Chci tě - 7. kapitola - Štěstí přeje jen některým

Když Vicky dorazila do smluvené restaurace na oběd s Antoniem, už seděl u stolu a v celé své kráse na ni čekal. Měla pocit, že mu to sluší víc než kdy předtím, ale pravda je taková, že Antonio je typ muže, kterému to prostě sluší vždy. I když se ráno probudí, i když se vrátí z běhání, i když to noc předtím přežene s alkoholem. Prostě pořád.
„Ahoj,“ pozdravil Vicky a usrkl si svého espressa.
„Ahoj Antonio,“ usmála se na něj a posadila se k němu ke stolu pro dva. Vybral opravdu hezkou restauraci, z jejich stolu byl krásný výhled na město, které ale v tu dobu zrovna krásně nevypadalo. Bylo poledne, všude spěchaly davy lidí, projížděly miliony aut a mraky vytvořily šedivé nebe. Vicky si najednou při pročítání jídelního lístku uvědomila, že v této restauraci už jednou byla. Nevybavila si to hned, protože tenkrát přebylo chuť úžasných cannelloni se špenátem jedno nepříjemné zjištění. Antonio jí v této restauraci sdělil, že dostal nabídku odjet do Itálie. Vzpomněla si na všechny detaily toho večera, objednali si láhev červeného vína, ale za pár okamžiků jí v ústech ztrpklo. Vybavila si ten pocit, který jí projel jako nůž, když jí Antonio sdělil tuto hořkosladkou novinu.
„Vicky?“ podíval se na ní Antonio, jelikož ho vůbec nevnímala, jak byla zabraná do vzpomínek spojených s touto restaurací.
„Promiň, říkal jsi něco?“ omlouvala se, „jen jsem si na něco vzpomněla.“
„Asi vím na co,“ usmál se záhadně Antonio, „proto jsem nás vzal právě sem.“
„Opravdu?“ nechápala Victoria, „na tohle místo nemám zrovna nejlepší vzpomínky.“
„Já vím,“ řekl chápavě a lehce jí pohladil po ruce, „tady vlastně začal náš rozchod. Ale právě proto si myslím, že se tato restaurace hodí proto, co ti chci říct. Chyběla jsi mi. Nejdřív jsem byl nadšený z těch všech úžasných malířů, které jsem potkal. Namaloval jsem spoustu obrazů, ale potom jsem si uvědomil, že nejsou lepší než ty, co jsem kreslil tady. Byly všechny tak tmavé a temné, bez pocitů. A pak jsem přišel na to, co mi chybí.“ Podíval se na ní v očekávání. Nebyl si vůbec jistý její odpovědí. Mohla na něj zanevřít, mít jiného přítele, nebo třeba přítelkyni, zkrátka napadala ho spousta možností.
„Taky jsi mi chyběl. Ani nevíš jak!“ Victoria si myslela, že takové štěstí ji snad ani nemůže potkat. On se vrátil. Kvůli ní! Nad tím, že mu trvalo celý rok, než si uvědomil, jak bez Vicky nemůže být, radši nepřemýšlela. Ano, muži jsou občas v tomto směru trochu pomalejší. Ale důležité přeci je, že na to ve finále přijdou ne? A tak se v restauraci, kde se jednou vztah Antonia a Victorie rozpadl, zase dali dohromady.
Zatímco někteří byli šťastní, jiné čekaly nepříjemné zprávy. Nině, která si zrovna připravovala ovocný salát, začal vyzvánět telefon. Na displayi se objevilo dobře známé a tolik očekávané jméno Marie Smith.
„Nina Baldini,“ představila se nervózně.
„Dobrý den, tady Maria Smith,“ začala šéfredaktorka časopisu Style, „asi víte proč vám volám, že?“
„Asi ano,“ připustila Nina, napjatá jako struna.
„Takže to zkrátím. V našem výběrovém řízení jste skončila druhá. Vaše práce o Georgině Chapman nás ohromila i pobavila, ale dali jsme přednost stejně zajímavé uchazečce, která má navíc dlouholetou praxi. Je nám líto, ale věříme, že s vaším potenciálem a nadšením se jistě uchytíte někde jinde. Osobně vám přeji mnoho štěstí a děkuji vám.“
„Také vám děkuji, bylo mi ctí se s vámi setkat a už vůbec jsem nečekala takovou pochvalu. Nelituji, že jsem se do konkurzu přihlásila, byla to dobrá zkušenost. Tak třeba někdy nashledanou,“ rozloučila se Nina a zavěsila. Ano, sice tento ortel čekala, ale i když jsem smíření s nejhorším, vždy je v nás alespoň malý kousek naděje. A ten právě teď v Nině uhasnul.