Překroč svůj stín - 2.část

Indie, Bombaj, ústav pro osiřelé dívky, o osmnáct let dříve…

Úzkou tmavou chodbu spoře osvětlovalo jen pár slábnoucích žárovek, volně zavěšených u léty zčernalého stropu. Celkově toto smutné prostředí na kohokoliv určitě muselo působit ponuře a zanedbaně. Svůj azyl za částečné podpory charity zde ale přesto našlo bezmála třicet dívek, jejichž osud by si jistě nikdo nepřál, z nichž mnohé slovo máma a táta znaly jen z vyprávění nebo knížek a láskyplné pohlazení či objetí pro ně bylo pouhým snem.

Majitelem, ředitelem a také, jak se občas vznešeně říká, mecenášem nebo chlebodárcem v jedné osobě, byl muž přísného vzezření jménem Josh Wadhwan. Byl bezpochyby velmi dobře finančně zajištěný, nikdo ale nevěděl, odkud do Indie vlastně přišel, proslýchalo se, že snad z Irska. Svým vzhledem se od zdejších lidí velmi odlišoval. Téměř nezdravě popelavě bledou, pihovatou a ostře řezanou tvář lemovaly rovné vlasy barvy mokré slámy, úzké bezbarvé rty se ztrácely v hustém zrzavém kníru a z jeho ledově šedých očí čišel zvláštní chlad.
V domově pod jeho vedením panovala přísná kázeň a také izolace od vnějšího světa, na což si dost potrpěl. Součástí domu, připomínajícího spíše nějaké starobylé sídlo, byla malá kaple a také obrovská učebna. Poskytoval dívkám vzdělání, ale oblékat se mohly jen do stejnokroje a vše, co z vnějšího světa znaly, byla jen zahrada a obrovský dvůr.
Svůj personál si Josh vybíral velmi pečlivě, vyžadoval, aby jej oddaně poslouchali, a on s nimi pak obratně manipuloval, jako s bezduchými loutkami. Nikoho z nich nezajímala skutečnost, že občas některá z dívek záhadně zemřela údajně na nějakou podivnou nemoc, neměly ale nikoho, kdo by je postrádal, a on se vždy postaral o to, aby se nikdo nepovolaný nic nedozvěděl. Její místo bylo brzy obsazeno někým jiným…pouze zasvěcení věděli, že ve vzdáleném koutě rozlehlé zahrady přibyl další dokonale zamaskovaný kyprý kopeček hlíny, bez květin, bez náhrobku a vzpomínek…

Podél oprýskané zdi, která již dlouhá léta nepoznala chuť a vůni malby, se toho večera opatrně plížila útlá, asi osmnáctiletá dívka, při jakémkoliv podezřelém zvuku a pohybu se vždy ostražitě ohlédla. Nakonec se jí přece jen podařilo dostat se nepozorovaně k zadnímu východu.
Venku zrovna silně zahřmělo a do tichého jarního večera se spustil silný déšť. Jí to ale vůbec nevadilo, ve svých myšlenkách si nepřipouštěla jakékoliv potíže, byla pevně rozhodnutá. Musí odtud pryč! Pryč z tohoto strašného místa, které bohužel bylo jejím jediným domovem už od jejích pěti let. Pokusila se o útěk již několikrát, ale pokaždé ji ten mizera Wadhwan našel, násilím s pomocí policie dovedl zpět a zavřel ji za trest na několik dní do tmavé místnosti bez oken, odděleně od ostatních, bez jídla a jen se džbánkem vody. Místo postele se tam na chladné zemi válela jen špinavá matrace.
Zvedl se jí žaludek a otřásla se odporem, když si vzpomněla na ředitelovy večerní návštěvy, při nichž se ji vždy snažil přimět k poslušnosti…nechápala, proč mu na ní tolik záleží, nikdy ji nepotrestal více, než by se dalo snést. Přesto se ale nevzdávala.
Krátce se ještě rozhlédla kolem sebe a pak už tiše jako malá myška vyběhla ven na deštěm bičovaný tmavý dvůr, bosýma nohama obratně zakličkovala mezi hlubokými kalužemi a o chvilku později se již protáhla dírou v plotě, kterou od jejího posledního útěku ještě nestačili spravit, a pak rychle zmizela v šeru večerních ulic…

O hodinu později zaklepala na mohutné dveře ředitelovy pracovny jedna z pečovatelek. Tázavě k ní zvedl svůj ledový pohled, sepjala pokorně dlaně na pozdrav a pak rozčileně vyhrkla.
„Promiňte, že vás vyrušuji, sahibe, ale je pryč…prohledali jsme celý dům i zahradu, ale nikde není, opět zřejmě utekla…“
Tak trochu tušil, o kom mluví, ale přesto se zeptal zastřeným hlasem, krčíc při tom svými dlouhými a bílými prsty arch papíru.
„Kdo?“
„Shanti…Shanti Ranjami…“

V jeho očích se zlostně zablesklo, když její slova potvrdila jeho domněnku, a rázně pokynul pečovatelce, aby odešla.
Jakmile se za ní zavřely dveře, bouchl pěstí do stolu a smetl z něj vše, co na něm bylo. Pak ze země zvedl telefon, který nějakým zázrakem vydržel náhlý příliv jeho hněvu, a i když mu to bylo velmi nepříjemné, jako už mnohokrát předtím rychle vytočil číslo místní policejní stanice…