Překroč svůj stín - 15.část

Po hotelových schodech, vedoucích do třetího patra, se druhého dne tiše ozývaly kroky dvou mužů. Mladší z nich se tvářil mírně rozpačitě a ještě než se ocitli až nahoře, zeptal se.
„Otče? Jsi si opravdu jistý, že tvé rozhodnutí je správné?“
„Samozřejmě, Vimale, ničeho se neboj, až ji uvidíš, změníš svůj váhavý postoj. Vše, co jsem ti před několika dny řekl, je pravda. Přece bych ti nenabízel jen tak někoho obyčejného? Vyrostla jen pro tebe, a také pro mne, jako nádherný a vzácný květ, který právě ty necháš rozkvést! Také ji naučíš zacházet s její mocí, která se v ní ukrývá, ale tak, aby ji nepoužila proti tobě nebo mně…“ Mrknul Josh Wadhwan povzbudivě na svého syna. Bledý hubený mladík s prázdnýma šedivýma očima jen souhlasně pokývl hlavou a poslušně jej následoval úzkou chodbou.
Jakmile se ale přiblížili k zadním dveřím, Josh ustrnul, protože byly pootevřené. Zrychlil svůj krok a vešel dovnitř, všiml si, že jsou poškozené, jako by je někdo vyrazil. Když uviděl prázdný pokoj, praštil zlostně pěstí do dveří, pak popošel ke stolu a zamyšleně zvedl ze země kus střepu ze sklenice, na kterém ještě utkvělo pár kapiček krve. Promnul ji lehce mezi prsty a přičichl k ní, poznal tu známou a nezaměnitelnou vůni a pochopil, čí je. Pak se mu zlostně zablesklo v očích a mrštil střepem do kouta. Jeho syn se na něj překvapeně zadíval a zeptal se.
„Co se děje, otče? Tak kdepak ji máš?“
Wadhwan zaťal pěsti a odpověděl mu chraplavým hlasem.
„Je pryč… musíš se vrátit domů ke svým pěstounům, já ihned odjíždím zpět do Bombaje. Tohle mi někdo pěkně draze zaplatí!…“
Pak spěšně vyšli ven a po chvíli jejich kroky dozněly v šeru chodby. U východu z hotelu je však zastavil jeden ze zaměstnanců, patřící k ochrance.
„Promiňte, sahibe, ale potřeboval bych s vámi mluvit, je to velmi důležité…“
Josh se na něj zprvu podezřívavě zadíval, pak ale mlčky přikývl a záhy všichni tři zmizeli za dveřmi kanceláře…

……………………………………………………………………………………………………..................................................

Shanti se probrala, až když slunce končilo svoji denní pouť oblohou. Probudil ji opět ten podivný sen, který se jí zdál už mnohokrát předtím, pokaždé se jí ale objevovalo více obrazů, kterým zatím nerozuměla, jako třeba ta velmi ošklivá podivná žena s tmavou pletí, rozcuchanými vlasy, žhnoucíma očima a několika páry rukou, na nichž byly patrné stopy krve…
Snažila se ze všech sil zahnat úzkost, kterou jí sen způsobil, otřela si rukávem zpocené čelo. Posadila se na posteli a překvapila ji nezvyklá prudkost, s jakou to učinila, udiveně se pak rozhlížela kolem sebe. Kde se to ocitla?
Musela prospat celou noc a taky den. Vybavila si matně v paměti cestu autem v Avinashově náručí, asi usnula velmi tvrdě, že ani nevěděla, o čem mluvili, kam vůbec dojeli a kdy ji vlastně uložili do této měkkoučké postele.
Prohrábla si své rozcuchané ebenové vlasy a na židli vedle postele uviděla pečlivě složenou hromádku čistého oblečení. Pomaličku vstala, ještě se jí maličko motala hlava, ale už jí bylo mnohem líp. Popošla k pootevřeným úzkým dveřím v rohu místnosti a otevřela oči úžasem, ukrývala se za nimi krásná obrovská koupelna, se sněhobílou vanou a umyvadlem. Radostně se usmála, s úlevou si svlékla své špinavé modré ústavní šaty a znechuceně je odhodila do kouta. Kéž by šlo takto lehce odhodit i to, co jí doposud tížilo v jejím nitru…
O chvilku později se již slastně ponořila do horké vody, provoněné nadýchanou pěnou. Připadalo jí to vše jako nějaký nádherný sen, možná až příliš, v hloubi mysli se jí zrodila obava, aby také tak příliš rychle neskončil. Na chvilku se jí také podařilo zapomenout na minulost, jejíž stín jako by stále nenasytně číhal v úkrytu na svoji novou příležitost.

Po koupeli se zabalila do osušky a pohlédla na sebe do zrcadla, ve svých očích si všimla nezvyklého jasu, který tam nikdy předtím nebyl. Když více zaostřila svůj pohled, polekaně ucouvla, na kratičký okamžik jako by v zrcadle ve stínu za sebou zahlédla něčí ošklivou tvář, lemovanou rozcuchanými vlasy. Když se ale ohlédla, nikdo tam nebyl. S povzdechem zhasla světlo, odešla do pokoje a ze židle opatrně vzala oblečení. Bylo tam vše, co v té chvíli potřebovala, také žlutá blůzka a světle modré džíny. Radostně je přitiskla ke své tváři, příjemně voněly levandulí. Něco takového na sobě ještě nikdy neměla, znala to jen z vyprávění své kamarádky Sonii, když spolu tenkrát po večerech tajně snily o životě za chladnými zdmi ústavu. Smutně při této bolestné vzpomínce povzdechla a oblékla se. Zálibně se pak prohlédla v zrcadle. Blůzka jí padla jako ulitá a ostře kontrastovala s její snědou pletí, ale džíny měla maličko volnější a delší, přesto hezky zdůrazňovaly její štíhlou postavu. Vespod si je zahrnula a vlasy pak ozdobila širokou žlutou stuhou, kterou našla na komodě.
Tiše prošla celým domem, veškerý nábytek byl pokrytý bílými plachtami, jako by tady nikdo dlouhou dobu nebydlel. Vyšla až na zahradu, udivilo ji, že ani tady nikdo není. A kde se vlastně poděl Avinash? A ten jeho kamarád? Chtěla jim poděkovat za svou záchranu, pořád se zdráhala všemu uvěřit a doufala, že se jí to jen nezdá a neprobudí se znovu na zemi, v tom hrozném hotelovém pokoji.
Když se venku rozhlédla, užasla…
Dům stál na kopci, pod nímž se jako rozházené kostičky dětské stavebnice rozprostíralo nevelké městečko. Před ní se zase v dálce zdvihaly tmavě zelené hory, kolem jejichž úpatí se nad údolím vznášely lehoučké obláčky páry a vrcholky se sytě odrážely od zlatě růžové oblohy, prohřáté zapadajícím sluncem. Hebká tráva, divoce rašící mezi bělostnými kameny, ji příjemně šimrala na bosých chodidlech, zhluboka vdechla svěží horský vzduch, zavřela oči a zašeptala.
„Jsem snad mrtvá a tohle je nebeský ráj?“
Byla tak ohromená krásou tohoto prostředí, ve kterém se tak nečekaně ocitla, že se jí oči zarosily dojetím a ani neslyšela kroky, které se k ní pomaličku blížily.
Zprvu sebou polekaně trhla, protože ji někdo zezadu objal, ale v okamžiku bezpečně poznala, kdo to je…

„Ano, tohle je ráj, ale jen proto, že jsi tu se mnou, moje princezno…“ zašeptal jí Avinash do vlasů, které krásně voněly po heřmánku. Pak ji pomaličku otočil k sobě. Nemohl se na ni vynadívat, paprsky zapadajícího slunce tančily v jejích vlasech, jako jiskřivé rudé plamínky a v novém oblečení vypadala úžasně, úplně jinak, a moc jí slušelo. Jako by se ze šedivé kukly vylíhl nádherný motýl a zamával svými barevnými křídly, vstříc novému životu.

... V jasné záři paprsků,
jež barví teď tvůj vlas
chci slíbat každou slzu,
co stekla ze tvých řas...
Jaanam…jaane…jaanam…

Zazpíval tiše, jemně ji objal kolem pasu a přitáhl těsně k sobě. Zvedla k němu ty své úžasné oči, dlouhé řasy se jí několikrát zamihotaly, a konečně se usmála.
„No vidíš, že to jde. Přece nemůžeš pořád jen plakat! Moc dlouho jsi spala, neměl jsem odvahu tě budit. Máš hlad?“
„Hm, mám…“ odpověděla a opět úsměvem odhalila řadu svých bílých perel pod plnými růžovými rty. Avinash neodolal a obkroužil je jemně prstem, zmítala jím touha políbit je, ale po předešlých zkušenostech neměl odvahu. Líbnul ji tedy jen lehoučce na obě tváře a opřel si svou bradu o její hlavu, kterou si ona spokojeně položila na jeho hruď.
„Kde to jsem?“ zeptala se znovu.
„V Mysore, daleko od toho bastarda, který má veliké štěstí, že se mi nedostal do rukou!“
Maličko se odtáhla, mírně se zamračila a vyplašeně zašeptala.
„Nevíš, co říkáš, zrovna tomuhle by ses měl raději vyhnout. Je tady toho spousta, co ani netušíš, ať už se to týká jeho nebo mne...“
Krátce se zamyslel, nerozuměl tomu, co říká, ale raději se na nic neptal, nějak cítil, že mu to možná někdy prozradí sama, nechtěl na ni v žádném případě v ničem naléhat.

„Tak už raději pojď dovnitř, přivezl jsem nějaké jídlo. Můj kamarád Vikram, kterému jsem za tohle všechno vděčný, se vrátil do Bombaje, musí tam zařídit spoustu věcí. Takže, nyní jsme tu úplně sami.“
„Sami?“ zeptala se a ztuhla, když ji vzal za ruku a chtěl odvést do domu.
Pohladil ji něžně po vlasech a zašeptal.
„Ano sami, ale nemusíš se ničeho bát, budu spát ve vedlejším pokoji, hlídat tě jako nejvzácnější poklad, a trpělivě čekat, že mě k sobě třeba jednou zavoláš…“
Usmála se a přikývla, velmi se jí ulevilo, i když strašně toužila po jeho dotycích a blízkosti, přesto ještě nebyla připravená, děsivé zážitky z minulosti byly dosud velmi živé.
Byla mu vděčná za jeho prozatímní zdrženlivost, protože její břímě bylo zatím hodně těžké, možná až příliš…