Překroč svůj stín - 16.část

Další dny, strávené v úkrytu v Mysore, se vinuly, jako řeka krajinou, možná až příliš pomalu. Aspoň se ale Shanti, samozřejmě díky Avinashovi, částečně podařilo vyčistit její mysl od tíživých vzpomínek, ne však od jejích podivných snů.
Ve skříni našla ještě pár nových kousků oblečení, a také drobných šperků a náramků po Vikramově starší sestře, která tady zřejmě kdysi jezdívala k tetě na prázdniny. Naučit se jimi zdobit nebyl pro Shanti žádný problém, docela snadno přišla na to, jak se dnes asi oblékají indické dívky.
Avinash ji doslova rozmazloval, až ho párkrát musela přísně napomenout, nebyla na takové zacházení totiž zvyklá. Zatím ale vůbec neporušil to, co jí hned první večer slíbil. Trávili svůj zatím bezstarostný čas povídáním, nebo procházkami ruku v ruce po okolí, zbožňovala společné snídaně venku na terase a večer před spaním se s ní ve dveřích jejího pokoje rozloučil jediným něžným polibkem, který mu zatím dovolila…

Konečně tady také mohla využít všeho, čemu se při pobytu v ústavu naučila.
Hlavně příprava nejrůznějších jídel ji moc bavila, obzvláště když k tomu získala ještě vděčného strávníka, který nikdy nešetřil chválou.
Jednou, když odjel na nákup, našla při úklidu v komoře pár čistých výkresů a v zásuvce stolu barevné pastely. V duchu zajásala a ihned usedla do křesla s myšlenkou svěřit své dlouho potlačované módní nápady bělostnému papíru.
Byla do toho tak zabrána, že ji probral až něžný polibek do vlasů.
„Jsem zpátky, lásko, přivezl jsem snad vše, co jsi mi poručila. Hmm… ukaž, to je opravdu nádhera, máš vskutku talent!“
Zprvu před ním chtěla své návrhy ukrýt, ale pak mu je přece jen ukázala.
„Jsou bezvadné, tohle kdyby dostal do rukou náš krejčovský mistr, byl by jistě nadšený. Myslím si, že bys je neměla schovávat jen pro sebe. Jak jsi na to vůbec přišla? Vzhledem k místu, kde jsi žila…“
„Ani sama nevím…prostě mě to tak napadá…“odvětila zamyšleně, zadívala se k oknu a pak mu několika větami oživila smutnou vzpomínku na svou nejlepší přítelkyni Soniu, která ji vlastně k těm nápadům přivedla…
Mírně se zamračil, když mu pak pověděla o její tajemné smrti. Ač mu neřekla ze své minulosti víc, než uznala za vhodné, nějak vytušil, že s tím má hodně společného ten podivný muž…

Po týdnu se již Shanti cítila mnohem líp, a tehdy učinila první ze svých dvou důležitých rozhodnutí, usoudila, že již nastal ten pravý čas.
Toho večera hustě pršelo, museli tedy oželet svoji obvyklou procházku. Avinash rozdělal oheň v krbu a ze zdi sundal stařičkou kytaru, která tady zůstala ještě po Vikiho strýci. Snažil se ji aspoň trošku naladit, což se mu po velkém úsilí přece jen jakž takž podařilo.
Shanti pak odběhla připravit večeři a k jeho údivu k ní na stůl postavila i mírně zaprášenou láhev nějakého starého vína. Otřela ji a usmála se na něj.
„Kde jsi to našla? Nepamatuji se, že bych něco takového kupoval!“
„Přece ve sklepě, je jich tam ještě spousta.“
Pobaveně zakroutil hlavou, když se jí nedařilo láhev otevřít, nakonec jí musel pomoci. V křišťálových pohárcích mělo víno jiskřivě krvavou barvu.
Shanti při pohledu na ně zvážněla, ovládl ji podivný pocit. Před očima se jí náhle mihnul živý obraz, stála v nějaké jeskyni, mezi vlhkými kamennými zdmi, na nichž plápolaly louče, které vrhaly na zem divoce se míhající stíny. Když pohlédla na své ruce, byly ozdobené spoustou třpytivých náramků a na sobě měla podivné šaty, s lesklými třásněmi na boku a sahající až na zem…náhle obraz zmizel a Shanti se zachvěla, protože dosud se jí vše zjevovalo jen ve spánku, až na výjimku tenkrát v zrcadle. Snažila se ukrýt své rozrušení, slabě se usmála, opatrně se napila a podala jeden pohárek Avimu.
S chutí víno vypil až do dna, vzápětí spolu vychutnali ještě další, bylo opravdu výborné. Pak zkusil zahrát pár akordů. Nebyla to sice žádná sláva, ale v této chvíli mohl na svůj skvělý nástroj, který zůstal doma, jen vzpomínat.
„Zazpíváš mi něco? Třeba tu píseň, co první den, moc se mi líbila a chtěla bych ji slyšet ještě jednou…“ zaprosila, ve snaze zaplašit to, co před chvílí pocítila.

Zamyšleně přikývl a po očku sledoval, jak se pohodlně se zkříženýma nohama usadila na kožešině před krbem. Ve světle plamenů vypadala nádherně, snažil se ze všech sil potlačovat svoji touhu, aby k ní nepřiskočil a nesevřel pevně do náruče. Ještě to musel vydržet, ač to pro něj bylo velmi těžké.
Jakmile zahrál a zazpíval pár prvních taktů své nejnovější skladby Jaanam, najednou se zvedla a posadila se vedle něj, maličko znervózněl. Přestal hrát, až když mu jemně odhrnula z tváře padající pramen černých vlasů, zastrčila mu jej za ucho a pak svoji teplou dlaň položila na jeho rameno.
„Copak, nelíbí se ti to?“ zeptal se nejistě.
„Kdepak, je to nádherné, úžasná slova, melodie…jsi vážně dobrý…děkuji ti za krásný zážitek“ zašeptala. Byl z ní trošku rozpačitý, chovala se tak zvláštně, nerozuměl tomu.
Upřeně jej ze strany pozorovala, odložil tedy kytaru a opatrně poposedl blíže k ní, kupodivu zůstala na svém místě, neodtáhla se. Pak náhle přerušila ticho, doprovázené oknem dovnitř pronikajícím šuměním deště, a praskáním ohně v krbu.
„Moc ti děkuji, za to, že jsi mne zachránil, staráš se o mne, zahrnuješ láskou, kterou jsem nikdy nepoznala a nikdy jsi se ani slůvkem neotřel o mou minulost. A hlavně za to, že vůbec jsi. Jak jsem jen mohla tolik let žít svůj prázdný život, a nevědět, že existuješ? Nikdy jsem si nedokázala představit, že když dvě srdce bijí ve stejném rytmu a jen pro sebe, je to někdy tolik bolestné a přitom tak krásné…“ řekla tichounce, pohladila jej po tváři, a lehoučce se prsty dotkla safírového srdíčka s drobnou kresbou mandaly, visícího mu na zlatém řetízku. Když ale zavadila o jeho napjatou kůži na krku a pod ní pulsující tepnu, polekaně ucukla, zvedla se a popošla směrem ke krbu. Zůstala tam stát a mlčky se dívala do plápolajících plamenů.
Její vyznání ho dost vzalo, už to déle nevydržel, vstal a přistoupil k ní. Lehce se dotkl jejích ramenou a ona položila svou dlaň na jeho a mírně ji stiskla. Pak se k němu najednou obrátila, možná mu chtěla něco říci, ale neměla k tomu zřejmě dostatek odvahy.
Sundal si svůj řetízek a pověsil jí ho kolem krku.
„Patřil mámě, a teď je tvůj, kresba na něm znamená, že by měl lidem nosit štěstí, i když u ní to zrovna moc nevyšlo… řekla mi, abych ho také daroval, ale až si budu zcela jistý svou láskou, a to je právě teď…“ zašeptal a chvějící se rukou ji pohladil po tváři. Trochu se bál jí dotknout, ale dnes se zřejmě obával zbytečně. Její medové oči vyzařovaly zvláštní svit, kterého si nikdy před tím nevšiml, jako by jí v nich tančily tisíce droboučkých světlušek.
Jemně vzal její hebkou tvář do svých dlaní a zašeptal téměř u jejích úst.
„Smím?“
Přikývla a zavřela oči. Jako by tím tichým souhlasem spustila jakýsi neviditelný vodopád.
Zprvu ji líbal opatrně, ale se závratně se stupňující touhou si dovoloval stále více. Pevně se k němu přitiskla a všemi smysly vnímala prudkou reakci jeho těla na její těsnou blízkost, a vše, co se nového odvážil, mu ihned opětovala s vášní, která jej překvapovala. Ani nepostřehl, že se mu její nehty párkrát zaryly pod tričkem do kůže na zádech a její prsty na ní vykreslovaly tenké krvavé stopy. Byl téměř opilý rozkoší a bolest vůbec nevnímal, protože takové zakončení dnešního večera nečekal.

Ve chvilce se zbavili navzájem svého oblečení a ona neprotestovala, ani když ji jemně položil na zem na hustou kožešinu. O chvilku později už se nad ní skláněl, hltajíc očima její nahou, téměř božskou krásu, a ještě se pro jistotu jednou tiše zeptal.
„Opravdu to chceš? Myslíš, že už nastal ten správný čas?...“
Mlčky přikývla a snažila se v této vzácné chvíli nemyslet na okamžik, kdy mu bude muset o sobě povědět celou tu děsivou pravdu a přitáhla si jeho hlavu na svá ňadra, držíc ho pevně za vlasy. Hlasitě vydechl, konečně se dočkal toho, po čem už tak dlouho šíleně toužil.

…Záplava zpočátku něžných doteků a polibků, pokrývajících její sametově hebké tělo, a které se postupně stávaly žádostivějšími, je dovedla až na okraj všeho, co se v té chvíli dalo vydržet. V okamžiku, kdy se jejich těla spojila v jedno, maličko se nadzvedl a rozechvěle pozoroval, jak přivřela oči kratičkou bolestí, slabě sykla a pevně stiskla jeho ramena. Možná až příliš silně, než by očekával, ale v této chvíli nad tím vůbec neuvažoval. Snažil se očima do sebe vstřebat každičkou vteřinu tohoto nezapomenutelného okamžiku, který se dívce stává jen jednou za život…
„Miluji tě…“ zašeptal přerývaně, krása této chvíle jej téměř připravovala o rozum. Když její napětí povolilo, dala mu znamení, a pak už se konečně vrhli po hlavě do spalujícího žáru, aby sáhli po hořícím slunci…
A společně se jej také dotkli…