Bez názvu

1. Savin me

Iveta

Heaven gates won´t open up for me
With these broken wings I´m falling
And all I see is you

These city walls ain´t got no love for me
I´m on the ledge of the eighteenth story
And oh I scream for you

Otevřu oči do ranního šera. První, co zahlédnu, je slabý světelný obrys čísel na stropě.
To už mi z té matiky hrabe až tak?!
Po prvotním zmatení si uvědomím, že ta čtyři čísla ukazují čas. 05:14. Otočím zvědavě hlavou a podaří se mi najít digitální budík, který je tam promítá. V tu chvíli se čtrnáctka změní na patnáctku. A to mi v hlavě vyvolá první konkrétní obraz.
„To se mi líbí,“ smála jsem se při pohledu na hodiny. „Nech je zaplé,“ protestovala jsem, když chtěl ono promítání vypnout.
„Mě osobně teda rozčiluje koukat na ně, když vím, že budu za necelé čtyři hodiny vstávat.“ Vrtí hlavou, ale poslechne mě. Hodiny v tu chvíli ukazují dvě ráno. Nakloní se ke mě, aby mě znovu políbil. Zavřu oči a přitisknu se k němu.
Vcelku vyděšeně se otočím pro změnu na druhou stranu. Je mi jasné, že ona hromádka pod dekou je můj včerejší společník. A tohle celé je jeho postel a jeho byt.
„A do háje,“ ulevím si šeptem. Ne, že bych si na včerejšek nepamatovala, pamatuju si ho dobře, nikdy moc nepiju. Jen jsem po ránu pravidelně celkem zmatená. A teď, když to zmatení pomíjí a já jasně vidím, co způsobila ta trocha alkoholu ze včerejška, ve spojení s dobrou náladou, jeho hezkým úsměvem a tím, že jsem při zkouškovém nenašla skoro žádný čas ani sama na sebe, natož na někoho jiného, roste ve mě zděšení.
Do háje, jak se vlastně jmenuje?!
Hodiny na stropě ukazují už 5:23. Osoba vedle mě lehce chrápe. Zoufale se rozhlédnu po pokoji. Budu jako typická blondýnka? Po ránu se probudím, představím a odejdu? Až na to, že jsem dost výrazně zrzavá, fajn plán. I když kdo ví, třeba on moje jméno znám.
„Pavel,“ usmál se na mě a pokynul skleničkou k přípitku.
„Iveta,“ oplatila jsem mu to, a přiťukla si. Vodkou, proti jeho kole, kvůli autu abstinoval. „Tak na seznámení,“ dodala jsem a naklonila se k němu, aby mi mohl dát pusu.
Znovu zavřu oči. Prokrista. Kéž bych alespoň včera víc pila. Pak bych si tohle třeba nepamatovala. Co mě probůh přimělo chovat se tak lacině, jako včera? Kde jsem nechala svou obvyklou zdrženlivost? Neříkám, že bych byla andílek, ale vyspat se s někým hned první večer je i na mě trošku moc.
Sbalit někoho, kdo se navíc zpočátku ani netváří zrovna dvakrát nadšeně z toho, že se pokouším zrovna o něj...
Sakra, jako bych už dávno nevěděla, že pokud mám zájem o nějakého chlapa, jsou mnohem rafinovanější a lepší způsoby, než za ním dojít a pozvat ho nejdřív na parket a pak na drink.
„Vidím, že víš co chceš a jdeš si za tím,“ poznamená, když mu na otázku, kam chci odvézt, odpovím, že pokud proti tomu nic nemá, tak k němu. Jen se na to jeho prohlášení usměju.
Zatímco teď mi při té vzpomínce naskočí husí kůže. Jestli jsem včera skoro nepila, teď mám sto chutí si něčeho přihnout. Nepamatuju si, že bych se kdy chovala tak hloupě. Tak lehce...
„Co vlastně děláš?“ ptám se, zatímco ležíme v posteli, a nad námi svítí světle modrý nápis 3:31. Hladí mě na břiše.
„Hraju hokej. Za Kometu,“ odpoví. Překvapeně zvednu obočí.
„To se jako živíš sportem?“ vyletí mi z pusy.
Byly tři ráno. Nebyla jsem ve své kůži. Několik posledních dní jsem strávila ve světě čísel, opravovala testy, řešila zápočty, a pracovala na svém vlastním projektu. No dobře, já vím, ani to mě neomlouvá.
Zasměje se mé reakci. „No, asi tak nějak,“ odpoví. „A ty?“
Vteřinku zvažuju co říct, než nakonec prohlásím: „Učím matiku.“ Zjednodušeně řečeno.
Balík deky vedle mě se převalí a já na něj konečně trochu vidím.
Zvláštní, šedivě modré oči mě zaujmou na první pohled. Podívá se na mě jen krátce, ale v tu chvíli jsem v nich ztracená. Od rohu parketu nepříliš nenápadně sleduju, jak se baví s nějakou slečnou, jak se směje, jak se mu v koutcích úst dělají drobné vrásky. Jeho pohled zaletí mým směrem podruhé, a tentokrát v něm čtu jasnou otázku.
Žádné zaujetí mnou, žádná chuť flirtovat, jako obvykle. Jednoduchá, snad i lehce podrážděná zvědavost, proč na něj tak upřeně koukám. A v tu chvíli se to něco ve mně zlomí. To něco, díky čemu vždy dokonale vím, co dělám. Díky čemu vždy dosáhnu toho, co chci, aniž by bylo navenek poznat, že to, co se děje je můj záměr. Hlídajíc si jeho pohled se odlepím od stěny, a vydám se napříč parketem přímo k němu. Nadrzo si stoupnu vedle jeho společnice a do překvapenéhp ticha pronesu sebejistým hlasem: „Omlouvám se, že ruším, ale ráda bych si s tebou zatančila. Tak pokud by nevadilo...“ výmluvně se podívám na onu slečnu.
Z mého chování mě jímá hrůza, ale i zpětně musím uznat, že její výraz za to možná i stál.
„Vadilo,“ odpoví za ni, a mě se tak dostane prvního odmítnutí...no dobrá, ne asi v životě, ale rozhodně za velmi dlouhou dobu.
„Škoda,“ odpovím vyrovnaně, ač ve mě to vře. „Za zkoušku to stálo. Hezký večer,“ popřeju oběma, a sama se divím, že nic z toho nezní ani trochu ironicky. Otočím se a bez dalšího slova se odejdu bavit. Být tady normální osvětlení, zřejmě by si všimli, že jsem lehce zčervenala, a efekt by mi to zkazilo. Takhle mám ale možnost tvářit se jako by nic.
Fajn, pomyslím si. Zahrála sis na frajerku, nevyšlo to. Tak by to stačilo. Vydám se na parket a najdu kamarádku, se kterou tam onen večer trávím. Spíš známou, než kamarádku. Přidám se k ní, a v rytmu hudby se snažím zapomenout na ten úsměv, na ty oči... a na ten trapný pocit. Jenže mi to nejde a pohled mi stále utíká jeho směrem. Dlouho mluví s onou slečnou. Ještě dýl s ní tančí. A asi dvakrát mě při mém pohledu nachytá.
Pokaždé si za to hodně vynadám a pro příště se pokouším dát si lepší pozor.
Když se mi to stane potřetí, očima už neuhnu.
Co můžu ztratit. Maximálně budu v těch jeho zvláštně krásných očích totální debil.
Slečna se otočí směrem, kterým se dívá, a její zrudnutí je poznat i přes diskotéková světla. Neuhnu ani před jejím naštvaným pohledem. A sleduju i krátkou výměnu názorů, která mezi nimi proběhne, a na jejímž konci opustí ona parket.
Napůl čekám, že se poté vydá za mnou, ale nestane se tak. A taky mi od té doby nevěnuje jediný pohled.
Ze spánku se mu chvějí víčka. REM, fáze rychlých pohybů očí. Nenaspí toho moc, ale alespoň kvalitně. Zadívám se na hodiny ukazující půl, a vzpomenu si, proč vlastně mluvil o tom, že ho hodiny znervózňují, když musí vstávat. Jsem to já, kvůli komu se nastavil budík na šestou.
I dnes ještě musím do práce. Jen na skok, ale pokud možno ráno. A já si najednou jsem jistá, že nemám na to snést jeho pohled za plného světla. Vzpomínky na včerejšek jsou příliš děsivé, za své chování se neuvěřitelně stydím. A nechci, aby se ráno probudil a poděkoval mi za hezkou noc, s jasným úmyslem zbavit se mě jak nejrychleji to půjde a mít zpátky svůj klid. Protože si nedokážu představit, že by to po mém včerejším chování mohl brát jinak.
Rozhodnu se vsadit poslední kartu a vydám se znovu za ním. Ta racionální část mě se s hlasitým klením dávno odporoučela někam pryč. A to cosi, co nechala řídit mé jednání, došlo až za ním a zahájilo hovor „geniálním“ „omlouvám se, jestli odešla kvůli mě.“
V jeho tváři si všimnu mimo jiné i mírného náznaku naštvání. Ale hlavně něčeho, co bych popsala jako fascinace mou drzostí. Což nemyslím v tom pozitivním slova smyslu.
„Omluva mi je k ničemu,“ odpoví, a na tom jediném je poznat i trocha zvědavosti, toho jediného, na čem můžu stavět.
„Pití pomůže?“ pokynu směrem k baru.
„Řídím,“ odpoví a to slovo mi přijde jako políček. Facka té pitomé částí, která nedokáže pochopit, že tenhle boj jsem prohrála už v momentě, kdy jsem se do něj pustila. A co je horší je fakt, že mi i vezme vítr z plachet. Nevím, co říct. „Takže jedině nealko,“ dodá, když už reálně zvažuju možnost otočit se a beze slova vyklidit pole.
Objektivně, ta odmlka možná ani nebyla až tak dlouhá. Ale pro mě se zdála nekonečná.
„Colu?“ navrhnu, a žasnu, že alespoň navenek není má rozechvělost poznat. Přikývne a tak se vydám k baru. Pro sebe vezmu vodku, první alkohol toho večera.
Neuvěřitelné, vzhledem k tomu, jak jsem se chovala.
Podám mu ji a první kolečko vypijeme mlčky.
„Co ten tanec?“ překvapí mě. Přikývnu a usměju se. Ploužák zrovna nehrají, ale to mě v tu chvíli vůbec netrápí.
Na parketě až do nejbližšího ploužáku zůstaneme. Tancuje se mi s ním skvěle. Nemluvíme, nemám tu potřebu. Je mi dobře mlčky. Tak dobře, jako se mlčí s někým, koho znáte, a víte, že slova nejsou potřeba.
Opatrně se přesunu na kraj postele a posadím se. Rozhlédnu se po rozházeném oblečení, a po zkontrolování jeho hlubokého spánku se začnu urychleně oblékat. Při každém jeho pohybu, při každém rychlejším či hlasitějším nadechnutí sebou trhnu. Ale nakonec se mi povede obléct se, aniž bych ho vzbudila. Naposled se otočím a podívám se na něj.
Cítím podivnou melancholii. Kdesi hluboko pod oním pocitem trapnosti za včerejšek. Na chviličku zaváhám, ale pak se po špičkách rozběhnu na chodbu.
Na druhé pití mě pozve on. Představíme se, a poté opět tancujeme. Za celý večer toho moc nenamluvíme, sotva několik vět před tím, než spolu skončíme v posteli.
Povídáme si až poté. Skoro hodinu, a já se v tu chvíli cítím podivně v bezpečí. Ležím na zádech, on se nade mnou opírá o loket, druhou ruku má na mém břiše.
Před tím, než zavřu oči, vidím na stropě 4:24.
Na to, že jsem spala jen několik málo minut, jsem až abnormálně čilá. Hlavu mám v chladném ranním vzduchu plnou myšlenek, spousta z nich je plná lítosti, jiné mi nepřestávají nadávat za mé chování.
Co jsem o něm věděla, než jsem si sedla k němu do auta a nechala se zavézt do jeho postele? Že se jmenuje Pavel, a že nepije, protože řídí. Octavii. Ale tím to asi tak hasne.
Jsem já vůbec normální?!
Vyloženě mě vyděsí, když mi z ničeho nic zapípá mobil.
„Nemit ulozene tve cislo, myslim si, ze se mi to jen zdalo. Skoda, ze jsi musela tak spechat. Doufam, ze se jeste uvidime. Pavel.“
Až teď si vzpomenu, že si ještě před tím, než jsem mu oznámila svůj úmysl jet k němu bral mé číslo. A téměř současně jeho zprávu instinktivně smažu. Myslím, že je mu jasné, že jsem nespěchala, nýbrž zmizela po anglicku. A já...
Skoro hned toho činu zalituju, ale vrátit se už nedá. Mám sto chutí zastavit se a zařvat, dostat ze sebe tu frustraci z mé vlastní dnešní blbosti. Kdy už se konečně začnu znovu chovat jako obvykle? Kdy ze mě přestane být puberťačka? Skoro třicetiletá, obvykle i celkem rozumná, ale od včerejšího večera přes to přese všechno bezkonkurenční puberťačka...

Daniela

„Já mám dneska práci na počítači, takže se mnou určitě nejedeš,“ pokrčí Michal se svým tradičně dobráckým výrazem rameny. „Možná s Jarkem,“ dodá po krátkém zamyšlení.
„Jarkem?“ nadzvednu překvapeně obočí. „Toho neznám.“ A to tu každý rok dělám celé léto. „Někdo nový?“
„No, je tu tak od října, fajn kluk,“ přikývne. „Já teď byl skoro tři měsíce furt pryč, nahromadilo se mi tu toho až hrůza. Jen mailů tam mám pár stovek“ Je vidět, že ho ten fakt zrovna dvakrát netěší. Podívá se na hodinky, a trochu se toho pohledu lekne.
No jo, půl deváté je pozdě i na něj.
„Tak hezký den,“ popřeje mi.
„Tobě taky,“ usměju se, a znovu otevřu knížku. Zrovna dvakrát moc mě nebaví, už bych celkem ráda jela. Ale zrovna dnes to vypadá na jeden z těch dnů, kdy tu strávím mládí.
Zvládnu dalších deset stránek, než si všimnu mladého, hubeného kluka táhnoucího dvě bedny s přístroji, tyčku na RTK a brašnu k tomu. Vánoční stromeček hadra.
„My asi pojedeme spolu,“ nadhodí nejistým tónem.
„No žádný jiný brigádník už tu nezbyl,“ poznamenám. Hela odjela s Markem už před hodinou. „Já to vezmu,“ natáhnu se po jednom kufru, když ho položí na zem, aby přivolal výtah.
„Díky.“ Kdo ví proč zní jeho hlas stále nejistě.
Výtahem jedeme mlčky, stejně tak pak přecházíme i k autu. Až když naložíme věci, a usadíme se na přední sedadla, přeruším to ticho.
„Vy jste Jarek?“ zeptám se, vysoce inteligentně, ale furt lepší, než to nevědět.
Zatváří se překvapeně, načež se jeho výraz změní na omluvný.
„Jo, promiň...“
Je tak nejistý a uťáplý neustále?
„Daniela,“ představim se taky.
„Já vím,“ usměje se. Má sympatický úsměv. Napadne mě, že nebýt firemních montérek a té jeho nepochopitelné nejistoty, byl by to hezký kluk. „A tykej mi, prosím tě.“
„Jasně,“ ujistím ho. Na firmě tykám většině lidí. Ale jistota je jistota.
Čekám, že nějak začne hovor, že se třeba na něco zeptá, nebo začne o tom, co nás dnes čeká. Ale vyjedeme na cestu, zamíříme směr Olomouc, dostaneme se dokonce na výpadovku z Brna, a je stále ticho.
„Kam vlastně jedeme?“ promluvím teda já. Zatím jsem holt vždy jela s někým ukecanějším No, nevadí, začnu já. Ticho nemám ráda. Když nebudu mluvit, budu spát. A vždycky si přijdu trochu divně, spát v práci.
„Kousek za Vyškov, je tam nějaké vytyčování.“
„S RTK?“
„Co půjde tak jo. Ale je to pod lesem.“
Přikývnu. A zvažuju, co dodat. Po skoro dvouhodinovém čekání na výjezd se mi zavírají oči i tak. Šla jsem spát celkem brzo, ale stejně jsem nemohla usnout. Musela jsem přemýšlet nad středou. Když jsem nemohla dospat na dnešek, jaké to bude následující dvě noci, proboha?
Potlačím zívnutí a zadívám se z okna.
„Loni jsi tu ještě nebyl, že ne?“ nadhodím zkusmo. Ne že bych odpověď už neznala, ale nic jiného mě nenapadá.
„V létě ještě ne, až od září,“ odpoví.
„A předtím jsi dělal jinde, nebo máš těsně po škole?“ nemám odhad jak přesně může být starý.
„Tři roky jsem byl jinde. Takže úplně těsně po škole nejsem.“
Chytím se tématu škola, a část cesty nám i vydrží. Není vyloženě tichý, ale řekla bych, že na firmě není jediný málomluvnější člověk. Něco mě ale táhne k tomu snažit se o hovor, a není to jen fakt, že nechci spát. Něco na něm mi přijde zajímavé, snad ten jeho úsměv, nebo chvíle, kdy alespoň na pár minut přestane být takový zvláštně nesmělý...v tu chvíli se zdá jako kluk, se kterým by mohla být sranda, se kterým by celodenní měření rozhodně nebyla nuda.

Bohužel dnes to nuda celkem je. Možná, že to je víc mnou, tím, že mám hlavu plnou jiných myšlenek, možná přispívá i to, že toho zrovna moc nenapovídáme, a že každé debatě předchází mé křečovité hledání tématu. Snažím se dlouho, a když uspěju, je to fajn. Ale často si přijdu, jako bych mluvila do zdvořilého dubu. Něco mi odpoví, usměje se u toho, rozhodně se nedá říct, že by mě odbyl, ale řekne něco tak uzavřeného, že tím tu konverzaci pohřbí už v začátku.
První půlku cesty domů málem natvrdo začnu zvažovat otázku, jestli je jeho naprostá uzavřenost mnou, nebo je takový normálně, a druhou se na to rozhodnu vykašlat. Opřu hlavu o opěrku, zavřu oči, a přestanu zvažovat témata k hovoru. Kupodivu, a k mé velké spokojenosti se mi povede mít v hlavě totálně vymeteno.
A světe div se, on se z ničeho nic ozve jako první. což je jev, který dnes nastal jen jednou – a to když se mě zeptal, jestli se strojem umím všechno, co budeme potřebovat.
„Prý spolu budeme jezdit celý tenhle týden,“ informuje mě.
No pomoc...to bude odvykací terapie na moji ukecanost...A nebo ho ze mě začne bolet hlava.
Napodobím jeho styl, pohřbím konverzaci tím, že na tohle jen přikývnu. Ale neusměju se. Neříkám, že není sympatický, že se nezdá fajn a zajímavý, jen...jen když jedu třeba s Michalem a celý pracovní den proklábosíme, tak každých deset minut nečučím na hodinky. Nemluvě o loňském spolubrigádníkovi Petrovi, se kterým jsme se vyřádili i přes vysílačky.
Z myšlenek mě vytrhne zvonění mobilu. Začnu se po něm hrabat, a když se mi ho po chvíli podaří na dně baťohu najít, dívám se na neznámé číslo blikající na displeji. No, kdyby jen neznámé...zdá se mi navíc dost podivné. Hlavně tím, že nezačíná klasickým +420.
„Ano?“ ohlásím se nejistě.
„Ahoj,“ ozve se z telefonu po nezvykle dlouhém tichu...i když...tichu...v telefonu to celkem slušně šumí, a tipuju, že ani u telefonujícího není úplné ticho.
„Ahoj?“ odpovím ještě nejistěji. Hlas volajícího neslyším zrovna jasně. „Já nějak nevím, kdo mi volá...“
„Tady Adam,“ odpoví mi opět po té objektivně sice krátké, ale pro telefonování nezvykle dlouhé odmlce. Jeho hlas zní lehce pobaveně, pokud to můžu vzhledem k jasnosti, s jakou ho slyším, posoudit. Přes Skype to nikdy takhle hrozně neznělo.
„Proč voláš?“ V tu chvíli cítím, jak ve mě roste panika. Nikdy mi nevolal jinak než přes Skype. Co se, proboha, stalo?
Trvá chvilinku, než se ke mě dostane jeho odpověď, ale ta chvíle se mi zdá vyloženě nekonečná. Najednou se mi v plné, ještě možná vyšší intenzitě, vrátí ta hrůza, kterou jsem zažívala zezačátku pokaždé, když nezavolal přesně tehdy, kdy slíbil. Pokaždé, když jsem se vzbudila uprostřed noci v temném bytě, otočila se k němu, abych si lehla blíž, uviděla prázdnou půlku postele, a vzpomněla si, kde je. Postupem času jsem si zvykla, a to, že zavolal v devět místo v sedm mě už nerozházelo. Ale teď se mi po několika měsících znovu sevřel žaludek a já myslela, že se nedokážu už ani nadechnout.
„Je to naposled, co se dostanu před odletem k telefonu. Znovu se ti můžu ozvat až po přistání,“ oznámí mi. Zavřu oči. Neuvěřitelně se mi uleví, ale jakákoliv jiná gesta si odpustím. Nejsem tu přecijen sama.
„Platí středa ráno?“ zeptám se. Tahle informace je už asi týden stará, tudíž značně nejistá.
„Měla by.Přijedeš do Vyškova?“
Podívám se na Jarka. Mohla bych si domluvit volno, bez problémů, ale...
Samozřejmě, že mi říkal, jak to bude po návratu vypadat, co se bude ve Vyškově dít. A právě proto si nejsem jistá, jestli tam chci jít. Když bude všechno v pohodě, proč ne. Ale pochybuju, že si po takové době budeme připadat jako by se nic nestalo. A na cokoliv špatného, co možná bude, chci být sama. Vím, že tam bude sousta lidí prožívajících to samé, co my. Že tam bude i někdo, kdo by nám poradil, jak se s tím vypořádat. Jenže...takovéhle věci prostě víc než mezi čtyřma očima prožívat nechci. Děsí mě, jaké to teď po jeho návratu bude, děsí mě, že nevím, co očekávat. Ale ať to bude cokoliv, představa prožívat to v neznámém prostředí, ve společnosti jiných lidí, mi přijde ještě mnohem děsivější. Jediný důvod, proč jsem zvažovala přijít, je kvůli němu. Ale když nad tím teď přemýšlím a u ucha slyším vzdálený hluk, tenhle důvod s mým strachem prohraje.
„Ne, promiň. Řekni raději vašim,“ odpovím po seriózně dlouhé odmlce.
„Dobře. Tak až bude o všem, ozvu se, kdy dojedu do Brna.“ Neptá se mě, proč jsem se tak rozhodla. Neptal se ani, když jsem mu poprvé naznačila, že si nejsem jistá, zda se tam objevit chci. Jsem za to ráda. Nejsem si jistá, jak bych to vysvětlila, a jak by to vyznělo. Vím, že strach je sobecký důvod. Ale asi jsem prostě příliš velký sobec. Nedokážu ho přemoct.
„Tak jo. Těším se,“ zalžu. I když to je silné slovo. Já se opravdu těším. Nebo spíš doufám. Že to bude dobré, podobné jako dřív. Nevěřím tomu, že by to takové mohlo být hned. Ale přeju si, aby to bylo co nejdřív. Jen ten už tolikrát zmiňovaný strach se s blížícím datem příjezdu zvětšuje natolik, že přebíjí i onu naději.
„Já taky. Už musím končit. Tak ahoj ve středu. A miluju tě.“
„Ahoj,“ usměju se na telefon. Víc mu říct nedokážu. Vzdálenému hlasu do telefonu nedokážu říct „miluju tě“. Už minimálně čtvrt roku to nejde. Chybí mi, skoro to fyzicky bolí, jak moc. Mám o něj strach. Pokaždé, když se mi přihodí něco dobrého, lituju, že se o to nemůžu podělit s ním. Když jsem smutná, nebo mám strach, chtěla bych, aby mě objal. Milovala jsem ho, než odjel, a snad to můžu říct doteď. Jenže problém je v tom, že hlas v telefonu si nedokážu tak docela spojit s jeho osobou. Hlas v telefonu mě neobejme, nepohladí. A jen slyšet jeho hlas nestačí k tomu, aby mě přešel strach, aby zahnal blížící se slzy. Ten hlas je s každým dalším dnem vzdálenější, a i ten fakt ve mě vzbuzuje další strach. Protože co když není vzdálenější jen ten hlas? Co když se mi vzdálil on?
Šumění nahradí ticho, takže taky zaklapnu telefon. Napůl vnímám zvědavý pohled, který o mě Jarek od volantu vrhá. Ne okatě, ale skrýt ho úplně nedokáže.
„Přítel,“ řeknu. Jeho výraz se změní na ještě nechápavější, ale neptá se. A já nemám náladu vysvětlovat. Ať si myslí, co chce.
Znovu opřu hlavu o opěrku a zavřu oči. Nestává se často, abych se neusmívala, ale teď na to opravdu nemám náladu. Chci už být doma, i když si nejsem jistá, co budu dělat, až se tam octnu. Auto se řítí celkem rychle, Jarek není zrovna nesmělý řidič. Brzo i se zavřenýma očima poznám, že jsme dorazili do města, a krátce na to zastavujeme u firmy. Pomůžu mu zanést věci nahoru, a rozloučím se jednoslovným „ahoj“. Sjedu zase dolů a pak celou cestu až domů běžím.
Třeba se mi podaří usnout, když se dostatečně unavím.