Společná pomsta 22

„Co to děláš?“ zeptal se trošičku naštvaně.
„Trénuju.“ Odpověděla Zoe. Pak vyslala kouzlo na strom vedle a znovu na oheň, který zhasl. Max už chtěl namítnout, že ho nebude znovu rozdělávat, když Zoe poslala kouzlo do vyhaslých uhlíku a oheň se znovu rozzářil.
„Šikovná.“ Ocenil to Max.
„Půjdu si lehnout.“ Řekla Zoe aniž by se vyjádřila k Maxově pochvale a odešla do stanu.
Max pečlivě vyčistil svůj meč, osušil ho a šel si do stanu lehnout k Zoe. Ta ležela pod dekou a koukala druhou stranou stanu na hvězdy.
„Chtěla bys spát pod širákem?“ zeptal se jí s úšklebkem, zatímco si svlékal špinavou a poničenou vestu a ještě poničenější tuniku. *Opravdu to nové oblečení potřebujeme.*
„Mno, klidně.“ Řekla Zoe s úsměvem. Max vykoukl ven.
„Ta bouřka se už nevrátí, takže můžeme jít klidně spát ven.“ Řekl. Zoe se zvedla, vzala si deku a vyšla ven. Max šel k ní se svojí přikrývkou, ona už si svojí stačila roztáhnout na zemi a lehnout si.
„Lehni si ke mně a tou tvojí nás přikryj.“ Poprosila ho. Max jí ochotně vyhověl. Zoe se k němu přitulila, ale Maxovi se zdálo, že jí něco trápí.
„Děje se něco?“ Zeptal se jí a opatrně ji políbil. Neuhla, takže s jejich vztahem to snad nesouviselo.
„Bojím se.“ Řekla potichu Zoe.
„Čeho? Jsem a budu tady s tebou.“ Uklidňoval ji Max.
„Teď ne, ale bojím se, že mě zase někdo chytí, já nebudu zase moct nic udělat a ty nestihneš přijít. A taky, že mě někdy necháš v nějakým městě.“ Vysvětlila mu potichu.
„Zoe, já si tě ochráním a budu vždycky nablízku. A přísahám ti, že tě nikde nenechám. Jestli chceš, můžeš jet se mnou až k tomu dračímu doupěti.“ Slíbil jí Max. Zoe se usmála a uklidnila se. Přitulila se k němu.
„To jsem ráda. Pojedu s tebou. Kamkoliv.“ Řekla, a na důkaz, že nelže, ho políbila. Max se na ní usmál. Zoe se pomalu mhouřily oči.