Překroč svůj stín - 4.část

Avinash sebou polekaně trhnul, protože mu náhle na rameno dopadla něčí těžká a chladná ruka. Dívka si zoufale zakryla dlaněmi tvář a on pak už jen vnímal ledově znějící přísný hlas.
„To stačí, nesahej na ni a jdi od ní okamžitě pryč!“
Pomalu otočil hlavu a zamračil se na vysokého muže, oblečeného ve staromódním obleku, jaký nosil snad ještě jeho děda, a který jej pozoroval téměř průhledně šedomodrýma očima, připomínajícíma pohled leklé ryby.
Pohrdavě si odfrkl a setřásl ze svého ramene jeho nepříjemně studenou ruku.
Ve dveřích už také stál i komisař Mahesh a řekl dívce s povzdechem.
„Shanti?...pojď za mnou, sepíšeme protokol, aby si tě mohl pan Wadhwan odvést. A ty, chlapče, počkej vedle. Musíme si spolu vážně promluvit. Nebýt vás, teenagerů, tak bychom se tady v noci zřejmě unudili!“ dodal přísně.
Dívka se tiše zvedla, ještě jednou se na něj plaše ohlédla a pak v doprovodu toho muže zmizela za dveřmi komisařovy kanceláře.
Avinash se za nimi ještě chvíli udiveně díval a pak si šel opět sednout na lavici.
Napínal sluch ze všech sil, aby se dozvěděl, co se vedle děje, ale marně.

Asi po čtvrthodině se dveře konečně otevřely. Muž vyšel ven, držíc pevně dívku za paži. Snažila se mu vykroutit, ale nepustil ji. Komisař je chvíli napjatě pozoroval a pak řekl ostrým tónem.
„Tohle není poprvé, postarejte se, aby se to již víckrát neopakovalo, sahibe! Ať už jsou její důvody k útěkům jakékoliv, nevrhá to dobré světlo na váš ústav. Nenuťte mne, bych zahájil příslušná šetření!…“
Muž jej zlostně pozoroval svýma ledovýma očima, pak prudce trhnul dívčinou rukou, až málem upadla a vykročil s ní směrem k východu.
Avinash se zprudka postavil, pohled toho muže jej však doslova přimrazil k zemi. Ale to už jej Mahesh raději chytil za paži se slovy.
„A ty pojď se mnou, volala mi tvá máma, má o tebe velikou starost. Za to, cos provedl, bys zasloužil pořádný výprask, jako malý kluk!“

Avinash ještě jednou pohlédl k východu, ale muž i dívka už byli pryč, dolehlo k němu jen hlasité bouchnutí dveří vozu, který se poté s divokým burácením rozjel.
Když vešli do kanceláře, zmocnil se jej opět vztek, zaťal ruce v pěst a rozrušeně dýchal, znovu si připomněl máminy slzy, její zranění a to, co se dělo před otcovým domem.
„Aha, máš zlost, viď? Chtěl byl někoho uhodit? Tak to udělej! Jsem tady já, tak se nestyď! Do toho! Buď trochu chlap!“ provokoval jej komisař. Avinash se sice po něm zuřivě ohnal, pak ale s pocitem hořkosti a bezmoci několikrát silně udeřil dlaní do stolu, sesunul se na židli a po chvilce se jeho ramena otřásala pláčem, v němž se mísila zlost s lítostí.
„Nenávidím ho! To kvůli němu je máma nešťastná, nechci ho už nikdy vidět, ani její slzy! Proč nemůžu mít normální rodinu, jako ostatní? Proč to takhle musí být? Nejraději bych dnes někoho zabil!…“ šeptal mezi vzlyky. Mahesh se na něj zadíval, znal ho již odmalička, těžko vždy ovládal své emoce, ale takhle zlomeného ho ještě neviděl. Snažil se chovat chlapácky, ale v nitru byl stále ještě velké tvrdohlavé a trucovité dítě.
„Tak už se konečně uklidní, myslíš si, že jsi v této chvíli jediný, kdo má velký problém? Uvědom si, že jsou na tom s rodinou mnozí daleko hůř, jako třeba ta dívka, která tu byla před tebou, Shanti…a občas se stává, že mnohdy se věci ubírají jiným směrem, než bychom si přáli, nesmíš vše vidět jen černě nebo bíle.
Existují čtyři slova, která vyjadřují vše…Love makes life live…vždycky to ale nevyjde, jako u tvé mámy, a ty s tím nic nenaděláš. Musíš jí jen pomoci vyrovnat se s tím, a ne jí to ztěžovat, jako dnes. A sám se snaž, aby i ve tvém srdci láska nahradila zlost a nenávist. Pak mne pochopíš…“ řekl tiše, přátelsky ho poplácal po rameni a dodal.
„Tak už běž, nebudeme nic sepisovat, ve tvém případě by to bylo mrhání papírem…no nekoukej na mne tak udiveně a upaluj, máma na tebe čeká…a pořádně si přeber, co jsem ti dnes řekl, možná ti to pomůže a už tě tady víckrát neuvidím…“

Když Avinash vyšel ven z kanceláře, očima zabloudil do vedlejší místnosti a smutně povzdechl. Místo na židli bylo samozřejmě prázdné, zbyla mu jen letmá vzpomínka na její zvláštní křehkou krásu, ale přece jen, něčeho si všimnul na zemi vedle židle. Rychle vešel dovnitř, sehnul se a zvedl hedvábný kapesník se zvláštní starobylou výšivkou a sponu, potaženou tmavě modrým sametem. Asi jí vypadla z vlasů. Usmál se a pevně obojí sevřel v dlani.
Shanti…komisař přece mluvil o nějakém ústavu, a těch určitě není ve městě mnoho.
Uvědomil si, že odešla i s jeho bundou, tak si kapesník a sponu schoval do kapsy mokré košile, zjistil ale, že v ní ještě zůstal i mámin řetízek. Z té druhé vytáhl promočenou krabičku cigaret a znechuceně ji odhodil do odpadkového koše. Vzpomněl si na otce, trhl pohrdavě hlavou a vyšel ven na ulici. Déšť právě ustal a v kalužích se jiskřivě odrážela světla nočního města.
Zlost jej konečně přešla, nadechl se zhluboka svěžího vzduchu a pak rázně vykročil směrem ke svému domovu, dlužil mámě velikou omluvu.
Radostně si pomyslel, že možná ještě není vše ztraceno.
Neměl ale ani nejmenší tušení, že nad jistým domem na opačném konci města právě přestaly svítit hvězdy…