Lunojasné noci - 15. díl

V domě panovalo ticho a klid.
Vyzula jsem si vlhké tenisky a opatrně otevřela dveře do Eričina pokoje. Bylo slyšet její klidné a pravidelné oddechování. Spí – pomyslela jsem si s úsměvem a vyklouzla zpátky na chodbu, kde jsem zaslechla jemné cinkání. Jako by si někdo míchal čaj v keramickém hrnečku. Usmála jsem se a vydala se za kávovou vůní, která mě vedla do kuchyně.
Opřela jsem se o kuchyňská futra a pozorovala Darci, jak pije kávu.
„Dobrý večer!“ pozdravila jsem ji a posadila se naproti ní. V tu chvíli zvedla oči a odlepila rty od modrého šálku. „Ahoj Jolanko, tak už jsi zpátky,“ konstatovala s úsměvem.
Přikývla jsem. „Chtěla jsem vám poděkovat, že jste se mezitím postarala o Eriku.“
Darci se znovu usmála a ledabyle mávla rukou. „To nic. Dáš si něco teplého?“ zeptala se.
„Čajem nejspíš nepohrdnu.“ Usmála jsem se.
„Dobře, hned ti ho udělám,“ řekla ochotně a pomalu vstávala od stolu. V tom jsem si ale všimla, jak unaveně vypadala a tak jsem ji zarazila.
„Posaďte se, udělám si ho sama,“ řekla jsem tiše a přesunula se k pultu.
Darci se smutně usmála. Ráda nám vše připravovala sama, ale nyní byla jistě ráda, že si může v klidu vypít svůj šálek kávy.
Pomalu jsem vsypávala ovocnou směs do bílého hrnečku a vzpomínala na Ticino. Čím dál víc jsem toužila se vrátit, obejmout mámu, pohladit Poklad, vidět své sestry, projít se k řece a k Tedovu domu. Nic z toho ale nešlo, neboť jsem paní Donelové slíbila, že přes prázdniny zůstanu tak dlouho, jak jen to bude třeba.
Tiše jsem si povzdechla a s hotovým čajem se posadila naproti Darci.
„Pomohla ti ta procházka alespoň trochu?“ ptala se starostlivě.
Usmála jsem se. „Ano, uvědomila jsem si spoustu věcí. Dlouho jsem zavírala oči před svými city a teď jsem je dokázala otevřít, jestli mi rozumíte…“
Darci se spokojeně usmála. Jako by najednou měla o starost míň. „To víš, že rozumím.“ řekla a stiskla moji ruku, ve které jsem žmoulala bílý ubrousek.
„Víte, mám vás moc ráda, Heldo!“ řekla jsem upřímně a nadechla se páry, která stoupala z hrnečku.
„Oslovila jsi mě jménem?“ ptala se překvapeně.
Přikývla jsem. „Asi byla hloupost přirovnávat vás k babičce. Vaše recepty totiž píše sám život a vy díky nim pomáháte ostatním, jako teď mně. A navíc, Helda je přece krásné jméno.“ Usmála jsem se a volnou rukou zvedla teplý hrneček ke rtům, abych se mohla napít. Darci mě při tom pozorovala takovým zvláštním, trochu mateřským, pohledem a pak sebou cukla, jako by si na něco z ničeho nic vzpomněla.
„Málem bych zapomněla!“ vyhrkla, pustila moji ruku a zvedla se od stolu. Pozorovala jsem ji, jak jde k pultu a bere do rukou jakýsi balíček, který mi pak předala.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
Darci se zasmála. „Tak se podívej…“
Usmála jsem se. V balíčku byly schované červené, chlupaté bačkůrky.
„Jsou krásné, děkuju!“
„To jsem ráda, že se ti líbí,“ řekla s úsměvem a pak se zatvářila starostlivě. „Neměla bys tu chodit bosá, zem je studená.“
S úsměvem jsem je položila na zem a obula si je. Byly úžasně měkké, čímž mi připomněly postel.
Zívla jsem. „Ách, už jsem tak unavená. Už půjdu spát.“
„Dobře, jen běž, já tu ještě poklidím a počkám na Bernarda.“
„Ještě pracuje?“ zeptala jsem se.
Přikývla.
„Tak dobrou noc a ještě jednou děkuju,“ řekla jsem, prohlížejíc si nové bačkůrky.
„Tobě také drahoušku a nech si něco pěkného zdát.“
Zamyslela jsem se a bylo mi hned jasné, o čem bych chtěla snít…
___________________________________________________________________________

Druhý den ráno, Ted

Sledoval jsem své konečky prstů a pomalu se jimi přibližoval k oknu. Zrovna ve chvíli, kdy jsem ucítil, že se jej dotkly, zaslechl jsem přes dveře hlas své matky.
„Tede? Mám schůzku s panem Cyrilem. Vrátím se po večeři. Na stole v kuchyni máte připravené jídlo, tak se s Gasem najezte, ano?“
Povzdechl jsem si. „Ano, mami!“ souhlasil jsem poslušně, aniž bych plně vnímal význam jejích slov. V tom se dveře mého pokoje otevřely. Neochotně jsem pootočil hlavou, abych spatřil mámu. „Děkuju, zlato. Je báječné, že je na tebe spoleh.“ Děkovně se usmála.
Nepřítomně jsem přikývl a pohledem se vrátil zpět k oknu, snažíc se za ním najít cestu k jiným myšlenkám. Už několik dní se totiž točily pouze kolem Jolany, ostatně jako vždy.
„Je něco, co by sis přál? Půjdeme i do města, mohla bych ti cokoliv koupit.“
„Ne, díky!“ odpověděl jsem tak nějak automaticky. To, co bych si přál jsem si bohužel koupit nemohl.
„Dobře, tak já už půjdu,“ řekla a tiše za sebou zavřela dveře.
Stopa, kterou tu po sobě zanechala její vůně a hlas se vypařila už po pár minutách a já byl opět sám.
Dny plynuly stále rychleji a rychleji, ale naše poštovní schránka byla i nadále prázdná. A i já se cítil prázdný.
Byl jsem na sebe naštvaný za to, jak jsem uvažoval ve společnosti Filipy. Přece bylo už od začátku jasné, že na Jolanu nedokážu zapomenout, jak jsem si tedy mohl myslet, že by ji snad mohla Filipa nahradit.
Na druhou stranu se ale může zdát hloupé pořád doufat, že se něco změní. Třeba už i ona přestala věřit, že se jednou opět setkáme a proto mi už nenapíše. Zdálo se, že by to mohlo být logické vysvětlení, ale nechtěl jsem mu uvěřit. Doufat mi přišlo statečnější.
Povzdychl jsem si. Potřeboval bych rozptýlení. Něco, čím bych přišel k novým myšlenkám. Natáhl jsem si tedy tričko a vyšel ze svého pokoje. V celém domě panovalo ticho. Šel jsem se podívat nejprve do kuchyně a když jsem tam nikoho nenašel, zamířil jsem do Gasova pokoje. Neobtěžoval jsem se klepáním, věděl jsem totiž, že Gas si na tohle nepotrpí a nebude mu vadit, když rovnou vejdu. Pomalu jsem tedy otevřel dveře a nakoukl dovnitř. „Gasi?“ promluvil jsem do mrtvolného ticha a teprve poté si všimnul, že stále spí. Pousmál jsem se a dveře zase zavřel. Pokrčil jsem rameny a strčil si ruce až po zápěstí do kapes. Půjdu tedy ven sám – pomyslel jsem si a vyběhl z domu. Poštovní schránku jsem minul téměř bez povšimnutí a pak už spěchal na pobřeží.
Dnešní den byl kupodivu docela chladný. Foukal silný vítr a sluníčko se ostýchavě schovávalo za mraky, které pluly po téměř bílém nebi. Takové počasí jsem uvítal.
Bylo příjemné cítit čerstvý vzduch ve vlasech a na tváři. A když jsem pak zaslechl jemné šumění vln, začal jsem se usmívat. Přesně tohle jsem potřeboval…
___________________________________________________________________________

Mezitím ve Vídni

Od včerejšího večera jsem měla výbornou náladu. Byla jsem naprosto vyrovnaná a v jednom kuse jsem se spokojeně usmívala. Nevěděla jsem přesně, čím to je, ale měla jsem intenzivní pocit, že jsem šťastná právě díky Tedovi, kterého jsem si dovolila vpustit zpět do svého srdce.
Stlala jsem zrovna postel, když v tom jsem pohledem zavadila o bílou obálku s Tedovým dopisem. Pustila jsem peřinu, obálku uchopila do chvějících se rukou a přemístila se s ní k oknu. Poté jsem ji otevřela a horlivě z ní vytáhla dopis, abych si mohla znovu přečíst jeho poslední větu. – Pevně věřím, že se zase brzy setkáme. Stačí, když řekneš, že si to přeješ…
Najednou jsem si byla naprosto jistá svou odpovědí. Usmála jsem se a začala přemýšlet nad prvním slovem, které mu napíšu. Byla jsem naprosto zabraná do svých myšlenek, proto jsem sebou polekaně cukla, když někdo na okno zaklepal. K mému překvapení za ním stál Matt. Jakmile jsem se vzpamatovala, otevřela jsem mu.
„Ahoj!“ pronesl a tvářil se důležitě.
„Ahoj, co tu děláš takhle brzy ráno?“ ptala jsem se zmateně.
„Vlastně jsem se jen přišel zeptat, jestli odpoledne přijdeš, abych ti případně mohl rezervovat místa.“ Usmál se.
Vzpomněla jsem si na jeho včerejší zmínku o fotbale. „Přijdu, pokud si to přeješ,“ odpověděla jsem bez rozmýšlení.
„No jasně. Už teď se těším, ta místa ti zajistím…“ sliboval nadšeně, mávl mi na pozdrav a… byl pryč.
Pousmála jsem se a zavřela okno, neboť mi proud chladného vzduchu vytvářel na rukou husí kůži.
Popravdě se mi tam moc nechtělo, ale Matt vypadal tak nadšeně, že jsem se začala těšit také.
Pohledem jsem sklouzla po svém těle a začala přemýšlet, co si obléknu.
Venku bylo chladno, a tak jsem nakonec vybrala černé strečové kalhoty a přiléhavé červené tričko s dlouhými rukávy. Prohlížela jsem se v zrcadle a obraz přede mnou se postupně rozplýval, nakonec zmizel úplně a nahradila jej vzpomínka na Teda.
Seděl v trávě na nejvyšším vrcholku v Ticině a mezi prsty drolil suchou trávu, zatímco mi povídal o svém bratrovi a jeho bláznivém koníčku, kterým bylo rally. Tehdy byl tak otevřený a upřímný, že mě to až udivovalo. Při pohledu do jeho tváře jsem toužila dotknout se, třeba jen bříškem prstu, jeho rtů. To už však nebylo součástí vzpomínky, nýbrž mého nynějšího přání…
Z ničeho nic zazvonil telefon. Trhla jsem sebou a vzpomínka zmizela. Trochu zmateně jsem hovor přijala.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se, neboť jsem se nestačila podívat na displej mobilu.
„Ahoj Jolanko, tady paní Donelová,“ ozvalo se ze sluchátka.
„Ach tak, dobrý den. Je všechno v pořádku?“ strachovala jsem se, jelikož mi nebylo moc jasné, proč volá.
„Ano, v naprostém,“ odpověděla vesele. „Vlastně právě proto volám. V sobotu se vracím z nemocnice, zbytek prázdnin tedy můžeš strávit doma se svými přáteli.“
„Doma?“ hlesla jsem překvapeně a pak se vybavila poslední okamžik před odjezdem z Ticina. Léto bylo na samém začátku, všude bylo plno kvetoucích oleandrů a den byl prozářen sluncem, zatímco tady, ve Vídni, stále vládla zima.
„Ano, nemáš radost?“ ptala se.
Rychle jsem se vzpamatovala. „Mám,“ odpověděla jsem popravdě a na mysli mi vyvstala, dnes už po několikáté, Tedova tvář. „A velkou!“ dodala jsem, i když jsem věděla, že ho v Ticinu nenajdu.
„To jsem ráda. Tak se mi tam do té doby opatrujte a já za vámi o víkendu přijedu. Teď už ale musím končit, sestřičky tu jsou přísné a nekompromisní.“ Smála se.
„Jistě. Nashledanou, paní Donelová. Budeme se na vás těšit.“
„I já na vás,“ řekla upřímně a zavěsila.
Položila jsem mobil na stůl a s úsměvem se podívala z okna. Vážně pojedu domů? – ptala jsem se sama sebe nevěřícně. Opravdu se mi splnilo to co jsem si včera večer přála. Nedovedla jsem si vysvětlit jak je to možné, ale měla jsem dojem, že za to může Helda a byla jsem jí za to vděčná. Usmála jsem se a pohledem sjela k červeným bačkůrkám, které jsem od ní dostala. Pak jsem si ale vzpomněla na tátu a po úsměvu nezbyla na mých rtech už ani stopa. Nemohla bych přece odjet po tom co se stalo. Vlastně bych ani nechtěla, neboť by mě to mrzelo.
„Budu za ním muset jít znovu…“ zašeptala jsem a s povzdechem nakreslila na studenou okenní tabulku malé kolečko.
„Za kým?“ ozval se rozespalý hlásek za mými zády.
Otočila jsem se a ve dveřích spatřila Eriku s rozcuchanými vlásky, které se vlnily kolem jejího obličeje s nechápavým výrazem.
Usmála jsem se a pohladila ji, když ke mně přistoupila blíž. „Za tátou,“ řekla jsem popravdě.
„A proč?“ vyptávala se.
„Záleží mi na něm, víš?“
„Mně na tátovi taky záleží!“ řekla a promnula si ospalé oči.
„No vidíš, takže to chápeš, viď?“ Usmála jsem se.
Přikývla a pak už ji to zřejmě přestalo zajímat.
„Mám hlad,“ postěžovala si s nešťastným pohledem upřeným na své bříško.
Zasmála jsem se. „Já taky. Tak pojď, nasnídáme se.“
Erika mě automaticky chytila za ruku a vydala se se mnou do kuchyně.

Po snídani jsme se společně vydali na hřiště.
Díky známé cestě se mi vybavilo několik dalších vzpomínek. Byla jsem v nich já a Matt při cestě ze školy. Drželi jsme se za ruce a mířili také na hřiště. Byli jsme oba šťastní, najednou jsem však měla pocit, že to nebylo pouze tím, že jsme byli spolu, ale také tím, že jsme prožívali krásné dětství. Vždyť v tomto období života tomu ani nemohlo být jinak.. Měla jsem pocit, že teď už vedle sebe šťastní být nedokážeme, i když se o to Matt stále pokoušel. Věděla jsem, že i tenhle problém budu muset vyřešit ještě předtím, než odjedu. Teprve pak se budu moci v klidu vrátit domů.
Usmála jsem se. Bylo zvláštní, že jsem nyní vnímala Ticino jako svůj domov. Dříve bych nevěřila, že tomu tak někdy bude.