Phyllis 19

XIX. Záškolačka

A to začne jako klasicky už v šest ráno na tréninku. Měla jsem pravdu, alespoň částečně, v tom, že vyspání pomůže. Sice jsem se naprosto vykašlala na školu, což se mi v čtvrtečním testu z chemie zřejmě nevyplatí, ale aspoň už nemám nutkání házet budík z okna a vstanu poměrně ochotně. Stejně tak jsem schopná se během chvilky nachystat a s batohem na zádech vyrazit z domu na autobus.Neujede mi, jsem na sebe hrdá. Přes pochybnosti, co o sobě po neděli (a možná už i trochu dýl) mám je fajn vidět, že 15 minut mi na komplet cestu postel – zastávka ještě pořád stačí.
V autobuse se mi jako vždy chce spát mnohem víc než za celou tu dobu chystání se, protože tehdy mi nezbývá nic jiného než spěchat…zatímco teď, sedět, poslouchat hučení autobusu (no jo, kdybych nebyla líná koupit si baterky do mp3 přehrávače mohla jsem mít aspoň hudbu…ale já jsem co?) a dívat se do tmy za oknem (ve vlaku byl ten výhled aspoň trochu zajímavý.. tady není… i kdyby bylo světlo tak koukat denně na tu samou krajinu, pole, les, barák, pole, město…) to se člověku po čase přejí. Díky bohu za to, že si aspoň možu vytáhnout sbalenou snídani a pustit se do ní. Teda…
No dobrá, já si říkala, že na to, že mi nejde vše tak hladce jako obvykle stíhám až nějak podezrřele dobře. Ale to jsem si musela zapomenout zrovna jídlo? Ani školní batoh by mě nedeptal víc. Bez toho se obejít dá. Ale já včera ani nevečeřela, abych mohla dřív do postele… zatraceně!!! Kde maj touhle dobou otevřeno?!
Díky bohu hned je hned na zastávne pekárna. Každé ráno kolem ní chodím a říkám si, že bych si něco koupila, ale jelikož jsem po snídani, nebudu utrácet. No, dnes po snídani nejsem…
Když o něco později vejdu do tělocvičny, ani mi už nepříjde, že je ráno. Celkově si přijdu jako vždy. Takový ten trochu gramlavý, ospalý pocit, který v člověku zůstává jetště nějakou dobu poté, co vyleze z postele. Ale kterého mě díky bohu většinou zbaví rozcvičení. A taky obvyklé dvě tří minutky klidu, kdy si můžu posedět než se sejdou všichni. Teda ty mám obvykle. Dnes se díky nákupu naopak čeká na mě.
Protažení po ránu patří k jedněm z nejpříjemnějších a zároveň nejzatracenějších věcí co znám. Příjemných proto, že se v těch klidných pozicích dá tak naoko dospánat – ještě nechávat tělo odpočívat, vypnout mozek, téměř ještě snít… ale na druhou stranu rozhýbat ty klády ve které se mé tělo vždy po ránu změní není zrovna sranda. Spíš naopak. A teď, po poměrně dlouhé pauze je to ještě horší. Svaly protestují a chtěli by raději ještě v klidu ležet, jako pár posledních dnů. Na druhou stranu ale už po těch letech vědí že co chtějí oni je něco jiného, než co po mě chce Ivana. A než co od nich chci já.
Celkově ale ranní trénonky bývají o něco příjemnější a lehčí, než odpolední – přecijen, trenéři nesjou vrazi. Proto přežiju ve zdraví i ten dnešní a – naštěstí či bohužel – můžu v pořádku a včas dorazit na hodinu literatury. Tam se ke mně opět málem vrátí spaní, když čtyřicet pět minut rozebíráme dílo Anny Bradstreet, které, ať si Ornip vykládá co chce, považuju za dost podivné. Uznávám, že jí patří uznání jako první americké poetičce, ale že by mi proto její poezie učarovala, se říct nedá. Je od ní sice hezké, že je zapálená puritánka a vzorná manželka, ale trochu zajímavější text by přesto neuškodil. No a jelikož je Ornip tak trochu nevšímavý (kromě toho, že je do všeho až otravně zapálený), tak jeho hodina až tak ztracený čas není – stihnu si udělat úkol do němčiny.
Celý den napovrch připomíná dřívější rutinu, jedna hodina za druhou, občas dávám pozor, občas mám svou zábavu. O přestávkách se účastním třídních debat a možná i vypadám, že jsem jimy zaujatá. Jen bráchovy pohledy prozrazují, že jemu je jasné, že nejsem. Jeho a Haniny. Že sice debatuju už s chutí, že se směju, mračím, šklebím jako normálně a dokonce se i zvládnu mírně pohádat s jednou spolužačkou, ale že v reálu mám v hlavě pořád jen jednu věc. Úterý. Zítra je středa. Ještě 34 hodin do zápasu. 33. 32…
„Půjdeš se mnou odpoledne na ty nákupy?“ osloví mě Hannah. „Něco pro mámu,“ připomene. Na chviliču mé vnutřní hodiny vystřídá zčernalá výčitka „a co gymnastika?“ „Jasně, půjdu,“ přebyju ji hlasitě. Život není jen gymnastika, to jsem kdysi řekla taťkovi. Z legrace. Ale je to pravda. Teď mi přijde jako by na ničem vlastně až tak moc nezáleželo. Na gymnastice, škole, chemii, ostatních…Do háje, tolikrát jsem si říkala, že už je mi líp – ale to jsem myšlenkama už zase v Saskatoonu? Už zase u toho kluka, ktereho znám sotva chvili a přece se s ním cítim tak skvěle? Na kterém mi, bojim se, zaleži vic, nez jemu na mě, víc nez by rozhodně mělo? A ktereho valstně ani neznam a který nezná mě? Co na něm pak mam ráda? Co mě nuti chtit mu to vysvetlit? Co do haje? Co?
„Phyllis?“ vyruší mě z těchle myšlenek Hanin hlas přesto, že téměř současně s mým souhlasem k nákupem zazvonilo na hodinu. Jenže… dá se vůbec výtvarka považovat za hodinu?
„Hm?“ zvednu hlavu od rozdělaného výtvoru, ke kterému se mi po přestávce moc vracet nechce a když si ho tak prohlížím, říkám si, že aspoň vím, na co talent rozhodně nemám.
„Vím, že jsem s tím asi už otravná, ale co se v Saskatoonu stalo?“ Hanin tón je tichý, starostlivý. Ale jsitý. Je na ní poznat, že tentokrát se rozhodla opravdu dostat odpověď.
Skloním hlavu zpět dolů. „Nic,“ mám na jazyku. „Nic“ chci odpoědět. Chci tomu věřit. A snad bych i nic vyměnila za tu beznaděj, kterou teď cítím.Vymazala ty úžasné chvíle, takové, že jsou jen jako sen. Jen za tu cenu, že bych teď neměla stéle chuť řvát. Jen za to, abych neměla pocit, že se na mě hroutí celý svět.
Ucítím letmý dotyk její ruky na svém rameni a polekaně ucuknu.
„Je to složité,“ řeknu místo „nic“. Což o to, složité to opravdu je. A já nejen nevím, zda to někomu chci říkat, ani nevím, jak případně začít.
„To je mi jasné,“ přikývne Hannah. A dřív, než stihle říct ještě něco se přistihnu, jak jí to všechno vykládám. Jak jí zas jednou zkouším popsat ten zmatek co v sobě mám, ač jsem si říkala, že ji nebudu zatěžovat svými problémy. A ona opět vypadá, že to chápe, ač si vždy říkám, že už si o mě pomalu ale jistě musí začínat myslet, že jsem střelená. Ani nevnímám tu čmáranici co u toho tvořím, jen mě po dlouhé době vítvarka opravdu baví – ta možnost zaměstnat ruce zatímco se snažím udělat si pořádek v hlavě. A sama zírám, když zazvoní.
Nebráním se, když mě Hannah vytáhne na chodbu a jen se překvapeně zadívám na můj i svůj batoh, co drží v ruce. „Pojď,“ zavelí a táhne mě směrem k šatnám. „Vypadnem na ty nákupy už teď. A možná ještě někam ven. Co dneska ve škole.“ A dřív, než stihnu něco namítnout (no dobře, uznávám, stihla bych, kdybych chtěla, ale já v reálu toužím po tom, někam vypadnout. Nejlíp daleko od známých, daleko od všech. Ale zase ne úplně sama. Je možné, že tohle Hannah ví?) jsme na ulici a jako dvě uličnice běžíme od školy pryč (nebo jako dvě záškolačky. Až na to, že tohle přirovnání je opravdu až moc trefné…)
A tak strávím venku celou tu dobu, kdy mé male vnitřní hodiny prekročí třicítku a i kdy se dokonce dostanou pod hranici jednoho dne. V lese bezstarostným stavěním sněhuláka, na nákupech vybíráním dárku, na poslední návštěvě u Haniny mámy, než ji zítra konečně pustí, hraním s Hanninou sestřičkou Tynou, dokonce společným kuchtěním večeře a koukáním na jakousi její oblíbenou pohádku, než Tynu zaženeme do postele a já konečně zamířím na bus. Na ten poslední, který do Tromlu jede. Na ten, který přijíždí po desáté večer…
Až v něm se dostanu k tomu podívat se na mobil. Až v něm si uvědomím, co za šílenosti vlastně dělám. A až v něm začnu litovat, když uvidím nepřijaté hovory od bráchy, táty i Tessy. Bude problém, dojde mi, když v půl jedenácté za tmy vystupuju ze stařičkého ufuňeného vozítka, které na tuhle večerní cestu vysílají. A ne malý… Dveře odemykám jak nejtišeji umím a domem se kradu jako kriminálník. Všude je tma, ticho klid. Spí snad už? To mě celkem překvapí. Pravda, bylo by to úžasné, ale i tak, čekala jsem taťku, jak bude sedět u jídelního stolu, pracovat nad zítřejší taktikou a okázale mě ignorovat, dokud k němu nebudu tak blízko, že okázale zvedne oči od svých papírů a mrazivým hlasem se zeptá kde jsem byla a proč jsem se neráčila ozvat. Nebo zrovna ať mu vysvětlím, jak si to vlastně představuju.
Jenže to ticho a klid je až příliš dokonalé. Žádné zvuky rádia či televize z některého z pokojů. Žádné chrápání. Hovor. Nic. A když nad tím tak přemýšlím, až příliš málo kabátů v předsíni. Lépe řeeno, můj tam vysí dost osamoceně…Vytáhnu mobil a už už vytáčím tátovo číslo, když nad zvědavostí zvítězí obyčejný sobecký strach. Jsou pryč. Kdoví jak dlouho. Třeba proto mi volali. Třeba ani problém mít nebudu. Něco se stalo, všichni odjeli. Nevím, co to bylo, ale nejspíš to nebylo nic až tak závažného. Ráno budou zpátky a já zjistím co to bylo. A zároveň je možné, že oni nezjistí, že jsem se celý den poflakovala pryč. Nebo že alespoň nebudou vědět, že jsem dojela až tak pozdě. Však ráno všechny potřebné informace vytáhnu z Neala. Teď jen co nejrychleji zalezu do postele a budu ráda, že vše je zrovna tak, jak to je. Ráno moudřejší večera, opakuju si v posteli stále dokola, když se argumenty snažím donutit protestující mysl ke spánku. Protože ať jsem si to zdůvodnila jakkoli, s přibývajícími minutami jsem stále neklidnější. Nevím, kolik je hodin, když nakonec přecijen usnu. Vím jen jednu věc, v domě jsem v té chvíli stále ještě sama.