Černý odlesk 9

"Takže zacváláme?" zašeptala roztřeseně Agnes, když se dostali na louku. Ondra se na ni zvláštně podíval a pak přikývl. Dívka jemně stiskla nohama koně a ten začal prvních pár kroků klusat. Ani se nesnažila vysedávat, cítila divoký rytmus jeho nohou protínajících stébla trávy. Pak pobídla znovu a mírně křikla: "Hop!"
Kůň se rozcválal a Agnes nevnímala už nic jiného. I kdyby na ni Ondra mluvil, i kdyby koně frkali, nic by neslyšela. Do postavy jí narážel chladný větřík způsobený rychlým tempem. Kůň se rozběhl neuvěřitelně rychle a přesto stále cválal. Nebylo to nepohodlné. Agnes zalila vlna vzrušení a radosti z jízdy. Vychutnávala si to. Jakoby to nebyli dvě bytosti, ale pouze jedna. Dojeli až nakonec louky ještě notný kus před společníky.
"To byla paráááááda!" zašveholila dívka, jakmile se k jejímu boku přiřadil další kůň. Ondra se na ni usmíval. V očích mu jiskřila radost.
"To teda. Jeli jste jak blázni." zamručel Ondra.
"Jen závidíš, že jsme s Čerňouškem rychlejší. Natřeme jim to, viď?!" poplácala koně po straně krku dívka a pobídla ho k dalšímu chodu.

Agnes zasunula sedlo a uzdečku na své místo a vyčerpaně se vyšátrala ze sedlovny. Ondra seděl na provizorním stole v přípravně krmiva - maličké komůrce - a popíjel nějakou limonádu z flašky. Dívka si vedle něj zmoženě sedla.
"Pití, pro mladou dámu?" zahuhlal Ondra a trochu si vybrindl na tričko. Spustil se děsný řechot.
"Jasný." přikývla Agnes a ukradla mu pití z ruky. Hltala jako divá. Měla strašnou žízeň, ale byla spokojená. Tělo jí bolelo, obvzlášť nohy, byla zpocená, neupravená, špinavá, ale konečně a výsledně neuvěřitelně šťastná.
"Díky." zašeptala a odložila pití mezi ně na stůl.
"Za co?"
"Za půjčku koně."
"V pohodě. Kdykoliv. Jestli je pravda, že jsou spřízněné duše tak jste to vy s Odleskem." zasmál se Ondra.
"Tím pádem si ho budu půjčovat častějc, miláčka mýho, zamilovanýho." vyplázla na něj jazyk jezdkyně.
"Jasně."
"Mám hlad jak vlk. Jdeš taky? Máme tam nějaké sendviče."
Ondra se mírně zamračil. Oba byli zachumlaní ve stínu, ale jeho výraz dostal ještě temnější ráz.
"Budu muset domů. Někdo ty úkoly, domácí práce a tak dělat musí. Navíc mamka určitě navařila jídlo i pro mě." zašeptal Ondra a Agnes si nebyla jistá jestli je smutný, protože tak často doma už nebývá nebo protože se tam musí vrátit. Nehodala se ho však ptát. Jen přikývla, mávla rukou na pozdrav a odešla do domu se najíst. Ona žádnou práci neměla. Najedla se sendvičů a zmizela ve svém pokoji. Stulila se do deky a vytáhla notebook. Na internetu si pustila romantický film Pýcha a předsudek. Nechtěla nad ničím přemýšlet a tohle jí to umožnilo. A ona nakonec spokojeně usnula.

Někdo zaťukal na dveře.
"Agnes?" zamumlal hlas z dálky. Nikdo se neozval a tak do sestřina pokoje vtrhl Martin. Pobaveně se podíval na svou mladší sestřičku spící rozvalenou přes postel s vykukujícíma bosýma nohama.
"Agnes, vzbuď se, už je večer." polechtal ji na chodidlech.
Agnes se ze spánku zachichotala a otevřela oči. Mírně nabručeně pohlédla na bratra.
"Co je? To se jeden nemůže vyspat?" zavrčela.
"Jo, může, ale mohla bys jít na večeři, umýt se, udělat potřebné věci a až teprve pak spát? Nebudeš spát v noci." jal se kázání Martin. Připomínal jí otce, který ví o životě své a pro svoji dcerunku chce to nejlepší.
"No, dobrá." povzdychla si a vylezla z postele.
Na sobě měla krátké tepláky a staré tílko, trochu na sebe pohlédla do zrcadla, ospale se protáhla a kartáčem přejela zašmodrchané vlasy. Pak se vydala do kuchyně na večeři.
Ale hned na první pohled jí do očí bily něčí kaštanově-rezavé vlasy, dokonale upravené a lesklé. Na židli zády k ní seděla dívka. Agnes strnula ve dveřích.
Maminka přes stůl na ni s úsměvem pohlédla.
"Konečně, ty ospalče. Večeře už tu je." usmála se na ni.
Až teprve pak se k ní otočila ta vetřelkyně.
"Ahoj, já jsem Sabina. Ondrova přítelkyně." pokývla jí krasavice. Byla velmi hezky nalíčená a upravená, na sobě velmi dobře vypadající a nejspíš drahé oblečení. Agnes si všimla, že Ondra vedle té dívky strnul. "On má holku? A co tu vlastně oba dělají?!" syčela Agnesiina mysl.
Pak si uvědomila, že Ondra dojel nejspíš na večerní krmení a s ním i ta jeho - kráska.
"Ráda tě poznávám, já se jmenuju Agnes." špitla dívka a přešla místnost. Bosé nohy jí tiše ťapkaly po podlaze.
"No, tak se pusťme do jídla!" zašveholila Agnesiina matka a s radostí začala nandávat na talíře. Agnes najednou bylo líto, že matčini známí už mají vlastní dům a asi právě sami večeří. Teď by širší společnost uvítala. Její strnulý a hraně přátelský výraz by u těch kluků co jí zabili koně nebyl tolik nápadný. Dívka si v duchu povzdechla a tiše se pustila do jídla.
"Jak dlouho už jste spolu?" vyslýchala nadšeně hostitelka mladý pár naproti ní.
Sabina se na ni přívětivě usmála, ale v očích měla divný výraz. Nesmála se celý obličejem, jen pusou.
"Půl roku." rozzářila se pyšně. Agnes to všechno bylo trapné zvlášť po tom co zkoušela na Ondru... Bude se mu muset co nejdřív omluvit. Pokusila se vyloudit co nejpřívětivější výraz, ale vyšlo z toho spíš šklebení.
"A jak jste se seznámili?"
"Moje rodina vlastní dostihovou stáj, z které pochází Černý odlesk. Jak jsme se spatřili, byla z toho láska na první pohled..." zasmála se Sabina a Agnes s sebou trošku cukla.
"Odlesk je úžasný kůň." přikývla, aby to zakryla.
Ondra na ni stále strnule hleděl.
"Ach, ano, to je. Ale je spousta talentů a on je jen jedním z nich. Byla jsem ráda, že ho smíme prodat a co teprve, když jsem poznala Ondru." zašveholila modelka vedle.
"Proč jsi byla ráda, že ho prodáváte?" nepustila matku ke slovu Agnes.
"Protože teď máme daleko lepšího koně. Pod správným vedením z něho vychováme šampiona. Odlesk by byl jen párkrát favorit a pak by vyhasnul. Tenhle kůň, Giovanny, je daleko větší talent." pokrčila rameny jakoby nic Sabina.
"Nechci být vlezlá, ale směla bych se na něj přijet podívat? Skutečně ráda bych se podívala na koně, který překoná Čerňouse." zašeptala Agnes, hlas ledově klidný.
"Och. Hm. Ale, ano, proč by ne? Co třeba tento víkend? Zrovna jsme se s Ondrou domlouvali, že by k nám přijel, takže by jste mohli jet spolu. Klidně si ho můžeš vyzkoušet jet, když budeš chtít. Náš stájník tě milerád provede." usmála se na ni mírně opovržlivě dívka.
Agnes spokojeně přijala, ale v duchu si nadávala. Co jí je vlastně po tom koni? Co je jí po těch stájích?
"No, my už musíme. Děkuji za pohoštětí, madam. Měj se, Agnes, stoprocentně se ještě uvidíme." podala hraně ruku Sabina oboum osloveným a zmizela za Ondrova doprovodu ze dveří. Ten byl jako ticho samo.
Agnes zklidila nádobí, dodělala vše potřebné a nešťastně ulehla zpátky do postele. Tentokrát si s sebou vzala i balení nutelly. Copak jí život už nikdy nic nedopřeje?

Další den proběhl pro Agnes celkem v klidu. Ve škole byl až nezvyklý klid. Nikdo nezkoušel, probírané látky byly lehké a krom, některých věcí by si dívka myslela, že je v nebi. Ale ty věci... příliš tíživé a útrapné, aby na ně dokázala zapomenout.
Vzpomínky na Lucipera.
Ondra.
Sabina.
Robin.
Všechno na ni doléhalo. Vzlášť, když se měla takto dobře jinak. Její mysl jakoby potřebovala něčím vyvážit tu euforii klidu a míru. A Agnes nevěděla jak dlouho to všechno ještě vydrží. Tolik se snažila! Žít! Snažila! Ale...
"Agy, nespi!" zatahal jí někdo za dlouhý rukáv černého trika. Oslovená se trochu rozpačitě podívala nad sebe.
"Co vyvádíš, ségra? Neměla by jsi nááááhodou, čistě náhodou jít podojit?" zabručel na ni Martin.
Dívka jen roztržitě přikývla a vydala se ke stodole. Pod nohama jí prokluzovala stébla staré slámy. Na dvoře byl rachot způsobený údery kladiva, dusotem kopyt a občasným zařehtáním či zabučením.
"Ahoj!" zavolal za ní čísi hlas. Agnes ztuhla a snažila se nevyhrbit. Ten hlas se jí až příliš dobře vryl do paměti. S velkým přemáháním se otočila a výkouzlila svůj nejlepší, dlouho trénovaný úsměv. Jak předpokládala, Sabina.
"Ahoj, ráda tě tu vidím. Copak potřebuješ?" zablekotala Agnes a hlas se jí třásl těžkým sebeovládáním.
"Hledám Ondru, není tu?" prozradila jí sladce dívka a rukama si přejela po bocích, aby upravila už tak dokonalou sukni po kolena. Celý její úbor vypadal jako od předních návrhářů. Agnes si nebyla jistá, jestli se dívka naproti upravuje čistě ze zvyku nebo, aby upoutala pozornost ke svému bohatému ohozu. Vsadila by se spíše na to druhé.
"Uhm. Myslím, že je ve stájích, nejspíš kydá." promluvila tiše oslovená. Na tváři se jí stále zračil ztuhlý úsměv. Jakoby jí mimika vypověděla poslušnost a odmítla se vrátit do původního stavu.
"Aha. Dík." sykla znechuceně Sabina a na dvoře se rozezněl zvuk dámských lodiček. S syčením se spustila do tanečku na vyhýbání špíny od koní a dobytka, aby se jí nedostala do otevřených bot na punčošky.
Agnes se jen pobaveně i mírně uraženě úšklíbla a vydala se k zadanému dojení.

"Ahoj, lásko." zašeptala s chichotáním Sabina, zatímco zezadu obejmula Ondru, stojícího u boxu. Ten vylekaně nadskočil.
"Ahoj. Co tu děláš?" zachrčel mladík překvapeně a opatrně se vymanil z jejího objetí. Otočil se a na tváři se mu zračil obezřetný výraz. Snaha neurazit.
"To mi ani nedáš pusu na uvítanou? To ti ta holčička od krav tolik vlezla do hlavy?" zvedla nadržezeně obočí dívka.
"A i kdyby? Tak co? Stejně s ní nemůžu být, viď?" zavrčel na ni v náhlém přívalu zlosti Ondra.
"Přišel sis pro koně a dostal jsi ho. Ale i ten kůň, který nyní hnije tady v těch stájích má svou cenu. A tu si musíš pamatovat. Hele, nechci na tebe být zlá jasný? Pojď, uděláme si hezký večer. Mám nové filmy, můžeme si zalést pod deku a společně se koukat..." usmála se na něj skoro přívětivě Sabina a snažně se k němu přitáhla a vtiskla mu polibek. Ondrova neochota jakkoli reagovat jí byla ukradená. Potřebovala cítit, že ho má po boku.

Agnes začala s dojením, když slyšela nějaký šramot ve stájích. Dva hlasy očividně v hádce. Její horší stránka křičela: "Hádají se, hádají se! Och, nech je tam! Pak můžeš mít Ondru pro sebe!" ale ta lepší jí nedala spát. Věděla, že pokud jim pomůže usmířit se, zabije jí nekonečná agonie bolesti, ale nesnesla by své svědomí, kdyby viděla rozpad vztahu dvou zamilovaných lidí a nic neuděla pro jeho záchranu...
Vydala se do stájí. Ano, určitě slyšela Ondrův hlas s podivným rozhořčením a Sabinin zvláštní výsměch.
"Je všechno v pořádku? Slyšela jsem..." začala lehce rozpačitě Agnes, pak vzhlédla a ztuhla. Viděla Sabinino vypracované a krásné tělo tisknoucí se k Ondrovi a jejich tváře tak blízko sebe.
"Och. Promiňtě." zašeptala a okamžitě se obrátila k odchodu.
"Počkej!" uslyšela za sebou hlas a tak se váhavě otočila.
"Nemáš se za co omlouvat. Před chvílí jsme se maličko chytli, ale vše je v pořádku. Láska vyléčí všechno, že?" zasmála se Sabina a v očích jí jiskřilo zlomyslným pobavením. Agnes se na ni však už nedívala. Její oči propalovali ty Ondrovi. Nedokázala odhadnout co v nich vidí. Smutek? Bolest? Lhostejnost?
"Ano. Láska. Ano." kuňkla šeptem dívka a přikývla. Pak se otočila a dalo ji velikou práci se nerozběhnout pryč. Nedá na sobě však znát rozhořčení a bolest! Bude aspoň odcházet se ctí! A nebo to už nezvládne? Ani tu čest nedobije?
Agnes znechuceně pohodila hlavou a dala se do běhu. Co je jí do cti, kterou nemůže nikomu svěřit na ochranu?