Společná pomsta 19

Max se namáhavě zvedl a kouknul se na něj. Nebyl nijak hrdý na to, že ho zabil, ale kdyby to neudělal, Viktor by s ledovým klidem zabil jeho. Zoe k němu doběhla a podívala se na něj. Všimla si Maxova pohledu v očích.
„Maxi, musel jsi to udělat. On by tě jinak zabil.“ Řekla mu konejšivě, i když se sama trochu třásla. Pak se podívala na jeho nohu- rány měl kousek od sebe.
„Sedni si.“ Přikázala mu a ukázala na kámen. Max si poslušně sedl- neměl sílu něco namítat. Jediné, po čem toužil bylo jít se opláchnout do potoka a pak si lehnout a spát. Zoe dala svoje ruce nad Maxova zranění. Znovu jí je obklopila namodralá záře. Pak vyšlehla k Maxově noze. Nůž byl kouzlem vyhozen a rány se začaly hojit. Ta po Viktorovu pokusu zmizela úplně. Ale ta od nože ne. Zoe se na Maxe omluvně podívala.
„Neumím to ještě tak dobře.“ Omluvila se.
„To nevadí Zoe. Aspoň něco. Děkuju ti.“ Odpověděl a políbil jí na rty. Zoe se usmála. Max se zvedl, zjistil, že ho ta noha díky Zoiinýmu kouzlu tolik nebolí, a šel se umýt do potoka. Vlezl do něj celý, Viktorovu a svojí krev měl všude. Pak se vrátil k Zoe do stanu. Zoe už ležela zachumlaná do deky. Max si k ní lehl, trošku nemotorně- kouzlo mu nespravilo nohu úplně. Zoe se k němu otočila.
„Pořád vypadáš, že tě to trápí.“ Řekla.
„Taky že jo.“
„Ale Maxi, kdybys to neudělal, zabil by on tebe.“
„To je sice pravda, ale…“
„Žádné ale! Tak to prostě je. Co kdyby tě zabil?! Co bych dělala?! Co myslíš, že by udělal on?! Bral mě jako majetek. Neříkám, že jsem ráda, že je mrtvej, ale tys nemohl jinak.“
„Mohl jsem ho jen ranit!“
„Ale vždyť to jsi udělal! A on po tobě potom hodil ten nůž!“
„I tak jsem ho nemusel zabíjet.“
„Maxi, kolikrát ti mám říkat, že kdybys ho nezabil, zabil by ON TEBE?!“
„Dobře, už mlčím.“
„Šikula. Netrap se tím. Udělals, cos musel.“
„Máš pravdu. I tak na to ale nejsem nijak hrdej.“
„To je možný, ale jinak jsi nemohl. A teď zkus usnout, tý noze to jenom pomůže.“ Řekla mu Zoe. Max se na ni podíval a usmál se.
„Dobře. Ty jsi tady doktorka.“ Odpověděl a vzal Zoe kolem pasu. Políbila ho a přitiskla se k němu. Za chvíli spala. Max si ještě procházel svůj souboj s Viktorem- přemýšlel, jestli někde nemohl udělat něco jinak, aby ho nemusel zabíjet. Nic nového ho ale nenapadlo. Po chvíli usnul taky.
Ráno se probral a zjistil, že Zoe u něj není. Zachvátila ho panika. *Co když jsem Viktora nezabil a on mi ji unesl v noci přímo z náručí?*! V tu chvíli se ale Zoiina hlava objevila ve vchodu do stanu.
„Hele, marod už je vzhůru.“ Zasmála se. Max se ušklíbl a vylezl ven. Noha už ho tolik nebolela, ale bylo mu jasné, že ještě další dva, tři týdny to pro něj bude handicap. A jizva mu zůstane navždycky. Oblékl si tuniku a vestu a koukl k ohni. Hořel, a nevypadalo to, že by do něj Zoe přikládala. Ale připravila snídani. Zjevně nevěděla o zásobách v Pegasových sedlových brašnách a nasbírala nějaké ovoce.
„Nemusela jsi nic sbírat, máme jídlo u Pegase v brašnách.“ Řekl jí.
„Aha. No, nevadí, aspoň máme něco čerstvého.“ Pokrčila rameny. Nasnídali se a Max se pak šel ještě opláchnout k potoku. Cestou si všiml, že Viktorovo tělo je přikryto nějakým kusem plátna, které je zatíženo, aby neuletělo. *To asi udělala Zoe.*