Střípky snů 37

Když vcházíme do malého sklípku U Loudů dá mi přednost a podrží dveře. Usadíme se a Sam vybere víno.
,,Co jsi to vybral?" Podivým se když odejde číšník. Cizí název mi totiž nic neříká.
,,Je to víno suché španělské." Podotkne a očima se zahloubá do mých.
,,Ty tomu rozumíš?" Optám se a nervozně si pohrávám s prsty. Občas se také snažím uhnout pohledem.
,,Trochu. Hele malá dneska bych ti chtěl být spíše posluchačem." Prohodí a pohodlně se opře o opěradlo ratanového křesla.
,,Neříkej mi malá." Ohradím se. Potom číšník přinese víno. Samuel ochutná a mile se usměje. Když číšník rozlévá víno všimnu si jak si Sam lehce olízne rty. Být tak tou jeho skleničkou. Aby ke mě stejně opatrně a něžně přikládal své hebké rty. Proboha co tě to napadá okřiknu se.
,,Taky dneska nejsi hovorná." Konstatuje.
,,Když já bych ti toho tolik chtěla říct. Jen nevím jak začít. Jestli je to vůbec vhodné." Pokusím se o úsměv.
,,Asi vím co máš na mysli." Povzdychne si. Než abych na to nějak reagovala raděj vezmu skleničku a upiju.
,,Smím prosit?" podá mi ruku a nakloní se ke mě přes stůl.
,,Vždyť tam nikdo není." Zašeptám.
,,Nekecej malá a pojď.Tady je to normální." Zašeptá s potutelným úsměvem, který na něm zbožňuji. Potom vložím svoji ruku do jeho. Jeho ruka je hebká vlažná a mě přímo pálí. Jednou rukou svírá mou a druhou mi položí na záda. Pod jeho rukou na zádech se cítím divně. Jako tehdy v tanečních. Tehdy mi přišlo hrozně divný aby na mě někdo takhle sahal. Jednou jsem to řekla nejlepšímu kamarádovi a ten říkal že to nemusím snášet. Tehdy jsme se s Michalem dohodli že vždycky půjdeme jenom pro sebe. Když byla pánská volenka rozběhl se zamnou tak až se natáhl. Celý sál řval smíchy ale já byla štastná že už nemusím snášet cizí ruce.
,,Aneta Langerová nám k tomu pujčí křídla motýlí." Usměje se na mě. Jeho ruka je mi příjemná ale jsem tak nějak nesvá. Dochází mi že je u mě blíž než kdykoliv předtím. Potom už si připadám jako žárovka. Žárovka jejíž vlákno pálí a svítí. Má větší sílu než slunce. Potom už zbytečně nemluví. Ploužíme se pomalu a děláme jen malé krůčky. Noha mě občas silně zabolí ale než bych mu to řekla raději tam umřu. Když skončí písnička vracíme se ke stolu. Opět je to jako chodit okolo horké kaše. Mám chuť mu to říct. Místo toho zvednu skleničku a předstírám že se musím naléhavě napít.
,,Docela trpký nemyslíš?" Podívám se na něj a potom prohlížím obsah sklenice.
,,Houby tomu rozumíš." Mrkne na mě a usměje se.
,,Je víc věcí kterým nerozumím." Řeknu vážně a bříškem prstu přejíždím po okraji sklenice. Oči rozhodně neplánuji zvednout k těm jeho.
,,Já taky ne." Přizná.
,,Myslím byĺo by lepší..." lámu ze sebe větu která mi nejde na jazyk.
,,Já vím co je nejlepší." Řekne rozhořčeně vážně.
,,Tak proč to neděláš?" Konečně se mu podívám zpříma do očí.Jedinná otázka o čtyřech slovech a já si připadám děsně. Jakobych právě položila hlavu na špalek. Samuel je to katem.