Dvojí život (9. díl)

Tu noc vypiji ještě pár panáků na uklidnění, seznámím se se zbylými Filipovými kamarády, dvojčaty Petrem a Pavlem, a do postele se dopotácím něco málo po páté. Jakmile si lehnu, zamotá se mi děsně hlava a já se musím posadit. Pak asi půl hodiny přemýšlím, jestli půjdu zvracet, ale nakonec to vydržím a usnu.
Když se chvilku po poledni proberu z komatu, v puse mám jako v polepšovně a připadám si, jako by mi do hlavy mlátily tisíce malých trpaslíků svými miniaturními kladívky. Otočím se na druhý bok a spatřím Verču, která leží ve své posteli. Má na hlavě mokrý hadr a v obličeji je zelená jako pitivo, které jsme včera všichni popíjeli ve velkém množství. Jakmile si vzpomenu na peprmintovou příchuť, zvedne se mi žaludek a já mám co dělat, abych doběhla na záchod a obsah svého žaludku umístila do záchodové mísy.
Zbytek dne se jen tak povalujeme v postelích a všechny tvrdíme, jak už nikdy nebudeme pít. Na Špičák se už snáší tma, když se v půl páté někdo začne lehkým klepáním na dveře dobývat do našeho azylu.
„Kdo je?!“ zavrčí Verča.
„Smolíčku Pacholíčku, otevři nám svou sedničku, jen dva prstíčky tam strčíme. A jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ ozve se za dveřmi Filipovým hlasem.
Navzdory svému stavu se musím začít smát a holky se ke mně rády přidají, když se Radek pokusí změněným hlasem o imitaci Smolíčka: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou?“
Martina otevře dveře a kluci nakouknou dovnitř. Při pohledu na Verču s mokrým hadrem na hlavě a Lucku, která vypadá jako smrtka, vybuchnou smíchy.
„Ale copak, dámy? Snad vás ta troška alkoholu nepoložila?“ směje se Radek.
„Přišli jste mi splnit moje poslední přání před tím, než umřu?!“ zeptá se Verča.
„Jistě, mademoiselle! Co to bude?“ zeptá se Radek při pokusu o pukrle.
„Tááákže...zaprvé – chci si užít ďábelský sex s nějakým pořádným fešákem...“ začne vypočítávat Verča naoko.
„Cože?! Tady se o mně mluvilo?“ nakoukne do dveří Marek a nestačí uhýbat před ranami polštářem, kterého se Verča chopila.
Když už Verča usoudí, že ran, kterých nepadlo vedle, bylo dost, pokračuje ve výčtu: „Zadruhé – chci se ještě naposledy pořádně najíst! A zatřetí – chci, aby moje kamarádky byly šťastné.“ Pak sebou plácne na postel a hraje si na mrtvou.
„Takže, mademoiselle, myslím, že první věc ti tady Marek rád splní, pořád básní o tvých očích, vlasech a vůni.“ usměje se Radek a uhne před Markovým šťouchancem.
„Myslím, že o jídlo se postarají kuchaři z hotelu, dneska má být novoroční speciální večeře, ovšem jestli do sebe něco dostanete.“ doplní s úsměvem Filip.
Naše mudrcování přeruší další zaklepání na dveře. Stojí za nimi Petr a Pavel a Martina s úsměvem podotkne: „To tu dneska máme den otevřených dveří, že se sem všichni tak hrnete?!“
„Ne, nemáte. Jen se nám tu včera nějak zalíbilo.“ mrkne na ni Pavel.
Jelikož už nás kluci viděli v celé své kráse, neváháme ani vteřinu, hodíme na sebe nějaké oblečení a vydáme se na večeři společně s nimi. V jídelně to žije, číšníci pobíhají sem a zase tam a nosí plné talíře nějaké dobroty. Usadíme se ke stolu, objednáme si pití a čekáme na jídlo. Číšník přede mě postaví talíř a řekne: „Orlí uši, prosím, slečno. Specialita našeho šéfkuchaře.“
Poděkuji a směle nabodnu na vidličku jednu hranolku. Podívám se k vedlejšímu stolu a můj pohled se zastaví u Filipa, který se láduje tak, až se mu dělají boule za ušima. Nedivím se mu, večeře je výborná. Kuřecí maso ve výborném těstíčku zvládne zpracovat dokonce i můj žaludek. Všimnu si, že na mě Filip gestikuluje, pak se vydá k východu a zmizí za prosklenými dveřmi. Omluvím se holkám, že si musím jít zavolat a vytratím se za ním. Čeká na mě u automatu na horké nápoje.
„Hvězdičko, jen jsem chtěl ještě naposledy cítit tu tvou vůni.“ rozhodí rukama s omluvným výrazem v obličeji.
„Třeba to nemusí být naposledy.“ hlesnu.
„Třeba ne! Vzal jsem si s sebou mobil, abys mi mohla dát svoje číslo.“
A tak si vyměníme telefonní čísla, dá mi lehkou pusu na tvář a každý si jdeme svojí cestou. Vždyť zítra odjíždíme domů.