Bez názvu 2

Monika

„Kdy přišel ten první moment, ten prvotní nápad, že přeplavete kanál?“
„Už dávno, bylo mi čtrnáct, když jsme se školou byli na besedě Honzy Příborského, bývalého studenta naší školy, který kanál, tehdy jako nejmladší Čech přeplaval. V té době jsem plavala ještě hlavně v bazénu, a tak jsem ani neměla moc představu, jaké to je plavat dýl, než třeba kilometr v kuse. Ale záběry z přeplavání, to jak o tom mluvil...v tu chvíli jsem si řekla, že bych něco takového chtěla jednou dokázat.“
„A hned od té chvíle jste si šla za svým?“
„Ne, dlouho jsem to považovala jen za takový sen, něco, co bych jednou ráda dokázala. Ale postupně jsem se začala věnovat dálkovému plavání, prodlužovala trasy, které jsem na závodech plavala, až mi došlo, že pokud zvládnu za víkend třicet kilometrů, a nezdá se mi to jako nic až tak těžkého, možná bych měla šanci připravit se i na kanál. Zvlášť když mi vyhovuje spíš studenější voda a vlny, podmínky, které jsou na kanále samozřejmostí.“
„A tak jste začala trénovat. Jak dlouho trvá intenzivní příprava na takový víkend? A kolik kilometrů denně naplavete?
„Po konci loňské sezony jsem si v září udělala dva týdny dovolené, a pak už jsem se začala připravovat. Termín mám na konec července, takže je to v podstatě skoro rok. Do ledna jsem pracovala hlavně na technice, protože na takové vzdálenosti se každá chyba projeví hodně výrazně, takže jsem naplavala okolo čtyř až pěti kilometrů denně, ale teď už se to blíží k desíti, a krátce před pokusem se to vyšplhá až na patnáct.“
„Patnáct kilometrů denně...neurazte se, ale není to nuda?“
Usměju se. „Tak samozřejmě, že ne pokaždé se mi do vody chce. A ne pokaždé mě to baví. Ale většinou to nuda není. Na tréninku nebývám sama, a dost často není na nudu ani čas.“
„A co ta zmiňovaná občasná lenost?“
„Ta je horší. Ale motivaci mám dost velkou. Vím, že pokud tomu nedám všechno, nemám šanci to dokončit.“
„Motivaci vám věřím, budete teprve čtvrtá Češka, která se o něco takového pokusí, a všechny vaše předchůdkyně uspěly na první pokus, Yvetta Hlaváčová dokonce drží ženský světový rekord. Jak vysoko míříte vy? Uvažujete o času, který by jej mohl ohrozit?“
Tentokrát je úsměv trochu umělý. Proč se od Yvettina útoku na rekord každý ptá na takovéhle věci? Jako by nebylo samo o sobě dost jen doplavat. „Nad něčím takovým vůbec nepřemýšlím. Hlavní cíl je doplavat, jestli za osm nebo deset hodin bude záležet na spoustě věcí. Ale na světový rekord určitě nepomýšlím, nemám Yvettinu rychlost.“ A ani lodivoda. Tolik peněz, abych si mohla dovolit toho nejlepšího, dohromady nikdy nedám. „Ale spokojená budu s časem pod deset hodin.“ Líp řečeno chtěla bych to jet za devět, ale to do novin říkat nebudu. Nemám ani její rychlost, ani sebevědomí.

Rozhovor mě překvapí svou délkou. Ptají se mě nejen na samotné plavání, ale třeba i na finanční situaci („Pokus se vším všudy vyjde tak na čtvrt milionu. Velkou část mám od sponzorů, ale něco jde i z vlastní kapsy.“ Asi padesát tisíc. A jestli mi odřekne jedna firma, kterou si nejsem úplně na sto procent jistá, tak tenhle rozhovor děláme úplně zbytečně. Protože dalších šedesát už do kopy nedám.) školu („Nemám individuelní plán, dokonce ještě před pokusem pojedu na týden na vodácký kurz, který máme na konci druháku povinný. Ale naštěstí mi vyjdou vstříc v tom, abych tam našla čas trénovat.“), i soukromý život („Přítele nemám, měl by to teď se mnou asi hodně těžké, jsem v půlce zkouškového, a čas dělím mezi bazén a učení.“). Odcházím upřímně celkem unavená, z obyčejného povídání. Jenže...když člověk ví, že to co napovídá si pak přečtou všichni jeho známí, i spousta neznámých lidí, nějak se na svá slova víc soustředí. A já o sobě nemluvím zrovna dvakrát ráda ani když to je mezi čtyřma očima. Nebýt toho, že mě všichni ujišťují, že publicita je právě to, co já i celé dálkové plavání právě teď potřebuje, přeplavala bych si kanál hezky v tichosti, a spokojila se s pěti řádky v rubrice „stalo se“ uvedené v místních novinách. Jen doufám, že tenhle článek nějak rozumně zkrátí, a že z něj nevyjdu jako naprostý debil.
Pomalu mířím směrem k bazénu, mám ještě asi čtyřicet minut času. S leností je to někdy opravdu zlé, a ani všechna motivace světa na tom nic nezmění. Někdy je to fajn, ale jindy si už říkám, aby to bylo za mnou. Den co den to samé, den co den kilometry a kilometry v tom samém bazénu, tak dlouho, že už si skoro ani nepamatuju, jaké to bylo mít volný čas, a stále je ještě do pokusu tak daleko. Bylo by neuvěřitelně lákavé vykašlat se na to. Tak jednoduché. Jenže udělat to jednou, udělám to i znovu. A já nechci nic nechat náhodě. Čím víc se budu snažit teď, tím lehčí to pro mě potom bude.
A už jsem tomu obětovala tolik...
Pomalým krokem se blížím, zabraná do úvah nad letošními prázdninami, nad tím, kolik mi ještě chybí, nad tím, kolik toho ještě budu muset zvládnout, než se ponořím do vody u Doveru a vydám se na cestu. Než se dozvím, jestli to všechno k něčemu bylo, nebo ne. Dívám se před sebe, ale cestu moc nevnímám. A tak se dost leknu, když mi z ničeho nic zazvoní mobil.
Už jméno na displeji mi přivolá černé předtuchy. A tón jakým volající řekne „Dobrý den slečno ...“ mě ujistí o tom, že je zle.

Jsou to čtyři hodiny od konce rozhovoru, můžu si započítat dalších sedm kilometrů do mé přípravy na kanál. Ploužím se domů, vím, že zítra mám jít na zkoušku, vůbec to neumím, děsím toho, co se zítra objeví v novinách, a ve vodě mi to dnes nešlo, nedokázala jsem ani držet tempo kilák za čtrnáct minut. Ale to všechno je vedlejší, hlavní, co mi straší v hlavě, a co se z ní nehlo celou tu dobu, co se mi připomínalo každý pitomý záběr, a co jsem přitom ani nedokázala říct trenérovi, je to, že jsem nejspíš v háji.
Odřekli to. Dva měsíce před pokusem vycouval jeden z největších sponzorů. Chybí mi přes sto tisíc a nemám nejmenší tušení, kde bych je mohla hodně rychle sehnat.
Řvala bych, kdybych na to měla sílu. Rozbrečela bych se, kdyby to něčemu pomohlo. Půjčila bych si v bance, kdybych měla naději, že mi jako studentovi něco dají. Jenže realita je taková, že se na mě vybodli, a já jsem nahraná. Zítra vyjde krásný rozhovor kde se vykecávám o La Manchi, a který se možná ani nepodívám.
Super.
Ku podivu se mi podaří dorazit domů, kde otevřu knížku o britské barokní literatuře a začtu se, tak jak jsem to měla v plánu. Líp řečeno, mé tělo to všechno udělá, ale hlava je někde úplně jinde. Mám ten pocit, že do mozku se nedostane ani jediné slovo, které oči tak snaživě čtou. Nicméně do knížky čučím až do půlnoci, než zhasnu a lehnu si. Ráda bych použila raději „než zhasnu a spím“, ale tak jednoduché to bohužel není. Mám ten pocit, že vidím, jak venku začíná světlat obloha na východě, zatímco já se stále převaluju. A přesto, že pak na chvíli zaspím, jsem po probuzení jako přejetá parním válcem. Myslím, že jsem se nikdy necítila tak unavená, jako tohle ráno. A vůbec poprvé za celou dobu zůstanu ležet. Nejdu na bazén. Nedokážu to. Znovu už neusnu, koukám do stropu a v hlavě mám blahodárně vymeteno, ale dnes jít plavat nedokážu.

Není žádný div, že mě od zkoušky vyhodí. Nevím vůbec nic. A slovem „vůbec“ mám a mysli to, že před zkoušejícím stojím a mlčím. Opravdu jediné, co mu jsem schopná říct, je „I don´t know.“ Uleví se mi, když mě pošle pryč. Vidím, že na mě kouká zaraženě, téměř starostlivě. V hodinách jsem se jako až takový debil neprojevovala.
Po zkoušce bloudím po městě, a přesto, že vím, že je hned několik mnohem přínosnějších věcí, co bych měla a mohla dělat, jako třeba snažit se mou situaci řešit, nebo jít alespoň plavat, chodím dlouho jen tak po obchodech, aniž bych něco koupila, a na závěr skončím v mé kdysi oblíbené čajovně. Kdysi proto, že od září jsem na ni neměla čas.
Objednám si svůj oblíbený čaj, opřu se zády i hlavou o zeď a spokojeně pokračuju v užírání se, až dokud mě nevyruší nějaký energický dívčí hlas.
„Promiňte slečno, máme tady rezervaci.“
Otevřu oči a zaostřím na výrazně hezkou zrzku se skoro kočičíma zelenýma očima.
„Ježiš, já se omlouvám, hned se přemístím,“ vzpamatuju se, popadnu svůj podnos s čajem, a začnu se škrábat na nohy.
„No, právě že problém je v tom, že jinde místo není. Nám nebude vadit, když tu zůstanete, prý jste tu sama, my jsme tři, místa tu je i pro víc lidí. Jen aby jste se nedivila.“
Podívám se na ni a pak se rozhlédnu po opravdu plných ostatních stolech.
„Já...děkuju,“ předvedu se jako velký řečník. Posadím se nejistě na kraj jejich stolu, a teď si i jasně všimnu cedulky s nějakým ženským příjmením. Jejím, podle všeho.
„V pohodě. Když už jsme u jednoho stolu, já jsem Iveta,“ natáhne ke mě ruku.
„Monika,“ usměju se nesměle, a všimnu si dlouhých, nádherně namalovaných nehtů. Tohle zvládá sama? Zastydím se za své naprosto neženské ruce.
Představí se mi ještě dva její společníci, Vašek, menší, trochu silnější blonďák, a Jarek, vysoký, hubený, velmi sympatický.
Znovu se opřu a zavřu oči, teď už však poslouchám jejich rozhovor, a možná je mi díky tomu i trochu líp. Zdají se fajn, možná bych si s nimi i mohla rozumět. A tak, když mi po půlhodině nabídnou, jestli si s nimi nedám vodní dýmku, když už jsme u jednoho stolu, přijmu.
Sedím tam s nimi do večera, a dokonce se mi na několik chvil i podaří zapomenout na všechno, co se týká plavání.
Zato pak večer s překvapením zjistím, že se mi nedaří z mysli vymazat Jarkovy oči a úsměv. Cítím se zvláštně. Tahle část života jako by od září zcela ustoupila do pozadí, při rozhovoru jsem rozhodně nelhala. A vím, že teď nemám čas řešit nic podobného, že bych neměla ležet a přemýšlet nad tím, zda mi napíše, a jak by bylo super, kdyby jo. Jenže ať chci nebo ne, faktem je, že ve stavu, v jakém jsem, by mi vůbec nevadilo mít někoho, kdo by mě objal a řekl mi, že všechno bude fajn. I když vím, že nemám na nic takového čas, a že by mi to jen zkomplikovalo život, chtěla bych dojít domů z vyčerpávajícího tréninku a mít koho obejmout. A vůbec, sama jsem už skoro dva roky, už jsem skoro zapomněla, jaké to je plavat s vědomím, že na mě v cíli někdo čeká. Dlouho mi to nepřišlo, dlouho pro mě bylo plavání a vyhlídka na kanál tím jediným, na co jsem se soustředila, tím, co mě hnalo kupředu. Ale teď, po dni bez tréninku, teprve třetím v tomhle roce, přičemž první byl Nový rok a druhý Velikonoce, po první zkoušce, od které mě kdy vyhodili, a poté, co si najednou nejsem jistá, jestli všechna ta snaha není naprosto k ničemu, jestli to nakonec nezbankrotuje prostě a jednoduše na tom, že si nebudu moct dovolit odjet, se najednou cítím děsně sama. A mám pocit, že právě Jarek je ten, kterého bych teď vedle sebe chtěla mít. Přesto, že ho znám sotva pár hodin a skoro nic o něm nevím.