Překroč svůj stín - 13.část

Shanti trucovitě pohlédla na stůl pod oknem, kde leželo již vystydlé jídlo, které jí sem donesla nějaká neznámá žena. Snažila se s ní promluvit, ale ona jen položila talíř, zavrtěla ustrašeně hlavou, a jak rychle přišla, tak také zmizela. Poslední soucitný pohled, který jí věnovala, jako by patřil uvězněnému zvířeti v kleci, taky se takhle Shanti nyní cítila.
Nehodlala sníst ani sousto, jen se trošku napila vody, aby svlažila své vyprahlé rty. Vlastně ani jíst nemohla, žaludek měla sevřený úzkostí ze všeho dosud prožitého, a také z toho, co ji dnes ještě čeká.
Jen těžko se smiřovala se skutečností, kterou se od Joshe dozvěděla o svém pravém původu. Její sny ji noc co noc neodbytně pronásledovaly…v mysli jí utkvěl zejména neustálý cinkot zvonků…z knížek znala, že v každém indickém chrámu jich u stropu visí spousta, tedy určitě i v tom, který patřil bohyni Kálí, a lidský a zvířecí nářek zřejmě vydávaly oběti, o kterých se Josh zmínil. Pak je to tedy vše pravda…
„Kdo tedy vlastně jsem?“ špitla úzkostně jen pro sebe…. „Člověk, nebo bytost, která snad ani nepatří do lidského světa? Tak jako Josh?...“ Zachvěla se hrůzou, připadalo jí to vše stále tolik neskutečné! Nervózně pohlédla na hodiny na stole a pak sebou polekaně trhla, protože v zámku opět zašramotil klíč. Couvla ke zdi, opřela se o ni, a její pohled se upřel ke dveřím v nepříjemném očekávání. Samozřejmě, že to byl Josh.
Zavřel za sebou dveře, pomalým krokem popošel až k ní a ona se podvědomě přikrčila, jako ptáče před dravcem. Všimla si tašky v jeho kostnatých rukou, z níž vykukoval kousek nějaké stříbřitě bílé látky.
Mlčky jí pokynul, aby se posadila, raději se nevzpírala a poslechla ho.

„Jak dlouho mne tady hodláte držet zavřenou?“ odvážila se jej zeptat.
Přivřel oči a zadíval se na ni, pak rozevřel tašku a vytáhl z ní nějaké šaty.
Udiveně se na něj podívala, chvilku zaváhal a pak jí je hodil do klína. Nechápala, co to znamená, ale on najednou promluvil. Hlas měl podivně zastřený, děsil ji.
„Na tento okamžik jsem čekal spoustu let, a nyní konečně nastal ten správný čas. Existuje jen jediný způsob, abys na vše zapomněla, a sice tvůj sňatek…Nebudu to já, jak už jsem ti dříve naznačil, ale někdo, koho jsem dlouhou dobu ukrýval u pěstounů, které se mi mou mocí celá ta léta dařilo ovládat, tak jak jsem si přál. Nyní ti již mohu své tajemství prozradit, protože se tě to bezprostředně týká…je to můj syn Vimal, který patří do stejného světa, jako já. A ty nám pomůžeš přežít! Dáš mu dítě, které bude našeho rodu, dokonalé jako já, on, nebo ty, s krví mou i tvých božských předků…a zase se tolik nevzdálíš běžnému rituálu, protože spousta indických dívek si musí vzít toho, koho jí její rodina určí!“

Shanti se celá roztřásla, nevěřícně zakroutila hlavou a odvážila se protestovat.
„Ne! Vy nejste žádná moje rodina, a tohle přece nemůžete! Navzdory tomu, co jste mi včera řekl, jsem doufám pořád ještě lidská bytost, žádná loutka, se kterou si můžete pohrávat, jak se vám zlíbí, i když jsem sirotek! Nikoho takového si nevezmu! Neznám jej ani nemiluji. Jste šílený!“ zavzlykala zlostně.
Probodl jí svým ledovým pohledem a zavrčel.
„Neznám…nemiluji…láska…zase ta vaše lidská láska, ten pomíjivý cit, který v moři času neznamená vůbec nic a často uhasne tak lehce, jako hvězdy při úsvitu! Jenže já jsem se již rozhodl, a ty bys měla projevit trochu více vděku za to, že jsem se tě ujal, když si tvá matka vzala život a zanechala tě napospas ulici! Tyhle šaty si zítra oblékneš a upravíš se, aby ses Vimalovi líbila, protože jej přivedu sem, chce tě poznat! Rozuměla jsi?“

Zmateně zavrtěla hlavou, ale zjistila, že její protesty jsou marné…
Opět se jí pod tíhou strachu zmocnil tentýž bezmezný vztek a nenávist, jako tenkrát v noci. Zhluboka se nadechla a jejím utrápeným nitrem se náhle rozlil zvláštní bodavý pocit, také zaregistrovala podivné mravenčení v prstech a silnou bolest ve spáncích. V hlavě slyšela tichý šepot snad tisíců lidských hlasů, které jako by ji pobízely. Dodalo jí to odvahu, zvedla k Joshovi pomalu svůj zrak a natáhla k němu ruku, pak se dotkla té jeho ledové a on prudce ucukl, jako by dostal silnou ránu elektrickým proudem a zmateně se snažil uhnout před jejím spalujícím pohledem.
Sebevědomě se usmála, tohle přesně bylo ono, jako tenkrát, jen ještě bohužel nepřišla na to, jak to může sama ovládat…
Prudce se zvedl a zacouval ke dveřím, jako lovci vyplašená šelma, chvíli ještě zaváhal, možná jí chtěl něco říci, ale pak spěšně vyšel ven a opět ji zamknul. Když konečně osaměla, rozvířily se jí mžitky před očima, pocítila slabost a ukryla si tvář do dlaní. Znovu pomyslela na Avinashe, kterého už možná nikdy neuvidí, což jí opět vehnalo do očí hořké slzy, pak se ale raději osvobodila od bolestných vzpomínek, hrdě zvedla hlavu a rozhodla se nepřijmout svůj budoucí osud. Po chvilce své ruce vysíleně spustila do klína a mimoděk zabloudila pohledem ke sklenici s vodou, stojící na stole…hlavou jí probleskla jedna dost šílená myšlenka, která se v ní neodbytně usadila. Možná to bylo jediné východisko…
Tolik si přála, aby se jí tohle všechno jen zdálo!
Ale bohužel to nebyl sen…