NNTJSZ- 3. kapitola

Uslyšela jsem tiché vrznutí dveří. Chtěla jsem pozvednout hlavu, ale byla ztěžklá spánkem. Projel mnou chlad. Podívala jsem se na sebe a zjistila, že pod pokrývkou jsem zcela nahá. Začal se mi vracet včerejší večer. Jak Luciano...

Ne! Ne! Nepřemýšlej již nad tím.

Chtěl si mě vzít. Proti mé vůli, vzít jako malou holku z ulice.

Zrůda!! Vrátil se. Ne! Snad nechce dokončit to, co včera večer započal!?

Potřebovala jsem otočit hlavu, abych viděla, čemu se postavit.

Nepříteli musí člověk vždy stát čelem, ale otrokáři?

,, Má paní, spíte?"

To není Luciano. To je...

,, To jsem já, Edwin."

Co tady dělá? Poslal ho, aby vyřídil špinavou práci? Nestojím mu ani za to?

Svoji úvahu jsem musela prozradit nečekaným trhnutím, tedy jen její kousek. Odpověděl, jako by přesně věděl, co bych chtěla říct.

,, Váš manžel, tedy budoucí, mě poslal, abych Vás probudil," dívala jsem se na něj, snažila jsem se, aby si nevšiml, že jsem necudná- nahá, pohledem jsem ho vybízela, aby pokračoval, ,, a oznámil, že dnes se na vaši počest je vystrojená slavnostní snídaně a bude pokračovat až do vaší svatby."

Jeho nevědomost nebo snad jeho přehlížení mě naprosto rozzuřilo.

,, Jste v pořádku, není vám špatně?"

Ne! Ne! Jsem naprosto v pořádku. Ty, idiote! Copak to nikdo nevidíte? Znám toho muže pár hodin a čtu v něm jako v knize. Je to nevypočitatelná, egoistická, krutá mrcha. Jeho maska, naprosto bezemociálně vyzařujícího ksichtu, není hraná. Je to bezcitný muž, že i člověk s kameným srdcem je vedle něho naprostý beránek. Jste všichni slepí?! Ani jeho krása mu nepomůže. Je určitě spolčený s ďáblem! Ne! On je ďábel!!

Mezitím, co se v mé hlavě slova zlosti a nenávisti skládaly do nesmyslných a trestuhodných vět, se bratránek toho toho toho zvířete, neměla jsem v té chvíli jiné porovnání, přesunul ode dveří blíže k mému lóži. Stále se udržoval vzdálenost hodnou pro muže a ženu, kteří jsou pouhými přáteli.

Žádný muž nedokáže být se ženou pouze
v mravném styku.

Musela jsem si ještě více přidržovat kožešiny nahoře. Byla jsem v zorném úhlu pohledu, který všechno odhalí. Vyčkávavě se na mě díval, jako by doufal, žže na něj promluvím.

,, Je všechno opravdu v pořádku? Nemusíte se mě bát, já vám neublížím. Luciano by zabil každého, kdo by si jen myslel něco špatného o vás. A já nejsem zlý, nikdo nejsme zlý."

O čem to hovoří? On mu snad nic neřekl? Žije nsad jeho nebohý bratranec v domnění, že je ta zrůda nevinnost sama?

,, Paní, omluvte moji zvědavost a troufalost, ale.... Stalo se včera večer něco? Víte, on je to dobrý člověk, sice trochu podivínský, ale.....

Mám poslouchat snad ódy na toho parchanta? Myslela jsem, že jste sire Edwine jinný a že s ním nesouhlasíte jako věrný pejsek.

,, Nedívejte sa takto, paní. Neposlal mě, ani nechci říkat, jak je dokonalý, o tom si uděláte obrázek sama, chtěl jsem prostě říct...."

Že se vás snažím přesvědčit o tom, aby jste mu dala šanci.

,, ...... říct, aby jste mu dala šanci"

Jak ironické! Miriel, co si to myslíš, snad už nejsi nakažena morem na duši, morem, který tvůj nastávající roznáší.

,, Dělá špatné věci, o tom není pochyb. Dokáže být krutý a je pěkně tvrdohlavý, ale on byl tak naučen, žil v takovém prostředí. Neodsuďte ho hned. Sice nevím, co se zde odehrálo, ale on když se trochu napije je....."

On může být ještě větší perverzní prase než normálně? Pokusil by si mě násilím vzít, to se tu včera odehrálo. Divím se, že to neříká na potkání, ale proč by se chlubil, nedokončil svoje dílo, ale jistě to brzy zvládne. A já budu pokořen a znásilněna vlastním. Nééé... Prosím.

,, Paní, vy vy vy, teče vám slza. Udělal snad něco, co mu vzalo všechnu šanci u vás?"

Dívala jem se, jak se nevěřícně dívá na můj obličej. Jak mi hledí do očí, které mu vypovídaj vše o včerejší noci. O strachu, bolesti kterou mi způsobil. Viděl nalomenou ženu, kterou stačilo už jen postrašit a byla zlomená. Mohl využít šance, ale ani o píď
nepřekročil vzdálenost slušných mravů.

,, Pokusil se. On se snažil. Nutil vás?!"

Mé mlčení si vyložil jako souhlas.

,, Bastard, nechci ho omlouvat, ale opravdu, když se napije... Je nezastavitelný, je to neomluvitelný čin."

Edwine, prosím vás, otevřte oči. Nevím, jaký kraj a život jste poznal, ale asi vás ochránil před skutečností. Copak ani vyvraždění vaší usedlosti nepomohlo?

,, Došlo na nejhorší? Po-podař-ř-ilo se m-mu to?" Žena a muž by správně neměli hovořit o těchto věcech, ale byl tak pozorný, milý. Pocítila jsem v něm svého anděla.

Zakorutila jsem hlavou, nebyl důvod ke lhaní. Jeho ramena, která do té doby vyznačovala ostražitost, povolila.

,, Je mi to líto, ale musíte se obléct, přijdou co nevidět vaše služebné, hosté čekají a byl by to skandál."

Nic mi neudělal a tak bude vše odpuštěno? Zapomene na jeho čin, jakmile vyjdete z místosti? Spletla jsem se ve vás, pane?!

Zvedl se k odchodu, nedíval se mi do očí. Nedíval se mým směrem. Než opustil místnost, řekl mi, že již nedopustí, aby se něco takového opakovalo. Důvěřovala jsem mu.

Máte moji důvěru, sire Edwine.


Jakmile odešel, nahrnuly se mi vstříc služebné. Pokoj zaplavilo jejich hloupé hašteření. Připomínaly mi hejno hus a stádo krav na trhu, které se handrkují, koho dříve koupí a za kolik. Jako obvykle jsem je ignorovala. Jako každý ránní proces, jsem dělala vše automaticky. Napřed celá naolejíčkovat drahými parfémy a mastmy, rozčesat mé dlouhé vlasy bez toho aniž by mě zatahaly, udělání účesu. Oblékání.

Dnes mi to přišlo zdlouhavější než kdykoliv jindy, snad se mě snažily udělat hezčí, ale to bylo zbytečné. Stejně se na sebe nikdy nedívám. Na co je mi krásná tvář, jak mi všichni říkají, když ji nikdy nepolíbí muž z opravdové lásky.

Nebavilo mě již zabívat se svými myšlenkami, zapochlouchala jsem se do jejich rozhovoru. To o čem mluvily bylo tak sprosté, jak se mohly takto byvit v mé přítomnosti, že se nestydí. Hanbářky, pouze tamta pěkná, jemná ne. Nemluví. Ale oni mluví...

Nikdy jsem nechtěla poslouchat rozhovory, ale měla jsem pocit, že se vysmívají právě mě. Středem všech zpráv byla jedna služka. Změřila jsem si ji jako sokyni.

Blbneš, Miriel, z jejich nevychovanosti? Je hezká, pokud mohu posoudit. Vysoká, hubená, pevná a pružná. Velká prsa, dlouhé vlasy. Veliké uhrančivé oči, smyslné rty, které již ochutnalo spousta mužů.
Miriel! Ta jistě nebude panna.

,, Byl včera večer u mě. Je to šampión. Se žádným předtím jsem si to nikdy takto neužila."
,, Neříkej," odpověděla jí jedna služebná s vykulenýma očima.
Ztišila hlas, aby to bylo napínavější, ale stejně ji všichni poslouchaly. ,, Věděl, co ženská potřebuje. Musel jich mít již hodně, ale prej žádná nebyla jako já. A dámy, ten jeho ptáček. Velikej až jsem se sama divila. Vášeň mu rozhodně nechyběla a to tempo. Měli jsme několik poloh."

Darka, ano, tak se jmenuje. Je u nás více než tři léta. Nikdy mě neměla ráda a s oblibou mi dělala naschvály. Nesnášela mě a to jsem jí nikdy nic neudělala. Stále mi dokazovala, že je lepší.

,, Že tě huba nebolí, Darko," nečekala jsem, že Anabell, nevinná dívka, ji okřikne, ,, mluvíš hlouposti a málo děláš."
,, Ale Anabell, Anabell. Snad tě nepíchl osten žárlivosti. Na tebe se nikdo ani nepodívá. Jseš jen ubohá panna, která se klepe před každým pomyšlení na chlapa."
,, Já, to není pravda. Jsi sprostá lhářka." Zatla své malé pěstičky jako rozlobenné dítě.
,, Cos to řekal, ty čubko?! Zopakuj to!"

Darka byla velice znětlivé povahy, kdybych zprudka nevstala a nepodívala se na ně, vrhla by se na tu nebohou dívku. Takto mě pouze obdařila pohrdavým posměšným úsměvěm a šla si po svém. Naštěstí přišly staré služky se šaty.

,, Váš pán, paní, je to dárek od něj. Máte si je dnes obléci."

Dívala jsem se na překrásné šaty zelené barvy. Škoda k běžnému nošení, ale on....

Poslal mi šaty, on mi poslal šaty? Co to znamená?

,, Paní, pospěšte, všichni čekají jen na vás. A váš otec začíná zuřit."

Ani nevím jak, ale byla jsem již oblečena do té nádhery. Ani jednou jsem nepomyslela na něj. Za doprovodu dvou strážných jsem byla doprovozena před hodovní síň. Ani nevím, že jsem šla.

Jedna, dva.... Jsou tam lidé, hodně lidí. Musíš zapůsobit. Otec by tě pak zabil, Miriel. To zvládneš. Přijdeš tam, vysekneš pukrdle. Projdeš okolo celého stolu a dojdeš k němu, pozdravíš nejprve otce, potom tu...tu... zrůdu. Na všechny se budeš usmívat. Pak rychle a nepozorovaně odejdeš. Nikdo si tě neodchytí a s nikým nebudeš muset být ve styku. Pokusíš se na Luciana neskočit, nehodit mu do očí nůž, nedupnout mu na nohu a nevylít víno na hlavu. Odpusť, maminko.


Byla jsem tak moc zabraná do toho, co smím a nesmím, že jsem si ani nevšimla postavy stojící za mnou. Upozornila na sebe až tím, že mi pošeptala jedno slovo do ucha. A pak tu hloupou větu.