Tereza 15

Ač jsem vystartoval sebevíc, Milana jsem na zem nedostal, ale na kolena ano. Zuřivě jsem do něj začal kopat a bušit vší silou a on se začal bránit a ránu mi vrátil. Začali jsme se prát. Byl jsem rychlej a to ten zasranej feťák nečekal, takže jak jsem vypálil jednu ránu, i když slabou, za pár vteřin ji dostal z druhé strany.
"Ty mrcho jedna!" zasyčel, ale nebylo mu to nic platné, protože jsem byl jako smyslů zbavený. Když se přestal bránit, přestal jsem i já. Byl jsem rudý od hlavy až k patě. Vytáhl jsem mobil a začal vytáčet policii a projistotu si od něj odstoupil dál, aby se nepokoušel o nějakou blbost.
"Ulice Květná 28 je tu Milan Kocourek dojeďte hned, Květná 28" a položil jsem, nemínil jsem se s nimi vybavovat, akorát by zdržovali a nemohl bych se soustředit.
"Už si pro tebe jedou ty parchante!" srdce mi bušilo o stošest, nebyl jsem naivní, věděl jsem, že po tom všem se ten hajzl nenechá tak snadno chytit. A měl jsem pravdu, protože v tu ránu byl na nohách a mě nezbylo nic jinýho než vzít nohy na ramena a utéct mu, protože na další bitku už bych neměl dostatek sil abych ho dostal zase do kolen, ale musel jsem ho nějak zdržet. Nasadil jsem sprint a mezi uličky běžel naproti Kubovi k mostu. Docela jsem se divil, že Kuba stále nejede a doufal, že v tom Milan nemá prsty a nic se mu nestalo. Po cestě ani živáčka, co bych taky chtěl v těchto zapadlých uličkách. Ať jsem běžel sebevíc tak moje krátké nohy nestačily, Milan mě doběhl na mostě. Prudce jsem zastavil aby do mě narazil a já mu dal ostrý loket do nosu. Začal být dost agresivní a nervní, při mém prvním pokusu o útěk mě chytil za kapuci a prudce stáhl k sobě. To už jsem se začínal bát, protože jsem byl celkem vyčerpaný, ale nehodlal jsem se vzdát, a tak jsem mu dal hlavičku přímo do nosu a dupl jsem mu na nohu až stisk konečně povolil. Musel dostat pořádnou pecku, protože mě z toho docela zabolela hlava a jemu se spustila z nosu červená. Opět jsem se pokusil dostat z jeho blízkosti co nejdál, ale on udělal dva kroky a opět mě chytil za kapuci. Sakra blbá kapuce! Stáhl mě k sobě, podkopl nohy a já se skácel k zemi.
"Měla si dávno chcípnout ty ludro!" výraz v jeho obličeji se rovnal výrazu masového vraha. V tu chvíli už jsem se soustředil jen na něj.
"Teď tě tu umlátím k smrti a konečně budu mít příležitost a klid!" zaječel mi do ucha a pak se rozmáchl takovou silou, že už jsem jen zavřel oči a věděl, že tuhle ránu jen tak neustojím. A najednou nic. Uslyšel jsem jen heknutí a když jsem otevřel oči tak vidím jak Milan i s Jakubem přepadjí přes okraj mostu přímo dolů do řeky.
"Jakube!" zařval jsem a viděl jak oba mizí pod hladinou. Okamžite jsem běžel kolem mostu dolů, ale nikde po nich nebylo ani stopy. Začal jsem opět panikařit.
"Jakubé!" řval jsem jako poblázněný na řeku a pustil se po proudu řeky. Po pár metrech jsem je uviděl. Jakub táhl tělo Milana za mnou ke břehu.
"Proboha zbláznil ses? Mohl si se utopit!" řval jsem na něj a hnedka skočil za ním mu pomoct vytáhnout Milana z vody. Nedýchal. Z hlavy mu tekla krev a pulz měl slabý. Kuba začal s oživováním a já začal vytáčet záchranou službu.
"Nedýchá!" sykl Jakub a asi po 5 minutách oživování dorazila policie i se záchrankou. Seběhli k nám dolů na břeh a rychle naložili Milana na nosítka a pokračovali s oživováním na místo Jakuba. Vzal jsem jim deku a zabalil jsem ho do ní, byl celý promrzlý, ale neodpustil jsem si mu pořádně vynadat.
"Jsi blázen takle riskovat život!? Mohl si skončit jako Milan! Co ti proboha šrotovalo v hlavě?!" byl jsem v šoku, málem jsem přišel o kluka, kterého miluji a on jen zarytě seděl a sám z toho byl v šoku.
"Já... já jsem měl o tebe takovej strach" drkotal zuby "protože mi ten parchant propíchal na autě všechny gumy, došlo mi že něco není v pořádku tak jsem běžel hnedka za tebou a vidím, že jsem to stihl" usmál se a já ho objal a pevně stiskl.
"Kolikrát si mi už zachránil život! Připadám si úplně neschopnej!" sedl jsem si za něho a můj stisk ještě zesílil.
"To neříkej, ty jsi dost silná, jiná holka na tvým místě by to takle nezvládla" konejšil mě.
"Jo, protože bys tu nebyl ty.. bez tebe bych to nezvládl" hlesl jsem a zabořil do něj hlavu, ale on se zvedl, otočil se na mě s vytřeštěným výrazem.
"Vzpamatuj se! Jsi přece Tereza! Nemluv o sobě jak kdyby v tobě ani neexistovala!" až celý zrudnul od hlavy až k patě.
"Cože?" odskočil jsem od něj a nechápal proč po mě křičí, najednou mě to hrozně mrzelo, protože jsem nechápal jeho rozhořčení. S údivem ve tváři jsem se zvedl a chtěl utíkat pryč, ale jak jsem se otočil tak jsem padl tátovi rovnou do náručí.
"Holčičko!" popadl mě za ramena a přitiskl k sobě. Nikdy jsem neviděla tátu brečet. Za ním stála Ivana a pohladila ho po zádech.
"Jsem v pořádku, díky Kubovi" hlesl jsem a neunikl mi děkovný pohled, který vrhl táta na Jakuba.
"Už je konečně po všem" hlesl táta a pohladil mě po vlasech.
"Chci jít domů, bolí mě hlava jak jsem mu dal hlavičku"
"Půjdeš do nemocnice, aby tě prohlídli a zároveň se musíme informovat o Milanově stavu."
"Já se půjdu domů převlíct a chtěl bych jít s váma" dodal Jakub.
"Jistě není problém vezmeme tě autem sebou" táta šel za policií a domluvil se nimi na termínu výpovědi, respektive na nás počkají v nemocnici. Nevnímal jsem je. Jenom jsem se díval smutně na Jakuba a on na mě.
Když jsme dorazili do nemocnice hned jsme se šli zeptat na Milanův stav. Sestřička na recepci byla trošku vyděšená když jsme tam naklusali jako stádo slonů a chtěli hned všechno vědět.
"Milan Kocourek zemřel po příjezdu do nemocnice, je nám líto, ale nepodařilo se ho zachránit. Více informací bude mít doktor, vyčkejte na něj" stáli jsme tam jak opaření. Hlavně Jakub. Mlčky jsem ho vzal za ruku a táhnul ho na sedačku, protože vypadal, že si potřebuje nutně sednout.
"Já ho zabil... panebože..." svěsil hlavu a zamyšleně upřel pohled do země.
"Neblázni Kubo, kdyby si mi nepřišel na pomoc tak by mě umlátil k smrti!" klekl jsem si naproti a zvedl jeho hlavu. V jeho narudlých očích byl vidět obrovský smutek a měl slzy na krajíčku. Pomalu jsem se k němu přibližoval a dal jsem mu pusu. Nejdřív na tvář, pak na čelo. Najednou mě prudce objal a políbil na rty. Dlouho jsme k sobě byli přilepení a stále jsme se objímali.
"Hrozně moc tě potřebuju Terezko..."
"Všechno bude v pořádku Kubí..." chlácholil jsem ho a věděl že mám pravdu, najednou mi někdo položil ruku na rameno a já se otočil na tátu.
"Terezko domluvil jsem ti vyšetření u doktora, běž za panem Pavlíkem, dveře číslo 310" ukázal prstem směrem do chodby. Vstal jsem a šel jeho směrem, táta si zatím sedl za Jakubem.
Šoural jsem se chodbou a vůbec se mi tam nechtělo, i když hlava mě stále trochu bolela. Zaklepal jsem na dveře a ozvalo se "dále". Chytil jsem za studenou kliku a vešel do stejně studené ordinace. Doktor se na mě otočil a změřil si mě od hlavy až k patě.
"A vy jste?" optal se.
"Patrik Novotný" odpověděl jsem.
"Aha.." podrbal se na hlavě jako by mu něco zrovna došlo.
"Tak se u nás posaď a pověz co tě bolí" řekl a přitom něco ťukal do počítče.
"Já.. ee.." zase jsem začal koktat "já jsem dal Milanovi hlavičku a trochu mě bolí hlava, ale myslím, že to nebude nic vážnýho, to bych měl asi větší bolesti" snažil jsem se z toho vykroutit, hlavně abych byl co nejdřív u Jakuba.
"Tak se na to podíváme" začal mi lehce prohmatávat hlavu.
"Možná by to šlo lépe kdyby jste sundala tu paruku slečno" vytřeštil jsem na něj oči a odtáhl jsem se.
"Víte, necítím se nějak špatně, už jsem dostal větší pecky do hlavy, já.. eee.. děkuji" otočil jsem se a rychlostí blesku od tam vypadl.
"Slečno!" uslyšel jsem za sebou, ale zmizel jsem za první zatáčkou kde jsem se zastavil, opřel o zeď a sjel jsem až na zem. Seděl jsme tam na zemi a necítil se dobře, po fyzické stránce jsem byl v pořádku, ale po té psychické jsem byl na dně. Tiše jsem šel zpátky za našima a za Jakubem. Zastavil jsem za rohem a pozoroval tátu s Jakubem jak mluví s policií. Šel jsem za nimi.
"Co říkal doktor?" zeptal se táta.
"Ale nic, nic mi není..ee.. v pohodě" vymlouval jsem se.
"Musíme jet na policii a podat hlášení" oznámil mi táta a vyrazili jsme.
Na polici jsme strávili snad čtyři hodiny, naštěstí kapitán Havlát byl velice milý a schopný a se vším nám poradil, hlavně měl tento případ na starosti a věděl o něm více než my.
"Měl velké dluhy. Banky ani nepočítám, ale hlavně u drogových dealerů, potřeboval peníze, podle mě už prohledal Váš dům předtím když jste ho u sebe nechal bydlet, ale nenašel nic co by ho uspokojovalo, ty dluhy byly v desítkách milionů korun, proto se uchýlil k takovému plánu, neštítil by se ani vraždy Vaší dcery, protože mu samotnýmu šlo o život, a jak dopadl. Do teď je nepochopitelné jak chtěl ty problémy řešit. Buďte rádi, že jste v pořádku všichni, i když Terka si musela protrpět svoje" a my se konečně dozvěděli pravdu o Milanovi a jeho záměrech. Seděl jsem zabořený v křesle a tohle všechno poslouchal, ten borec už musel být velice zoufalý, když dokázal tohle všechno... Bylo mi z něj na blití a jeho smrt mi byla úplně jedno.
Všechno se vrátilo do starých kolejí. Táta chodil do práce a konečně nemusel mít nervy že jsem v nebezpečí. Jakub, i když měl strach z toho všeho tak z toho nic neměl, brali to jako sebeobranu. Věděl jsem to, už jsme toho měli tolik za sebou, že jsem byl rád že je po všem. Teda jak pro koho.... Když jsem šel ze školy domů, uviděl jsem před naším domem Kubovo auto, byl jsem rád a tak jsem spěchal domů. Otevřel jsem dveře, uviděl jeho boty, ale Kuba nikde. Pomalu jsem stoupal po schodech nahoru a uviděl pootevřené dveře od tátovy pracovny, tiše jsem si stoupl u dveří a tajně poslouchal o čem se baví, asi jsem to neměl dělat.
"Já už nevím co s ní mám dělat, myslel jsem, že jak to bude za námi tak to bude zase ona, ale žádná změna.." mluvil o mě Jakub.
"Doktor mi říkal, že by se z toho měla dostat sama, ale asi by potřebovala trochu posunout" řekl mu na to otec. Kruci co se to tady děje? Byl jsem naštvaný, že se o mě baví za zády, raději jsem se otočil a vypadl ven. Věděl jsem, že Jakubovi ani tátovi nemám právo cokoliv vyčítat, ale cítil jsem jak se uzavírám do sebe čím dál tím víc. Potřeboval jsem pomoc, ale nechtěl jsem ji přijmout. A tak jsem dělal stále že nic. Ve škole to šlo jako vždycky, nuda, jediný na co jsem se tam těšil byla velká přestávka a jak uvidím Jakuba. Konečně zazvonilo a já vypadl rychlostí blesku na dvůr. Rozhlížel jsem se všude kolem, ale on nikde. Jenom banda lidí, která tam byla vždy.
"Ahoj Páťo" pozdravila mě Hor.
"Ahoj kočko, neviděla jsi Jakuba? Už ho tady vyhlížím, ale on pořád nikde," smutně jsem koukal.
"Neboj neboj, on dojde" a spiklenecky na mě mrkla. Nechápal jsem proč a šel si sednout na moje místo bokem. Brzy jsem pochopit měl.
"Hele bando musím vám něco oznámit" najednou se jako kouzlem objevil Jakub aniž bych si ho všiml, zhluboka se nadechl až všichni ztichli a natáhly uši "já miluju Patrika" řekl to beze studu naprosto bez jakéhokoliv otálení. Všichni zmlkli. Jediná Hor tohle celé napjatě sledovala a já seděl kousek od ostatních a pomalu se otáčel jeho směrem a vykuleně se na něj díval. Neváhal ani vteřinku, vyšel mým směrem a já zůstal jak paralizovaný. Pomalu si ke mě klekl, pohladil mě po tváři a pak už se jenom jeho rty blížily k mým. Celou mě zvedl a před zraky všech lidí ze školy, kteří byli na dvoře mě políbil. Přímo mě hltal a já se nechal a polibky jsem mu opětoval. Sice jsme za zády slyšeli něco v tom smyslu, že je to nechutné a fuj a podobně, ale už to bylo jedno.
Zlomil mě. Pomalu mi stáhl paruku a z pod té vyrazili moje delší tmavé vlasy. Takle už mě začínali lidi kolem poznávat. Všichni úžasem stichli. Jenom z Řízka vypadlo: "ty vole!"
Konečně už mezi námi nestály žádné překážky jako Patrik nebo Milan. Najednou jsem se cítila volná jako pták. Uvědomila jsem si, že jsem se celou dobu schovávala a cítila se tak mnohem líp, ale když už bylo po všem tak jsem neměla důvod se schovávat. Cítila jsem úlevu v celém těle a hlavně na duši. Byla jsem šťastná, všechno bylo už konečně za námi a mohli jsme s Jakubem začít úplně od začátku - jako Jakub a Tereza.