Překroč svůj stín - 5.část

…Opět ta stejná zatuchlá místnost, nic jiného ani Shanti neočekávala. Josh ji strčil dovnitř tak prudce, až upadla na chladnou zem. Pak se dveře s hlasitým třeskotem zabouchly a kolem ní se rozprostřela tíživá tma. Když si na ní její oči přivykly, možná až záhadně rychle, přešla v přijatelné šero. Všimla si toho již několikrát, ale nikdy tomu nepřikládala žádnou větší pozornost. Zvedla se, opřela o zeď, zkřížila ruce na prsou a pak se opět s bezmocnými vzlyky sesunula k zemi. Objala pevně rukama svá kolena a položila na ně hlavu. Po chvilce se trošku uklidnila. Vzpomněla si na policejní stanici a přejela lehce dlaní po jemné kůži bundy toho mladíka, kterou měla stále na sobě. Takhle hloupě se nechat chytit! Jen proto, že se jí zželelo malého kotěte, bezmocně mňoukajícího uprostřed ulice. Když vyběhla z úkrytu, aby je zvedla, objevila se před ní světla policejního vozu, a bylo vše ztraceno…
Jediným světlým bodem tohoto večera bylo to zvláštní setkání. Poprvé ve svém životě se ocitla v tak těsné blízkosti chlapce…zavřela oči a znovu si ve vzpomínce promítla jeho tmavě čokoládové uhrančivé oči, snědou tvář lemovanou vlnitými černými vlasy, rozpustile spadajícími do čela a bělostný úsměv, se sotva znatelnou mezírkou mezi předními zuby, kterým ji obdařil, když k němu vzhlédla. Měl hezkou štíhlou postavu a pěkné moderní šaty, líbil se jí, a moc.
Při té myšlence se lehce zachvěla, tento pocit, tak sladce hřejivý a elektrizující zároveň, jí byl cizí, zejména po létech strávených uprostřed těchto chladných a nevlídných zdí. Bezmezně toužila po životě tam venku, za tím vysokým plotem, moci se hezky a moderně oblékat, chtěla mít svůj vlastní byt, po škole práci, která by ji bavila…a večer někoho, kdo by na ni čekal a pak jeho laskavou náruč, ve které by usínala, hýčkána něžnými polibky…zklamaně povzdechla nad svým marným přáním a svlékla si bundu, která byla na povrchu ještě vlhká. Rozprostřela ji tedy vedle sebe na zem a slabě se usmála. Připomněla si jeho hřejivý dotek, když jí utíral slzy. Měla pocit, že se s ní točí celý svět, takhle jemně se jí ještě nikdy nikdo nedotýkal…

Z příjemných myšlenek jí náhle vytrhl zvuk klíče v zámku dveří. Srdce se jí rozbušilo v očekávání toho nejhoršího…a nemýlila se…Mezi dveřmi se zlověstně tyčila vysoká postava Joshe Wadhwana.
„Vstaň!“ zaznělo příkře do tmy.
Nezbylo jí než poslechnout a s obavami zavadila očima o jezdecký bičík v jeho dlaních. Pak už jen vnímala ostrou bolest na svých rukou, nohou a tváři. Brzy se jí pramínky krve začaly mísit se slzami, ale zaťala zuby a trpělivě snášela jeho výbuch hněvu a svůj trest až do konce…tedy skoro až do konce, protože náhle ji povalil na starou matraci a začal líbat a naléhavě hladit těma svýma odpornýma ledovýma rukama. Jakmile jí vyhrnul šaty a pokusil se oddálit od sebe její kolena, roztřásla se hrůzou a znovu se zoufale rozplakala. Bránila se mu ze všech sil, ve svých ústech ucítila slanou a nasládlou příchuť slz i vlastní krve...a také tu příšernou bodavou bolest na svém zápěstí. Najednou přestal, odstrčil ji od sebe a řekl chraplavým hlasem.

„Tak to bude pokaždé, když utečeš, dokud nepřijdeš k rozumu, a ne vždy budu takhle vlídný, pamatuj si to! Kam jsi chtěla jít? Nemáš domov, nemáš nikoho, nemáš vůbec nic!“
„Já nevím, chci jen odtud pryč, žít svůj vlastní život, nebýt na nikom závislá, to je vše…“ špitla třesoucím se hlasem. Bolestivě sevřel její bradu mezi prsty a zasyčel.
„To chceš skončit jako tvá matka? Toulat se bombajskými ulicemi jako hladová kočka? Tvá krása nebyla stvořena pro to, aby ses potloukala nočním městem, sama…tvé místo je tady, v naší komunitě, vedle mne, spolu toho můžeme tolik dokázat! Máš v sobě totéž, co tvá matka, jen se to musíš naučit používat...
Dlouho jsem bloudil světem, než jsem to konečně našel.
Ale ona mne zradila a raději skočila pod vlak, jen proto, že chtěla žít mezi lidmi! Mezi těmi nicotnými loutkami, s tím svým amantem, tvým otcem, kterého jsem se naštěstí brzy zbavil! Chtěla lásku, lidskou lásku, takové pomíjivé nic v moři času, který je pro mne jen pouhou veličinou!
Vím, na koho nyní myslíš, a musíš na něj zapomenout, pokud je ti jeho život milý, přikazuji ti to! Rozumíš? A buď vděčná za mou velkorysou shovívavost, tvé vrstevnice trestám jinak, jak jistě víš, to se ale pro tebe nehodí…tebe by bylo škoda…Přemýšlej o svém budoucím osudu, který tě čeká. Nebraň se mu, jinak…“ nedořekl, pustil její bradu a zprudka se zvedl. Ještě jí věnoval poslední pohled a dodal ledovým tónem.
„Pošlu pak za tebou Sheebu, aby tě ošetřila, aspoň teď nebudeš mít v tomhle stavu zaječí úmysly! Zítra se můžeš vrátit zpátky na pokoj, ale varuji tě, jestliže budu ještě jednou vystaven tolik kompromitujícímu a nepříjemnému setkání s komisařem Maheshem! Zbytečně jsi jej na mne a náš ústav upozornila, a to ti neodpustím!“ a pak se za ním konečně zavřely dveře.

Kdyby se právě teď Shanti mohla ukrýt pod černá křídla anděla smrti, přivítala by to…místo toho se jen zoufale schoulila, ponížená, zlomená a znechucená do klubíčka. Nenáviděla život tady, svůj osud a hlavně Joshe…
Vzpomněla si, s jakou nevinnou důvěrou tenkrát vložila svou dětskou dlaň do té jeho chladné, když na máminu rakev dopadly poslední hrudky hlíny. Že prý je její strýček a bude se o ni starat. Ve své dětské duši neměla ani tušení, kam ji vede a co je to vlastně zač…

Po půl hodině přišla Sheeba a ošetřila rány, které jí způsobil, snažila se jí domluvit. Shanti ale jen zatvrzele mlčela a uhýbala pohledem. Jakmile od ní pečovatelka odešla, natáhla ruku a přikryla se bundou toho mladíka, jehož jméno sice neznala, ale který pro ni zůstal jedinou hřejivou vzpomínkou v jejím nevlídném životě, a vdechujíc jeho příjemnou kořeněnou vůni, zavrhla své dřívější myšlenky. Navzdory všemu se jí zachtělo žít, a o chvilku později se raději odevzdala do náruče od všeho vysvobozujícího spánku…