Proč zrovna já?

Obdivoval Aleše, jak dokázal vše zvládat a stíhat. Jakmile si Chow trochu zvykl a mohl ho tedy nechat s někým jiným, začal chodit pravidelně za ní a chtěl poznat Aleše.
„Dobře“ řekla, když se jí zeptal, jestli by ho představila Aleškovi „ale ty mě zase představíš Chowovi. Myslíš, že to zvládne?“
„Snad jo“ řekl pomalu „hodně rychle si zvyknul. Docela mě to překvapilo, že se tak rychle přizpůsobil.“
„To víš, je šikovnej po tátovi“ zalichotila mu, ale pak začala mluvit vážně „vůbec nevím, jak tě mám Alešovi představit. Přemýšlela jsem nad tím, ale nic jsem nevymyslela.“
„Dokázala jsi mu vysvětlit, proč tady nejsem, tak dokážeš i tohle.“
„Jo, jenže na to jsem se připravovala od chvíle, kdy se narodil.“
„A myslíš, že to bude v pohodě? Přeci jen – nikdy mě neviděl, považuje mě za mrtvýho.“
„To ne, takhle jsem mu to neřekla. – Když se zeptal, kde jsi, tak jsem řekla, že jsi jel pomáhat lidem, ale že se něco zvrtlo a ty se teď nemůžeš vrátit. – Vlastně tě považuje za hrdinu.“
Pousmál se.
„Tak to jo. A kdy za ním teda můžu? Co třeba zítra?“
„No, vlastně proč ne, ale jak mu pak řekneme o Chowovi?“
„To budeme pak muset vymyslet, ale teď je stejně nebudeme seznamovat.“
„To je fakt. Tak zítra.“

Druhý den byla neskutečně nervózní, ale čím dřív to budou mít za sebou, tím líp. Bude to lepší pro všechny.
A tak když druhý den přišel, šla s ním hned za Alešem.
„Alešku?“ oslovila ho.
Zvedla k ní hlavu a hned se zvědavě zadíval na Aleše.
„Chtěla bych tě s někým seznámit. - “
Dál se nedostala. Malý se zvedl, došel k Alešovi a nadšeně řekl: „Vrátil ses!“
A hned chtěl k němu do náruče.
„Já věděl, že se vrátíš.“
„Ty si mě poznal?“ zeptal se Aleš šokovaně.
„Jo, čekal jsem. Mamka říkala, že se možná nevrátíš. Já věřil, že se vrátíš.“
Jasně viděla, že Aleš po tomto přivítání skoro brečí. Nedivila se mu, tady se jí chtělo brečet. Zároveň žasla nad svým synem a nad tím, co řekl. Očividně nad tím přemýšlel dlouho dopředu. Ze srdce jí nespadl ani tak kámen, jako spíš skála.

Byl to snad ten nejúžasnější den v jejich životě. Dokonce ji ani netížilo to, jak ji vezme Chow. A to už bylo co říct.
Celý den v podstatě strávili hraním a povídáním. Až když malý usnul, začal se Aleš pomalu chystat k odchodu.
„Nechceš si ještě chvíli sednout? – Teda jestli nespěcháš za Chowem.“
Ani se moc nezamyslel a řekl: „Brnknu, jak to vypadá a uvidím.“
Nebyl to moc dlouhý rozhovor.
„Tak Chow už prej taky spí, takže se můžu zdržet.“
Nemuseli ani říkat, jak jsou rádi, že mohou být jen spolu.
Rozhodli se, že si udělají takový večer, aby jim co nejvíce připomínal starý život. A tak si otevřeli víno, pustili muziku a začali si povídat.
Slovy by nemohla vyjádřit, jak moc byla šťastná. A přitom stačilo, že seděl vedle ní a ona se mohla utápět v melodii jeho hlasu. Připadala si jako ve snu.
„Zlatíčko, jsi v pořádku?“ zeptal se jí.
„Jo, jsem“ řekla „jen jsem se trochu zasekla, přišlo mi neuvěřitelný“ řekl a objal ji kolem pasu „a takhle je to ještě krásnější.“
„Ale mohlo by to být ještě hezčí“ dodala a začala ho líbat.
Při tom polibku úplně zapomínal na okolní svět. Vnímal jen její jemné teplé rty. V tu chvíli mu ani nepřišlo, že uplynulo pět let, co ji neviděl. Byla to krásná nerušená chvíle. – Tedy nerušená do té doby než zazvonil telefon. – Alešův telefon.
Doufám, že se nic neděje, pomyslela si, když ho zvedl.
„Jo, dobře, za chvíli jsem tam“ řekl a zavěsil.
„Děje se něco?“
„Ne, ale Chow se probudil a shání se po mně, tak budu muset jít, aby se nebál“ řekl omluvným tónem.
„To je jasný, vždyť je malej a v úplně cizím prostředí.“
Vděčně se na ni usmál, byl rád, že ho chápe. Ještě ji na rozloučení políbil, a pak už rychle běžel za synem.