Překroč svůj stín - 9.část

Náhle se prudce otevřely dveře a dovnitř pronikl ostrý kužel světla baterky.
Byli to Wadhwan se strážným Sawantem.
„Říkal jsem vám to, sahibe, nikdo tady není, asi to byly jen divoké kočky, příliš se v poslední době přemnožily, po Bombaji jich běhají stovky.“
Josh přesto vstoupil do kaple a jeho kroky se zlověstně rozléhaly prostorem. Když se téměř blížil k místu, kde se Avi a Shanti ukrývali, mírně zaváhal, přivřel oči a zhluboka se nadechl, jako by něco cítil ve vzduchu, možná zbytek kouře uhaslých svící. Ještě více se přikrčili a ona doufala, že nezaslechl zběsilý tlukot jejího srdce.
Naštěstí se ale pak obrátil, ještě jednou svýma ledovýma očima nedůvěřivě přejel celý zšeřelý prostor kaple, a pak se zklamaným povzdechem odešel k východu.
„Hm, doufám, že máte pravdu, Sawante…“ zavrčel, znovu se krátce otočil a zabouchl za nimi dveře. Kroky a hlasy obou mužů se postupně vzdalovaly a až po chvíli utichly docela.
Shanti vydechla úlevou, vůbec nečekala, že se Josh vrátí tak brzy. Skoro měla pocit, jako by kolem nich zavál jeho ledový dech. Zavřela oči, zoufale se k Avinashovi přitiskla a pevně propletla své prsty s jeho, jako by tím získávala větší pocit bezpečí...

...Trošku ho překvapil její obrovský strach, usoudil, že zřejmě pramení z obavy, aby je tady spolu nenachytali. Ještě pevněji ji objal a jen stěží přemohl touhu ji políbit, protože bylo možná příliš brzy.
Pak zašeptal, téměř se rty dotýkajíc její sametově hebké tváře.
„Už jsou pryč, princezno, se mnou nemusíš mít strach…“ zvolna se nadechl, a aby ji uklidnil, tiše jí do ucha zabroukal úryvek ze své nové písně.

„Do hlubin srdce vnikla jsi
Pohledem do mých očí
Teď opilý jsem dotekem
A svět se se mnou točí.

Osudy naše se spojily
Jako dvě kapky rosy
A když mne slunce probouzí
Paprsků ptám se- kdo jsi?...
Jaanam…jaane…jaanam
Jaane…jaanam…“

Otevřela oči a zadívala se na něj. Vyzařovaly něhu, ale i obavu zároveň. Zajel jí lehoučce prsty do vlasů a omámeně pozoroval, jak smyslně pootevřela ústa. Pohltila ho najednou prudká touha, už se neovládl a hladově se zmocnil jejích rtů, jejich sladkost jej v momentě málem přivedla až k naprostému šílenství. Zpočátku s ním chabě zápasila, ale když zapátral opatrně jazykem v jejích ústech, na chvilku jakoby zatajila dech, pak slabě vydechla a uvolnila se.
„Jsi tak sladká, sladší než med…“šeptl jí do úst, také mu vjela rukama do jeho husté černé hřívy, přitáhla si jej k sobě a on tlumeně zasténal, pak se pomaličku spolu sesunuli na studenou kamennou podlahu. Chvilku mu vycházela vstříc, ovinula mu své paže kolem krku a jejich zrychlený dech se v polibcích mísil v jeden. Ale když začal svými dlaněmi nedočkavě bloudit po jejím těle a snažil se rozepnout knoflíčky u šatů, najednou se zachvěla, zoufale se vymanila z jeho objetí a vzlykla.
„Pusť! Tohle přece nesmíš! Prosím!“
Nechápal, co se s ní najednou stalo, vypadalo to tak nádherně a nadějně…“
Rychle vstala a poodstoupila od něj o několik krůčků.
„Co se děje?“ zeptal se udiveně a zároveň zklamaně. Prudce oddychovala a v očích měla slzy, nerozuměl tomu.
„Já…prostě nemůžu! Proč to děláš? Co ode mne vlastně chceš?“
Udiveně se na ni zadíval, ptala se tak podivně.
„Co chci? Jen tvou lásku, blízkost, něhu, zamiloval jsem se do tebe, copak to nechápeš?…“ překvapilo ho, jak se tato slova vůbec dostala z jeho úst.
„Ale…já…já ti nemám co nabídnout!“ zašeptala se slzami v očích. Přistoupil k ní a chtěl ji pohladit, uhnula však a opět o krok ustoupila. Pak jako smyslů zbavená vyhrkla.
„Vezmi si svoji bundu, a odejdi, prosím! Nemá to smysl, nic by jsi nepochopil! Já pro tebe nejsem ta pravá, a nechtěj raději vědět důvod. Tak slyšíš? Jdi už!“

Stál tam jako opařený, oči se mu náhle zarosily zklamáním. Když se opět nepohnul, bolestně vzlykla, otočila se a vyběhla z kaple ven.
Chvíli ještě nevěřícně zíral na zavřené dveře, stále nemohl pochopit, proč utekla? Bylo to přece tak nádherné! Vzpomínal, co udělal špatně, ale nic ho nenapadalo. Ač se tomu bránil, jeho ego se opět přihlásilo. Cítil se najednou poníženě, tohle mu ještě žádná dívka neudělala! Zaťal zuby a pěsti, otočil se,
pak rychlým krokem vyšel zadním východem ven do ztemnělé zahrady a vydal se tiše tím směrem, kde tušil díru v plotě a ukryté auto s jeho kamarádem. Než vylezl ven, ještě se jednou ohlédl k domu a náhle prameny jeho vlasů pročísl zvláštní ledový vánek. Měl najednou pocit, jako by na něj chtěl někdo sáhnout, ale když se rozhlédl kolem sebe, nikoho neviděl. Nevěnoval tomu už pak žádnou větší pozornost. Neměl ale ani ponětí, že jej ze tmy upřeně pozoruje pár nezvaných oči…

Mezitím Shanti utíkala ke vchodu do ústavu, tváře měla zalité slzami a hlasitě vzlykala. Nemohla přece jinak! I když jí její poslední slova málem utrhla srdce.
Ačkoliv Josh nikdy nedovedl svůj odporný chtíč až do úplného konce, po tom všem co jí kdy způsobil a řekl, připadala si před Avinashem špinavá, nečistá. Když její noha překročila práh hlavního vchodu, polekaně ucouvla, protože ji najednou oslepilo světlo svítilny. Stál tam Josh Wadhwan a jeho pohled by si moc přála navždy zapomenout…
Chytil ji bolestivě za ruku a zasyčel.
„Proč brečíš? Kde jsi byla? A s kým?“
Ustrašeně zavrtěla hlavou. Zatřásl s ní a svůj dotaz důrazně zopakoval. Najednou v sobě pocítila obrovskou sílu, vyvolanou zřejmě bezmeznou nenávistí k němu. Zaťala zuby, zabodla do něj ostře svůj pohled a druhou volnou rukou jej pevně chytila. Téměř lehce se vymanila z jeho ledového sevření, až mu svítilna vypadla na zem a uhasla. Byl její reakcí velmi zaskočený a její upřený pohled jej viditelně silně znervóznil, jako by mu do tváře vypalovala nějaký cejch.
Zmateně o krok ucouvl a pak řekl tiše chraplavým hlasem.
„No vida, učíš se rychle, možná jsi konečně přišla na to, co se v tobě skrývá!“
Zamračila se na něj, prudce vydechla a najednou z ní všechno spadlo, uvolnila se, zatočila se jí hlava a pocítila obrovskou slabost. V jeho očích se zablesklo, protože nad ní opět získal svou převahu. Napřímil se a pak úsečně dodal.
„Varoval jsem tě, ale ty jsi neposlechla! Myslím, že nastal čas mého dalšího plánu, tvé dny, strávené na tomto místě, právě skončily!!“
Ucítila bolestivé píchnutí na paži a než se v mdlobách sesunula k zemi, stačila ještě zašeptat…
„Ale já tohle vůbec nechci, ani být jako má matka!...nenávidím vás!!…“
Poté se nad ní rozprostřela jen hluboká černá tma…