Ďábelská romance...

Ještě poslední úpravy. Vlasy nechám volně spadat do pasu. Jejich černá barva dnes obzvláště hezky vynikne v podzimním slunci, myslím si. Zelenou barvu svých očí jsem zvýraznila černými linkami. Fialový svetřík a kratičká černá sukně mi perfektně sedí. Odcházím z ložnice, obuji lodičky a přemítám o tom, jak asi bude probíhat dnešní večer.
Ještě nikdy jsem ho neviděla. Jsem kousek od místa setkání, kterým je Petřín. V duchu si nadávám, jak mě mohlo napadnout rande naslepo. Oba víme svůj hrubý popis a jako poznávací znamení jsme stanovili obvyklou kytičku fialek. Jsou tři hodiny odpoledne a já nervózně bloumám kolem rozhledny. Už by tu měl být říkám si. Během nekonečné půlhodiny, o kterou se zpozdil, mě minuly spousty mužů. Vždy, když některý procházel, jsem se pokusila odhadnout, jestli to není Honza.
Najednou přišel muž v kožené bundě, rozpačitě se díval kolem. V ruce měl fialky… To nemůže být on, říkala jsem si. Oči barvy právě rozkvetlých chrp, ostře řezané rysy, hrubé vlasy, tmavé jako ebenové dřevo krásně ladily s barvou očí. Překvapil mě jeho chlapecký vzhled. Je mu sedmadvacet.
Odhodlala jsem se a oslovila ho: „Vy jste určitě Honza. Já jsem Barbora, těší mne.“
Zadíval se na mne, usmál se a řekl: „Dobrý den, jsem Jan a upřímně vám mohu říct, že jsem velice překvapený…“
V tu chvíli jsem si připadala jako Paleček před Goliášem a čekala jsem, co se z jeho překvapení vyvine.
„Navrhovala bych restauraci tady nedaleko, mají tam výborného kuchaře.“
„Velmi rád povečeřím s tak sympatickým děvčetem, jako jste vy, Báro.“
Nesnažil se skrýt své sympatie a to mi dodávalo odvahu i sebevědomí.
Po čtvrthodině jsme došli do malé útulné pizzerie. Pro rande mi toto místečko připadalo jako stvořené. Nechodím sem často a nehrozí ani to, že bych se tu potkala s někým známým. Nejsem jedna z těch holek, které se chlubí svými novými úlovky, ihned potom, co se byli projít se psy ve Stromovce. Od svého dětství nechávám věcem volný průběh, připadá mi zbytečné něco někam tlačit. „Veškeré dění pod nebem má Svou chvíli a všechny věci Svůj čas.“ Říká moje kamarádka Monika a musím uznat, že na tom je něco pravdy.

Usadili jsme se k malému stolku pro dva, položenému v koutku italské restaurace, stranou od všech dychtivých očí. Byla jsem tu už párkrát, ale dnes mi to tady připadalo nějaké jiné, jakoby sváteční a plné očekávání, stejně tak, jako jsem byla já.
„Před večeří bychom si mohli dát sklenku bílého, co říkáte?“ navrhl Honza a já souhlasila. Když číšník přinesl víno, pozvedla jsem sklenku a navrhla jsem, že bychom si mohli tykat.
„Jsem velmi potěšený Báro, že jsi neutekla, když jsem se o tolik opozdil.“
„To je samozřejmě v pořádku. Není to sem přeci pět kilometrů, nějaká ta prodleva se dá odpustit.“
Musím přiznat, že každé jeho slovo jsem hltala a opájela jsem se jeho příjemným hlasem a krásnou tváří. Znala jsem ho pár hodin a připadalo mi, jako bychom spolu vyrůstali a znali se odjakživa.
Byla jsem přesvědčená, že přesně takhle vypadá láska na první pohled. Jeho vzhled, připomínající ďábla a andělsky dobré srdce mi učarovalo a já jsem ke konci večera věděla, že jsem ztracená a mé srdce patří bezvýhradně jemu.
Kolem jedenácté večer jsme se rozhodli opustit milou, útulnou restauraci, která nám posloužila, jako naše první útočiště.
„Kdyby ses nezlobila, rád bych Tě doprovodil domů. Je pozdě a velice by mě trápilo, kdybys měla na cestě nějaké nepříjemnosti.“
„ Děkuju Honzo, budu moc ráda, když mě doprovodíš. Jestli ještě nejsi moc unavený, věděla bych o příjemném zakončení našeho prvního večera…“ V tuhle chvíli jsem toužila jen po jediném. Vrátit se tam nahoru na Petřín a ruku v ruce shlížet na rozsvícenou podzimní Prahu.
„Co bys říkal nočnímu výletu na Petřín? Lanovka je v provozu do půlnoci a ten pohled na Prahu v nočním odění se nedá vylíčit slovy.“