Překroč svůj stín - 8.část

Žádný jiný den, jakým byl ten příští, by určitě Shanti nepřipadal hezčí. V učebně se téměř na nic nemohla soustředit, stále musela myslet na včerejší setkání a rozpačitě zaháněla dotěrnou myšlenku, která zvyšovala její tep, a sice jaké by to asi bylo, kdyby Avinashe od sebe neodstrčila a on ji skutečně políbil… při tom pomyšlení se jí zmocňoval zvláštně vzrušující pocit. Trpělivě snášela učitelovo napomínání, a odpoledne na uštěpačné poznámky ostatních dívek na pokoji odpovídala s ledovým klidem a úsměvem, čímž jim docela vzala vítr z plachet a donutila je pouze k udivenému šuškání.
Po obědě, než se začalo pracovat, si napustila konvičku a šla zalít květiny na jediném rozkvetlém záhoně před vchodem do ústavu. Pocítila nutkání pohladit ty růžovobílé květy, nikdy předtím ji to vůbec nenapadlo. Byly tak heboučké a něžné… neodolala, jeden z nich utrhla a na okamžik přitiskla ke své rozrušením rozpálené tváři. Její nynější pocity ji překvapovaly, jako by se v jejím nitru zrodil hluboký cit, který neznala, nebo o něm spíše nevěděla. Pak kvítek tajně schovala do kapsičky zástěry, kterou si narychlo oblékla na své tmavě modré dlouhé šaty. Nechtěla si je umazat, byly to její jediné, s povzdechem si pomyslela, že se večer nemůže obléci do něčeho lepšího, tolik po tom toužila, ale marně.

Den se zdál být hrozně dlouhý, konečně se ale přiblížila sedmá hodina. Už za chvilku!...pomyslela si rozechvěle Shanti. Naštěstí v této chvíli byla na pokoji sama, ze zásuvky svého stolku tedy vytáhla perleťově růžovou rtěnku, kterou ji loni darovala Sonia, ještě než zemřela…
Postavila se před zrcadlo a zahleděla se na svůj obraz. V rychlosti si upravila účes, pak se ale zamyslela a rozpletla si svůj cop. Její ebenově tmavé vlasy se nádherně rozprostřely na útlých ramenou. Rychle si je pročísla hřebenem a ze skleničky na zrcadle vzala kvítek, který odpoledne utrhla, usmála se na sebe a ozdobila si jím vlasy. Když si ale začala malovat ústa, vyděšeně vykřikla, protože aniž někoho viděla, ucítila na svém ramenni Joshovu ledovou ruku.
Prudce ji obrátil k sobě a zlostně zasyčel.
„Co to děláš? Kdes to vzala? A kvůli komu se tak parádíš? Mluv!“ a bolestivě sevřel mezi prsty její rozpuštěné vlasy.
„Já…já…našla jsem to…a jen jsem chtěla vypadat hezky…“ zašeptala ustrašeně. Nebyla si ale jistá, zda jí vůbec věří.
Květinu jí vytrhl z vlasů a rtěnku z ruky, obojí hodil na zem a pošlapal.
„Marnivost tady nestrpím! Rozumíš? Jsi stejná jako tvá matka! Zrovna takhle to u ní vše začalo, ale varuji tě, dej si pozor, aby její hřích nebyl i tvým a nepostihl tě stejný osud, jako ji!“
Přitáhl její vlasy ještě bolestivěji, až vykřikla.
Sklopila oči, ze kterých jí vyhrkly slzy a přikývla. Pustil ji a po chvilce se za ním zabouchly dveře. Zarputile pohodila hlavou, utřela si slzy a roztržitě pohlédla na hodiny na zdi, bylo pár minut po sedmé. On tam už určitě čeká! Co teď? Naštěstí uslyšela pootevřeným oknem známý zvuk Joshova vozu.
Přiskočila k oknu a s úlevou zjistila, že někam odjíždí. Sehnula se a snažila se zachránit poslední zbytky rtěnky, kterou naštěstí Josh úplně nezničil. Obtáhla si chvějící se rukou rty, vytáhla ze skříně Avinashovu koženou bundu a raději ještě čtvrt hodiny počkala. Pak opatrně vyhlédla na chodbu a tichými krůčky se tajně vydala na cestu do kaple…
……………………………………………………………………………………………………..............................................

Téhož podvečera Avinash usedl na chvilku na terasu jejich domu a přehrával si na kytaře svou novou skladbu, k níž se mu právě podařilo vymyslet i slova. Rozpačitě uhýbal před máminými zkoumavými pohledy, ale ač se moc snažil, zřejmě se choval jinak než obvykle. Když jej pak o chvíli později nachytala u zrcadla, jak se pečlivě upravuje a češe, jen se chápavě usmívala a vůbec se nezlobila, že s pohoršeným zabručením zabouchl dveře koupelny.
Při odchodu ji vyvedl z míry úplně, když jí vtiskl na tvář polibek na rozloučenou a od dveří rozpustile zamával. Vdechla jemně kořeněnou vůni pánského parfému, dala si ruce v bok, pobaveně zakroutila hlavou a usmála se. Aspoň se mu podaří lépe zapomenout na otce a taky si zřejmě vzal k srdci slova komisaře Maheshe..

Když Avinash vyšel před dům, Vikram už na něj čekal v autě. Jakmile bouchly dveře, vyhodil cigaretu oknem a zabručel.
„Opravdu nevím, proč se vždy nechám přemluvit. Byl jsi tam včera skoro půl hodiny a stejně ses vrátil bez bundy a toho tvého vymyšleného psa. Celou dobu jsem trnul, co řekneš strážnému, když se znovu objeví. Taky mí běhal z toho místa mráz po zádech a přísahal jsem sám sobě, že mně tam už nikdy nikdo neuvidí. No a co dělám? Vezu tě tam znovu!“
„Tak už nech toho babského skuhrání, strašpytle, a startuj, nemáme moc času, a ona už vůbec ne, slíbil jsi mi to. Hodinu to snad v autě vydržíš.“

Po půl hodině se opět ocitli ve čtvrti Veer Mahal. Hodinky mu ukazovaly za pár minut sedmou, tak se Avinash spěšně rozloučil, za okamžik se již na určeném místě protáhl dírou v plotě a opatrně se ztemnělou zahradou plížil k zadní části domu, kde se nacházela kaple.
Opatrně otevřel staré zrezivělé dveře a vešel dovnitř. Bylo zde šero a přes barevná okna sem pronikalo jen světlo lampy, svítící od vchodu do domu, a osvětlovalo prostor kaple zvláštním namodralým světlem. Rozhlédl se krátce kolem sebe, ale ještě tady nikdo nebyl.
Z kamenné římsy sebral několik svíček a zapálil je, aby aspoň trošku zmírnil nepříjemné šero. Po čtvrthodině mírně znervózněl a zkontroloval čas na hodinkách. Konečně vrzly dveře na opačném konci a pak se k němu tiše přiblížila útlá dívčí postava...Shanti…v rukou svírala jeho bundu a v tom namodralém příšeří a mihotavém světle svíček vypadala ještě úžasněji, než předešlého dne. Její vlasy dnes při sebemenším pohybu hlavy prohrávaly svůj boj se zemskou přitažlivostí a v hebkých vlnách spadaly skoro až k pasu. Rozbušilo se mu srdce, vstal a šel jí naproti.
„Můj sen je zpátky, a snad mi nezmizí tak rychle jako včera…“ šeptl a usmál se na ni. Opatrně se rozhlédla kolem sebe a tiše odvětila.
„Záleží na tom, jak moc si přeješ, aby se ti jen zdál…“
Přistoupil k ní a jemně se dotkl konečky prstů její tváře. Nadechl se, ale nestačil jí ani odpovědět, či obejmout, protože se zvenku ozvaly něčí hlasy. Okamžitě sfoukli svíčky, odběhli k poslední řadě lavic a ukryli se pod jednu z nich, kde se k sobě pevně přitiskli, snažíc se ze všech sil zadržovat svůj dech.…