Hra osudu (1)

Vždycky jsem si myslela, že můj život bude stát za něco, že si najdu spoustu kamarádů, skvělou školu, jednou i svého vysněného prince, vezmeme se, budeme mít spoustu dětí a takhle budeme žít na věky věků. Kdo by si tohle nemyslel? Po tomhle snad touží všichni. Jenže všechno se nějak změnilo a to jen v jeden den. V obyčejný den, kdy nám rodiče oznámili, jen tak mezi řečí, že se budeme stěhovat. To byl šok. Hlavně tedy pro mě a pro mou sestru Týnu. Nikdy jsme spolu dobře nevycházeli, ale v tomhle jsme se shodli. Nikam nechceme. Tak tuhle větu jsme řekli obě zároveň, ale rodiče na to nebrali ohledy. Prostě se tak rozhodli a konec. Nezajímalo je nic.
„Kristýno, co si o sobě myslíš?!“ slyším mamku, jak křičí na chudáka sestru. Zatím já co jsem mlčím a jen si balím věci, plním všechno, co mi rodiče řeknou, Týna ne. Ta se s nimi neustále jen hádá, protože se stěhovat nechce. Nedivím se ji. Ve 20-ti letech, kdy tu dodělává poslední rok na střední škole, kde má spoustu přátel, přítele se kterým chodí už od základní školy a stále jim to klape.. opravdu se ji nedivím. Spíš ji lituji. Kdybychom se stěhovali alespoň kousek, ale na druhou stranu republiky? Prostě příšerné.
„Co se děje?“ zajímá se taťka, který mi přinese další krabice.
„Týna“ řeknu jen a taťkovi její jméno stačí. Hned mu to všechno dojde a když se objeví ubrečená ségra ve dveřích, je mu to jasné hned dvakrát.
„Kristýnko..“chce taťka něco říct, ale ségra se jen otočí a vběhne do koupelny, kde se okamžitě zamkne a pak jen slyšíme jak pláče.
„Neměl bych..?“
„Promluvím s ní“ řeknu rychle a taťka mi jen ukáže zvednutý palec a rychle vyklidí pole. S povzdechem položím hromádku oblečení na postel a vydám se za ségrou, která mě určitě pošle někam, ale za pokus to stojí. Jsme přece ségry, i když věkově jiné a o povaze už vůbec nemluvit.
„Kristy, copak se děje? Pusť mě dovnitř“ zaklepu na dveře.
„Vypadni! Chci být sama!“ dostane se mi odpovědi.
„No tak, přece za tebou může Lukáš jezdit nebo ty za ním. Máš dvacet, doděláš školu a můžeš se sem vrátit..“ opřu se o dveře a zaťukám znovu „pusť mě“
„Já už ho nikdy nechci vidět! Je to zmetek! Všichni kluci jsou hajzly!“ zakřičí a to mě docela i dostane. Takové tvrzení od moji ségry? Vždyť mi neustále vykládá jak je její Lukášek dokonalej, sladkej a teď? Tady něco nehraje.
„Týnko, copak se ti stalo? Co ti udělal?“ ale odpověď už se mi nedostane. Jen její pláč. To mi asi musí stačit. Vrátím se tedy ke krabicím a balení, protože je toho ještě celkem dost na zabalení a to už jedeme zítra odpoledne! Tak strašně rychle to uteklo.
Rodiče koupili menší domek na vesnici, takže se nic nezmění, do teď jsme bydleli na vesnici a dokonce nás se ségrou přihlásili na stejnou školu. Na obchodní akademii. Já jsem chodila celou tu dobu na zdrávku, takže nemám vůbec ponětí, co tam budu dělat, tak ségra je spokojená. Ta tam totiž musela jít, dochodit poslední ročník a jak naši usoudili, bude lepší, když teď ze začátku budeme obě spolem. Taková blbost, pomyslela jsem si, když nám to řekli.
„Týno, okamžitě vylez a pojď si zabalit ty věci! Kdo si myslíš, že to za tebe bude balit co?!“ ozve se za mnou mamky křik až nadskočím leknutí. Vůbec jsem nevěděla, že stojí za mnou.
„Já to klidně zabalím“ nabídnu se. Je mi jasné, že ségra je teď kapánek mimo skrz Lukáše a to všechno.
„Ne, ona si to pěkně zabalí sama“ odmítne mamka moji pomoct a zabouchá na dveře ještě silněji než před tím „dělej Týno!“ a pak odejde. Po chvilce vyleze celá rudá ségra a beze slova se pustí do balení.
„Chceš pomoc?“ nabídnu ji pozdě večer, když už já mám všechno, co si chci vzít zabalené v krabicích a to co ne v pytlích. Zatím co její krabice jsou poloprázdné a všechny věci na zemi.
„Nestarej se!“ odsekne a já jen pokrčím rameny a vyjdu z pokoje. Mamka ta ještě balí poslední věci z kuchyně, taťka je zase zalezlí v garáži, kde si dobaluje svoje věci.
„Chceš pomoc?“ zeptám se mamky, která právě balí talířky do novin a skládá je to krabice.
„Budeš moc hodná“ usměje se na mě. Hned si k ní přisednu a pustím se do práce, kdy mamce nechám talíře a já si vezmu hrníčky. Mamky oblíbené, takže musím dávat extra pozor.
„Co to s tou Týnou je? Nikdy taková nebývala“podiví se mamka.
„Možná proto, že je v posledním ročníku, má tu přítele, kamarády, vezmi to z její stránky, nechce je tu nechat a všechno tu skončit“
„Tam začne znovu, najde si lepší kamarády než má tady, lepšího přítele. Zapomene na všechno a začne znovu“ stojí si mamka za svým. Asi nemá cenu ji přesvědčovat o opaku. Týnu to trápí, bolí ji to, ale mamka to nevidí.
„Povídej se co děláš!“ řekne naštvaně, čímž mě vytrhne z myšlenek a já si teprve teď všimnu, že jsem asi rozbila dva hrníčky, které skončili na zemi.
„Promiň...já..už radši půjdu“ řeknu rychle a vyklidím pole z kuchyně, kdy ještě za sebou slyším mamku jak naříká, že jsem ji je rozbila. Za taťkou nemá cenu chodit, ten by mě hned vyhnal a tak radši vyklidím pole úplně z domu.
Je to divné najednou tu chodit s tím, že už to tu nikdy neuvidím. Že už nikdy neuvidím naši školu, kam jsem chodila do první třídy, na hřišti kde jsme blbly jako malé s kámoškou, no teď tam občas taky jsme. Že už nikdy neuvidím svoje spolužáky, kamarády..nejhorší na tom je, že tu necháváme i babičku s dědou, kteří byli proti našemu stěhování, ale nahlas jen tvrdili že je to báječné a přáli taťkovi hodně štěstí.
„Co ty tu?“ ozve se za mnou známí hlásek a já se s úsměvem otočím.
„Procházka, přidáš se?“ nabídnu svému kamarádovi Jirkovi, který hned souhlasí a připojí se ke mně.
„Tak co doma? Už jste sbalené?“ zajímá se.
„Já jo, mamka jen balí poslední věci z kuchyně, taťka je v garáži a ségra brečí nahoře v pokoji“
„Týna?“podiví se a já jen přikývnu. Ségra patří mezi ty oblíbené tady, je krásná, oblíbená všude a silná. Nikdy ji nic nerozhodilo, vždycky to uměla vyřešit, ale nikdy nebrečela. Až teď.
„Něco se ji stalo, nadávala na Lukáše a jen brečí a brečí“
„Hm, divné.“uzná Jirka „něco pro tebe mám, na památku víš jak, aby sis vzpomněla na svého kamaráda“
„Víš že na tebe nepůjde zapomenout“ usměju se na něj. Oba to víme. Známe se už od mala, před pár lety jsme spolu začali chodit, ale nakonec to skončilo znovu u přátelství. A je to mnohem lepší. Jirka je skvělej kamarád, ale jako kluka už bych ho nebrala.
Jirka sáhne do kapsy a vytáhne malou krabičku, kterou mi hned podá.
„Je to jen něco maličkého“ varuje mě a já krabičku otevřu.
„Jsi zlatej!“ zaraduju se a vezmu do ruky malej přívěšek ve tvaru srdíčka, který si hned připnu na řetízek.
„Děkuju“ a natáhnu se k němu, abych mu dala pusu na tvář.
„Škoda, že odjíždíš“ povzdychne si smutně.
„Nevidíme se naposled“ ujistím ho a pevně tomu věřím.
S Jirkou strávím zbytek večera, kdy jen tak sedíme uprostřed hřiště, hrají nám potichu písničky a my jen tak kecáme o všem možném. Nejradši bych tam kecala s ním do rána, ale když si uvědomím, že zítra ráno ještě se jedeme rozloučit k babičce a dědovi a odpoledne už jedeme, zabalíme to a rozejdeme se každý domů.