nešlo. Musel se dostat k dosahu nějakého vysílače dřív, než mu chcípne baterka. Naposled se rozhlédl a vyrazil zpátky k cestě, která vedla k parkovišti.
-------------

„Tak tady to máš.“ Oznámila Mirka po deseti minutách úprav a dumání a podala Tobiášovi mobil se zprávou pro Husťáka.
„Jo, to je slušný,“ pokýval Tobiáš, „chci se s tebou sejít,“ mumlal, „dáme pivko, pokecáme… Moc hezký. Sice to zní jako ukázka konverzace z příručky „Jak se stát správným kanadským dřevorubcem“, ale budiž.“
„Nebuď labuť a koukej to odeslat. Tahle zpráva je mistrovský dílo, jestli nebudete dalších padesát let spokojeně vegetit v jedný domácnosti, je svět krutý místo.“
Mobil se Tobiášovi rozvibroval v ruce.
„Ty už jsi to poslal? To je reakce?!“ vyhrkla Mirka a vyčkávavě na něj zírala jako capart na řetízkový kolotoč. „Tak co píše?“
Tobiáš si přečetl příchozí zprávu a byl upřímně rád, že tu svou textovku Husťákovi zatím neposlal. Byl si celek jistý, že jí ani nikdy nepošle. Zároveň si připadal prázdný a tak trochu podvedený, i když to čekal.
„Máš pravdu,“ podíval se na Mirku, „svět je krutý místo.“ Mirka nedočkavě hrábla po mobilu a pročetla si text. „Nina a Husťák se spolu válí v její posteli.“ Zkonstatovala. „To nám trochu kazí plány, co?“ zasmála se nervózně, ale rázem přestala.
„Mám vypadnout?“ zeptala se opatrně a pohladila Tobiáše po zádech. Jenom zavrtěl hlavou. Mlčky se k ní otočil zády a přetáhnul si přes sebe deku. Mirka si po chvilce váhání lehla k němu a pevně ho objala.
-------------

Kuba doběhnul k autu a upřímně žasnul, že tak dlouhou cestu zvládnul v rekordním čase. V boku ho sice bodalo, jako by se ho někdo rozhodl prošpikovat a rožnit, ale jinak přespolní běh zvládl bez újmy. Zalovil v kapse po mobilu. Na displeji chabě poblikávaly dvě čárky signálu, každou chvíli mizely a objevovaly se jen tak, aby se neřeklo, což na zavolání nestačilo. Kuba vztekle nacpal mobil zpátky do kapsy a nasednul do auta. Musel se dostat na dosah novodobých vymožeností.
-------------

Jak se ukázalo, vybrala si Bára dost dobrý směr. Po pár zatáčkách, jednom mostě a jednom rychlém úprku před vlakem, se konečně doplahočila na zastávku. Nikde nebyla ani noha, kdo by taky vystrkoval nos, když venku lije jako z konve? S vděkem překonala posledních pár metrů a skácela se na lavičku. Voda jí odkapávala z konečků vlasů a lechtala jí na tvářích, ale nechávala to být. Teď, když našla civilizaci a lavičku, byl svět hned veselejší.
Ještě jednou se pokusila zavolat Kubovi, ale pořád byl mimo, a tak se odhodlala ke škemrání před jiným prahem.
„Čau, co je?“ ozval se po chvilce jeho klidný hlas. Nejspíš se válel někde v teple, v suchých šatech a civěl do počítače. Byl čas, zrušit mu flákárnu.
„Hm, máš čas?“ pípla a vstala z lavičky, aby si mohla přečíst ceduli, která jí visela nad hlavou.
„Ani ne, ale možná si ho udělám.“
„Uděláš?“ zvedla obočí a vrátila se zpátky na záchranný kus dřeva v oceánu dešťové vody.
„Jo, závažný důvody uznávám, tákže: Krvácíš?“
„Ne.“
„Zlomeniny?“
„Ne.“
„Otrokáři?“
„Máš zajímavej žebříček, ale můžeš mě prostě jenom vyzvednout?“ zaškemrala.
„Ruská mafie?“ pokračoval s výslechem a podle všeho se bránil smíchu.
„Ne.“
„Umíráš?“
„Ano!“ zavrčela na něj. „Jsem promoklá, ušla jsem nejmíň patnáct kiláků v dešti, z toho polovinu po kolejích a nemám tušení, kde vlastně jsem, můžeš mě, prosím vyzvednout?!“
„A jak to mám asi udělat, když sama nevíš, kde seš?“ zeptal se teď už vážným hlasem.
„Jsem na zastávce, na který je napsáno Plešovice, víš kudy kam?“ zeptala se nejistě a trochu víc se schoulila do mokrých šatů.
„Plešovice?“ zopakoval po ní. Jenom na souhlas zabručela, chvilku poslouchala, jak se s někým dohaduje, pak se ozvalo letmé: „Budu tam,“ a potom zavěsil.
Bára se naposledy podívala na mobil a vrazila ho zpátky do kapsy, v tu chvíli se rozječel.

„Jsi v pořádku?!“ vyhrknul Kuba dřív, než se vůbec Bára stihla ozvat. „Kde jsi? Přijedu pro tebe, chtěl jsem ti zavolat, ale byl tam mizernej signál. Slyšíš?“
„Jo, slyším. Jsem v Plešovicích na zastávce, volala jsem bráchovi, vyzvedne mě.“ Oznámila unaveně. „Klidně se vrať domu, už mám taxík zajištěnej.“ Pousmála se.
„Musím s tebou mluvit.“
„Já vím. Vysvětlím ti to, ale dneska už ne, promiň.“ Špitla a zavěsila. Připadala si jako hajzlík, ale nedokázala si představit, že by znovu udělala něco, co udělat nechce.
------------

„Musím jít.“ Povzdechnul si Petr, když se konečně spokojil s mojí navigací a slíbil komusi na druhé straně mobilu, že přijede. Pohladil mě po tváři a začal se sbírat.
„Sestřička si nejspíš zase našla nějakýho zmetka, takže místo romantický procházky dřepí na zastávce v naprosto neznámý vesničce sama samotinká a neví, jak se dostat domu.“
„Jo, to bude milej kluk, když jí nechal venku v tomhle slejváku.“ Uznala jsem a sledovala ho, jak si bere z nočního stolku svoje věci.
Zatímco si zavazoval tkaničky, opřela jsem se v předsíni o futra a probírala jsem se dost hnusným stavem, který jsem měla spojený s hrdinkami vzdychacích lovestory. Nechtěla jsem, aby odešel. Ten fakt mě samotnou znechutil natolik, že jsem si předem zakázala bláboly jako: „Neodcházej“, nebo „budeš mi chybět.“
„Uvidíme se zítra.“ Zkonstatoval, když se konečně nasoukal do kabátu a na chvilku si mě k sobě přitiskl. Jenom jsem přikývla, lípla mu pusu a vystrčila jsem ho ze dveří.
-------------

„Báro!“ vyhrknul Kuba, když se vyhrabal z auta a přihnal se k ní.
„Co tu děláš?“ zeptala se unaveně, jako by se jí ani nechtělo vyslovovat. „Říkala jsem, že pro mě přijede brácha.“
„Odvezu tě.“ Řekl Kuba, ale ona zavrtěla hlavou.
„Už je na cestě, takže v pohodě, můžeš jet domů.“
„Aspoň tu na něj s tebou počkám.“ Oznámil jí rázně a usadil se vedle ní. Ta chvíle mu připadala strašně divná. Přestože seděl jen pár centimetrů od ní, připadala mu najednou hrozivě vzdálená. Nevěděl, co by měl říkat, nebo dělat. Neměl tušení, jak dlouho vydrží snášet to drásající ticho, ale nevěděl, jak ho přerušit. Nakonec ten problém vyřešila ona.
„Proč jsi vlastně chtěl vyrazit někam ven?“ zeptala se pevným hlasem.
„Mám to tu rád, chtěl jsem ti to tu ukázat.“ Pokrčil rameny a vytáhnul z kapsy starou jízdenku, kterou začal žmoulat v prstech. „Báro, já jsem tě nechtěl k ničemu nutit. Já… jsem nevěděl, co ode mě čekáš, ale radši jsem se chtěl připravit na všechno.“
„Dobrej blábol.“ Zhodnotila jeho koktání.
„Myslím to vážně.“ Špitnul, ale moc přesvědčivě to teda neznělo. „Asi takhle,“ odhodlal se znovu, „až budeš chtít, nebudu se bránit, ale nechám to úplně na tobě, platí?“
„Platí.“ Podívala se na něj po chvilce váhání a trochu se naklonila, aby do něj mohla drcnout ramenem. Trochu se pousmál.
„Ale byla to slušná štreka.“ Ozvala se po chvilce a Kuba se rozesmál.
-------------

Petr projel kolem cedule s názvem vsi a zpomalil. Po chvilce tápání našel koleje, takže nebylo moc nad čím dumat. Za minutu už se sápal z auta a mířil k lavičce, na které seděla Bára s kýmsi podezřele známým. Dřív než k nim došel, uvědomil si, odkud ten obličej zná. Ten blbeček byl Ninin bratr.
„Čau.“ Houknul dost nevraživě a změřil si kluka od hlavy k patě.
„Ahoj,“ usmála se na něj Bára, „nakonec jsme se našli, ale dík, žes přijel. Tohle je Kuba.“ Ukázala na kluka. Petr se mu pátravě zadíval do obličeje, ale pan Kuba se netvářil, že by ho poznával, za což byl docela rád.
„Hm, tak fajn.“ Zkonstatoval, místo podání ruky a podíval se na Báru. „Co to, žes tu ještě před chvílí zmírala sama?“
„Blbej orientační smysl.“ Zasmála se a nalepila se trochu těsněji ke Kubovu boku, jako by jí to mohlo zajistit dokonalé lhářské schopnosti. Petrovo zdvižené obočí svědčilo o tom, že se nepovedlo.
„Tak fajn,“ pokývala Bára, „nepohodli jsme se a já jsem v dost prapodivným návalu vzteku zdrhla do lesa, kterej absolutně neznám, ale jsem živá, unavená a hladová, takže si kázání nech a vezmi mě někam, kde se pohybuje spousta jídla a teplýho šatstva.“
„Chceš říct, že tě jen tak nechal courat někde, kde to neznáš?!“ ujišťoval se Petr a jakoby mimochodem zabodl prst Kubovým směrem.
„Hele, kámo, byla rychlá jako vítr. Posbíral jsem věci a hnal jsem za ní, jenže jsem nevěděl, jakým směrem se rozběhla. Neudělal jsem nic naschvál.“ Vložil se do toho Kuba. Petr se po něm vražedně podíval. Ten kluk mu lezl na nervy, aniž by si uvědomoval proč.
„Jasně, takže si za to může sama.“ Zavrčel výhružně a jen matně si uvědomoval, že se mu v žilách podezřele hromadí vztek.
„To jsem neřekl.“
„No, vlastně ani nemusíš, ono to tak trochu vyplyne samo.“ Zamračil se Petr. „Takže poslouchej, kamaráde.“ Zvednul ukazováček a odolal touze použít ho k vypíchnutí Kubových očí, „Drž se od Báry dál a přestaň na ní zkoušet podobný kraviny, jako dneska, nebo…“
„Nebo co, frajere?“ narovnal se Kuba a odhodlaně zvednul hlavu.
„Tak dost!“ zařvala Bára a stoupla si mezi ně, čelem k Petrovi. „ty ho nech na pokoji, vyříkali jsme si to, takže do toho nemáš co kecat. A ty,“ obrátila se ke Kubovi, „ty se měj.“ Usmála se a bleskově ho políbila. Pak se otočila, čapla Petra za kabát a táhla ho k jeho autu. Petr ještě vyslal Kubovým směrem pár posunků, značících, kam všude může jít, a pak se Bárou nechal namačkat za volant.
Kuba se mu nelíbil. Byl mu tak hrozně proti srsti, až ho samotného udivilo, že ho v posledních dvou minutách zvládl neumlátit jeho vlastní botou.