Únos LII.

Annu vzbudilo bouchnutí dveří. Otevřela oči a podívala se tam. U dveří stály jejich rodiče a, asi, manželky Glena a Hanse.
„Mami! Tati!“ Vykřikla a vrhla se mámě kolem krku. Táta je obě objal.
Výkřikem probudila ostatní. Jakmile její přátelé spatřili svoje rodiče, rozeběhli se k nim. Ke Glenovi s Hansem přiběhly jejich manželky. Všem tekly po tvářích slzy, protože se měsíc neviděli. Anna pak rodičům představila své spolutrpitele a taky Glena s Hansem. Pak si s nima sedla a převyprávěla jim, co se stalo.
„Počkej, takže ten Glen a Hans pomáhali Lenymu?“ Zděsila se její mamka.
„Ale to jenom proto, že měl jejich děti a vydíral je, že je zabije.“
„Ale tak mohli to říct policii.“
„A už by je nikdy neviděli, viď. Pak nám pomohli utéct a dovedli nás až sem.“
„Z toho, co nám říkáš, chápu, že nechceš, abychom je za to nějak nechávali stíhat.“ Pochopil její táta. Anna přikývla.
„Přesně tak.“
Rodiče se na sebe podívali.
„Dobře, tak ne.“
„Moc vám děkuju.“ Poděkovala jim a objala je. Všimla si, že se Lukáš zvedl a někam odchází. Nejspíš na záchod. Ve stejnou chvíli přišel ten policista, který odjel k tomu dalšímu městu. Vedl Lenyho. Všichni se na něj podívali a Anna byla ráda, že má Leny za zády toho policistu. Koukal se na holky, a speciálně na ní, jako by je nejraději na místě zaškrtil. Jenže on opravdu chtěl. Když procházeli kolem Anny, policistovi se vytrhl, vytáhl odněkud nůž a vrhl se k Anně. Anna byla ohromená, že se nemohla ani hnout. Leny jí přiložil nůž ke krku.
„Jestli nechcete, abych jí zabil, necháte mě odtud s ní odejít a nebudete mě sledovat.“
Leny stál zády k záchodům, odkud se vracel Lukáš. Když ho Lukáš uviděl, rychle pochopil, která bije. Už dlouho schovával ten trumf, který měl. Už od malička se totiž učil karate. Přišel k Lenymu a pár chvaty ho srazil na zem. Zaryl mu koleno do žaludku a držel ho tam tak dlouho, dokud nepřišel policista, kvůli kterému to vzniklo, nedal mu na ruce želízka, nezvedl ho a neodvedl ho pryč.
Anna byla celkem vylekaná, ale jinak na sobě neměla ani šrám. Lukáš ji objal a hladil ji po vlasech, dokud se neuklidnila. Anna se na něj pak podívala.
„Co bych bez tebe dělala? A co to vlastně bylo?“
„Už od mala se učím karate, tak jsem toho využil.“ Usmál se na ní Lukáš.
Policistka, která to celou dobu sledovala, se na Lukáše uznale podívala. Annu najednou napadlo, kde jsou Marianiny rodiče.
„Myslím, že už si své děti můžete odvést. Za nějakou chvíli přijedou lidé z pohřešovaných a odvezou si důkazy, Lenyho a Marianu,“ řekla jim policistka, „Takže se tedy s vámi loučím.“
Ostatní se s ní rozloučili a vyšli ven. Anna se ještě rozloučila se svými přáteli a hlavně s Lukášem. Lukáš ji objal a políbil. Pak Anna nasedla do jejich auta a celou cestu domů prospala… Nechávala za sebou hrůzné vzpomínky a byla za to moc ráda.