Chci tě - 4. kapitola - Náhody se dějí

Chloe s Ninou popíjely jejich oblíbenou horkou čokoládu s příchutí mandlí v jejich oblíbené kavárně u Nicka a čekaly na poslední z jejich trojice Vicky. Měla třicet minut zpoždění, což u ní bylo celkem běžné. Občas se zdržela doma, když ji popadla múza a chtěla dokončit obraz. Někdy se zdržela v práci (což bylo ale málokdy, protože svou práci nenáviděla, ale o tom zase jindy). A nebo prostě po cestě zahlédla v obchodě úžasnou kabelku, zavoněl jí párek v rohlíku, který si šla koupit, nebo doma musela dokoukat svůj oblíbený seriál. Vicky zkrátka nepřicházela včas, ale Chloe s Ninou už si na její zvláštní výmluvy zvykly. Tentokrát ale přišla s úplně jiným důvodem jejího zpoždění.
„Nikdy byste nevěřili, koho jsem potkala,“ vychrlila ze sebe Vicky sotva přišla k Nickovi zatímco si sundávala kabát, šálu a rukavice. „Taková náhoda! Přecházím silnici a on šel proti mně. Málem jsem ho nepoznala, vypadá teď tak… mužně, to je to slovo. Je úžasnej.“
„Ale kdo?“ nechápala Chloe.
„Potkala jsi někoho slavného?“ hádala Nina.
„Ale ne,“ usmála se Victoria, „potkala jsem Antonia.“ Nina s Chloe si vyměnili překvapené pohledy. Antonio byl Vicktoriin bývalý kluk. Měli společného koníčka – malířství. Díky němu se seznámili a vlastně i rozešli. Antonio byl napůl Ital a v USA žil v té době deset let. Už od dětství, stejně jako Vicky, pořád maloval a byl v tom dobrý. Po roce s Victorií dostal nabídku z Itálie, kde se mohl na stáži v malířství zdokonalit. Bylo jasné, že si musí vybrat mezi láskou a svým koníčkem. Jenže pro Antonia malířství nebylo jenom koníčkem. Znamenalo pro něj vlastně celý život. A tak odjel a zlomil tím Vicky srdce. Byla si jistá, že už nikoho jako byl on nepotká. Jejich společně strávený rok byl tím nejkrásnějším v jejím životě. Každý den s ním byla šťastná. Nedovedla si představit, že to má skončit. Ale ono se to stalo.
„On je zpátky?“ zeptala se Chloe, „myslela jsem, že už v Itálii zůstane napořád?“
„Prý se mu po New Yorku stýskalo,“ vysvětlila Vicky, „stáž mu skončila a on si přál vrátit se sem. Nedivím se mu.“ Otázkou zůstávalo, kvůli čemu se doopravdy vrátil. Tolik mu chyběl newyorský život, v Itálii se mu nedařilo nebo přijel zpátky kvůli Vicky? Nina i Chloe měly tu otázku na jazyku, ale žádná z nich ji nechtěla vyslovit jako první. Čekaly, jestli něco neprozradí Vicky sama.
„Proto jsem se zdržela, povídaly jsme si, ale moc jsme si toho říct nestihli. Zítra jdeme spolu na oběd,“ prozradila Vicky s úsměvem. Bylo vidět, jak to s ní zamávalo. Už rok a půl se z toho rozchodu vzpamatovávala a najednou ho znovu potkala a připadalo jí, že je všechno zase zpátky.
„Myslíš, že mohl přijet kvůli tobě?“ nevydržela to Chloe.
„Nevím,“ přiznala Vicky, „ale řekl, že je sám. Nepoznala jsem, jak to myslí. Ale měla jsem pocit, že to mezi námi zase jiskří, chtěla jsem ho chytit za ruku nebo mu dát pusu, já nevím.“
„Bože, ty ho pořád miluješ!“ zděsila se Chloe.
„Já nevím,“ zakroutila hlavou Vicky. Tahle odpověď mluvila za všechno.
„Ale my víme,“ usmála se Nina, „jsem si jistá, že přijel kvůli tobě. A ta náhoda, že jste se potkali na přechodu, to není jen tak. Víš kolik je v New Yorku přechodů? A vy jste šli po tom stejném.“ Nina věřila v lásku a zázraky, což je vlastně podobné. Něco jí říkalo, že Vicky a Antonio patří k sobě. A něco jí také říkalo, že by měla jít domů a konečně napsat článek o Georgině Chapman, se kterým ještě nebyla s to začít. Najednou Vicky mobil vydal tón značící příchod smsky. Nebylo těžké hádat, od koho byla, protože dokázala na její tvářit vykouzlit obrovský úsměv.