Střípky snů 34

Domů bych nejradši šla hned abych se mohla nachystat na odpoledne se Samem. Sam Samuel a jeho krásné, velké oči. Sam ve své černé bundě. Sam se svým psem. Po cestě do nemocnice nevnímám vnější vlivy. Jsem soustředěná jen na svůj kolotoč myšlenek a ten se točí okolo Sama. V nemocnici přijdu na řadu až za dvě hodiny. Vůbec mi ty dvě hodiny nedochází. Převaluji i hořkou myšlenku toho jak asi vypadá jeho žena. Zatímco důchodci špačkují nad promarněným časem mě ty dvě hodiny přijdou jako deset minut.

Sádru mi ještě nesundají. Je mi ztoho trochu smutno. Představovala jsem si že mi to třeba sundají a já za Samem už dojdu a né dopajdám. Doma jsem potom sama když se rozřinčí zvonek. Když se dopajdám k našim dveřím abych otevřela zatrne mi. Potom dovnitř vstoupí táta.
,,Tady máš adresu toho chlapa co tě srazil." Podá mi stroze vizitku. Opatrně ji přijmu. Jakoby mi ten kousíček papíru mohl nějak ublížit. Po hodině dohadování konečně odejde. Vizitku stále držím v ruce a po chvilce se konečně odhodlám přečíst si jméno na vizitce. Něco mi to říká ale těžko říci co.

Konečně to přestanu řešit a připravuji se na odpoledne. Od zrcadla přecházím do pokoje. Z pokoje do koupelny a snažím se k něčemu vypadat. když už jsem se sebou docela spokojená vyrážím. Pomalu jdu po lesní cestě. Cesta mi přijde delší než jindy. Už z dálky ho potom uvidím sedět na lavičce. Popadne mě podivný strach. Vždyť se nic neděje uklidňuji se. Vždyť není nijak hezký. Mám přeci Romana. S tímhle mi je jen dobře - to nic. Když k němu dojdu má zavřené oči.
,,Čekáš na mě?" Optám se abych na sebe upozornila.Sedí ležérně na lavičce.
,,Hele malá nefandi si jo." Otevře oči a zkontroluje psa, který pobíhá okolo a očichává co se dá. Perfektně mi vrátí můj atak z rána.
,,Pojď si sednout ty raněná." Řekne a posune se na kraj lavičky. Já se usadím a při vzpomínce na čekárnu ráno pronesu.
,,Připadám si jako v důchodu."
,,Jé hele pavouk.Nese peníze." Natáhne ke mě ruku. Potom mi to dojde a já vyjeknu a vyskočím z lavičky. Noha mě děsně zabolí jak došlápnu.
,,Snad se nebojíš malá?" Podívá se tajemným pohledem.
,,Dej ho pryč." Řeknu. Sam pavouka chytí za nohu a opatrně ho položí do trávy.
,,Spokojená?" Vykouzlí na mě krásný úsměv.
,,Skoro." kývnu. Dál si povídáme o světě. o názorech na různou problematiku. Skáčeme si do řeči a smějeme se. A při tom je atmosféra krásně uvolněná. Často se pak shodujeme ve snech a plánech. Doprovázíme to nevěřícnýmy otázkamy typu ,,Ty kecáš?". Na konec z každé vážné věci uděláme nějakou legraci a takhle se bavíme několik hodin.
,,Sakra už je tma." Řekne s obavou v hlase.
,,Jo budeme muset jít." Pípnu smutným hlasem. Potom se ten smutek snažím rychle zamaskovat. Rozloučíme se tedy a já se vydám opačným směrem domů. V duši mám podivné pocity. Chvilkama mě šimrá v břiše a pak mě něco zase trochu sevře. Po chvíli zasebou uslyším rychlé kroky. Nemám odvahu se otočit. Strachem mě všechno svírá. Potom mě osoba dvěma dlouhýmy kroky dojde.
,,Půjdu radši kousek stebou." Vyhledá mé překvapené oči. S úlevou kteerá se dostaví po zjištění že je to on bych mu nejraději skočila okolo krku. Jenže teď je mezi námi trochu napětí. Je to nezvyklé o proti předchozím hodinám. Dojde mi že jsme mluvili o všem možném ale jen ne o sobě. Ani já ani on.
,,Kde vlastně pracuješ?" Přeměřím si ho pohledem.
,,V cestovce." Oznámí a rozpovídá se o cízích krajích. Trochu mi to připadá jakoby se chtěl vyvlíknout z mluvení o sobě. Potom se stroze rozloučíme a já jdu domů. Už je devět. Mě poletují v břiše divný motýli a polévají mě vlny štěstí jedna za druhou.