Hra osudu (2)

„Vstávat!“ ozve se brzo ráno mamčin hlas po celém pokoji. „musíme toho ještě hodně udělat!“ říká zatím co nám odtahuje závěsy a sluníčko nám vstoupí do pokoje. Ségra jen zakňučí a otočí se na druhou stranu, ale ještě uslyším jak řekne, že nic dělat nebude. Když jsem přišla pozdě v noci domů, málem jsem se zabila o její věci, který tu nechala po pokoji poházené, chtěla jsem ji začít nadávat, ale pak jsem zjistila že brečí, tak jsem to vzdala. Na to, jak vždycky byla ségra protivná, blbá, a někdy i náladová a já to nikdy nechápala, tak teď je to jiné. Chápu to.
„Kolik je hodin?“ zajímám se rychle, abych mamky pozornost od ségry přesunula na sebe a mamka na ni přestala tak hledět.
„Skoro šest“ pokrčí rameny a teď se zděsím já.
„Šest?! Ježiši co musíme tak důležitého udělat, že vstáváme tak brzo?! Něco jsme ti provedli?“
„Vždyť šest není vůbec brzo, já jsem vzhůru už od pěti“ pochlubí se mi a zavře za sebou dveře.
„To byla vždycky taková nebo až teď?“ zeptám se ségry, ale opět se mi odpověď nedostane. Mlčí. Vzdám naději o ranní rozhovor, který jsme vedli každý den, teda spíš ranní hádku a začnu se pomalu oblékat.
„Naty, vezmi to“ požádá mě taťka na schodech a hned mi dá jednu z tašek, kterou nese dolů. Ochotně mu pomůžu a snesu tašku dolů, kde ji hned odhodím na zem ke vchodovým dveřím.
„Díky“ zavolá na mě ještě taťka a já už mizím v kuchyni, která se kuchyni opravdu nepodobá. Všechno prázdné, poličky, kde ještě do teď byli různé hrníčky, zrají prázdnotou, v místě, kde byl stůl a židle, jsou teď krabice, které čekají na naložení. Dům vypadá hrozně. Prázdně. Smutně a strašně divně bez těch všech věcí. Bez našich věcí.
„Copak?“ vyděsí mě mamka, která stojí opřená o dveře a jen se dívá.
„Jen přemýšlím,“ pokrčím rameny.
„O čem? O tomhle stěhování?“ zeptá se zvědavě a já jen přikývnu.
„Nevím, zdá se mi to neuvěřitelný, že prostě máme odjet a asi se už nikdy nevrátit. Je to divné, začít znovu, na jiném místě, nová škola, všechno nové.“
„Zvykneš si“ povzbudí mě mamka. Taky bych to chtěla vidět takhle. Taťka dostal novou práci, mamka ta si ji tam hledat bude, a my dvě se ségrou? Však si zvykneme, jak řekla mamka.
Ségra očividně opravdu stávkuje. Zatím co já v klidu posnídám a vrátím se nahoru, abych tam uklidila a plně vyklidila pokoj od svých věcí, ona se nezvedla z postele, jen leží a opět brečí.
„Hele Týno, já nevím kdo ti co udělal, ale snad víš, že mi můžeš cokoliv říct i teď a nemusíš tu dělat uraženou nebo bůh ví co ještě. Jo a pak by jsi měla vstát, protože za chvilku odjíždíme a naši tě asi přerazí, když nevstaneš,“ prohodím pár slov k ségře, která na můj monolog neřekne ani půl slova. Ach bože, sice jsem ségru nesnášela, ale teď ji přímo nenávidím. Se chová jak nějaká... ani nevím co prostě. Nemám na ni slov. Sice ji na jednu stranu chápu, opouští tady všechno, přítele, kamarádky, kamarády, ale zase tak kvůli tomu stávkovat nemusí. Možná už kvůli rodičům. Těch taky není příjemný stěhovat se na druhou stranu republiky.
„Týno, to snad nemyslíš vážně!“ ozve se mamky křik snad přes celý dům, až se i taťkovi kamarádi leknout, když berou z domu poslední krabice.
„Týna protestuje,“ vysvětlí jen taťka a radši všichni tři rychle odejdou, protože se mamka rozeřve na novo.
„Co se to s tou naší Týnou děje? Dřív taková nebyla, nepoznávám ji“ prohodí taťka ještě ke mně než odejdou ven.
„Já taky ne,“ povzdychnu si a podívám se směrem nahoru, kde tuším, že je někde mamka a ségra, která beztak jejich hádku probrečí.. Někdy ji fakt nechápu, a od včerejška ji nechápu už vůbec.
„Já už toho mám všeho dost! Nechci tady být! Chci jen umřít!“ vykřikne ségra, která proběhne kolem mě a než bych stačila něco říct, nebo udělat, vyběhne ven!
„Týno!“ vyběhne za ní za chvilku mamka, ale už nezmůže nic. Ségra zmizí z dohledu.
„Co se stalo?“ předběhne mě taťka s otázkou a zadívá se na uplakanou mamku. „Proč Týna tak vyběhla?“
„Nevím vůbec,“ pokrčí mamka rameny. „Naty...?“
„Půjdu ji hledat,“ přikývnu hned na nevyslovenou otázku a než by řekl švec mizím stejným směrem jako ségra. Najdu ji na hřišti, kde sedí na lavičce, cigaretu v ruce a ještě si stihne i utírat slzy, které ji stékají po tváři.
„Týnko...“zašeptám a přisednu si k ní.
„Běž ode mě radši dál“ řekne a odsune se.
„Proč co?“zajímám se, ale ségra mlčí. „něco s Lukášem?“ hádám. Ségra při jméně svého miláčka sebou trhne, ale dál mlčí. „Podívej, ať se jedná o cokoliv, mě to snad říct můžeš ne? Jsme přece ségry.“
„Nemůžu, ani tobě. Když se to někdo dozví, hned se ode mě odtáhne,“ řekne skoro neslyšitelně.
„Proč by to dělal co? Ty jsi fakt trdlo ségra, vždyť tě všichni mají rádi, záleží jim na tobě, tak proč tohle děláš?“
„Záleží? Protože někomu na mě záleželo až moc a takhle jsem dopadla!“ zakřičí skoro už.
„Jak jsi dopadla? Vždyť jsi zdravá, máš rodinu, která tě miluje... máš všechno co jen můžeš chtít“
„Zdravá?“ zopakuje po mě a rozesměje se. „Já už zdravá nejsem a nebudu!“
„Proč tohle říkáš, jsi zdravá, máš celej život před sebou, doděláš maturitu, půjdeš na vejšku, pak se vdáš, budeš mít spoustu dětí a budeš šťastná.“
„Vidíš život moc jednoduše Naty, až moc jednoduše...“ zašeptá a utře si slzy.
„Měli bychom se vrátit domů, pomoc našim a pak se jet rozloučit“
„Klidně běž, já si tu ještě chvilku posedím“ zakroutí hlavou.
„Tak fajn, budu ti dělat společnost,“ rozhodnu se. Ségra jen zakroutí hlavou, ale nekomentuje to. V klidu si dokouří svou cigaretu a vytáhne druhou. Potom třetí, čtvrtou, pátou a asi po další hodině se rozhodně, že bychom teda měli jít, protože si ještě musí sbalit a připravit se na cestu.
Doma to vypadá jako po velkém úklidu. Ne. Spíš jako kdyby nás někdo okradl. Obývák je prázdný, nikde nic, sedačka, stůl, televize, všechno je pryč. Kuchyně to samé. Jen linka zůstala, jinak tu není nic. Všechny místnosti zrají prázdnotou, jako bychom tu snad ani nebydleli. A mě najednou všechny místnosti příjdou strašně moc velké, bílé a prázdné.
„Tak co? Pojedeme?“ zeptá se taťka, když zamkne dveře a všichni se tak ocitneme před našim domem.
„Pojedeme,“ odpoví za nás všechny mamka. Ségra jako první vyrazí k autu, nakonec dostala rozum a v rychlosti se sbalila, že jsme jen s mamkou hleděli. Dokonce nanosila i svoje věci do auta a byla připravená k odjezdu jako první. Vydáme se hned za ní a když konečně všichni sedíme v autě, naposledy se podíváme na náš krásný dům, který teď bude patřit někomu jinému. Je ti divný pocit.
U babičky a dědy jsme hned, bydlí ve stejné vesnici jako my, akorát na druhém konci.
„Nataško!“ vykřikne babička se slzami ve tváři a pevně mě k sobě přitiskne. Bože, jak já nesnáším, když mi babička říká Nataško, to bych přímo vraždila!! Stačí když jen slyším Natašo a je mi zle. Taky nechápu, kde k takovýmu jménu rodiče přišli...
„Týnko“ udělá to samé děda ségra, která se moc do obejmutí nehrne, ale přece jen dědu obejme.
„Budete nám moc chybět“ řekne babička, asi našim, přes mé rameno.
„Musíte za námi někdy zajet!“ přikazuje děda.
„Neboj, dojedeme,“ slíbí ji taťka i když všem je jasné, že to tak rychlé nebude. Stěhování, nová škola, nová práce... no prostě tenhle rok bude zajímavý. Všechno bude zajímavé, divné...
„Tak děvčata a jedeme vstříc svému novému osudu“ řekne taťka v autě. Naposledy se podívám na babičku s dědou. Babičce po tvářích tečou slzy, ale tváři se šťastně, teda alespoň se o to pokouší a děda? Ten všechno zvládá jako vždycky. Naposledy jim zamáváme a pak už mizíme v dáli. Před námi je dlouhá cesta do našeho nového domova. Ještě že tento týden jsou prázdniny a škola začíná až ten příští, protože bude spousta času se nastěhovat, všechno vybalit, uklidit, nakoupit, a zjistit jak to tam chodí. Vůbec nevím, kde je obchodka, kam za týden budeme se ségrou chodit, takže jen doufám, že nám to buď ukážou naši, nebo alespoň řeknou.
„Jak dlouho pojedeme?“ promluví ségra po půl hodině jízdy.
„Něco přes 2 hodiny“ odpoví taťka. Ségra si jen povzdychne, zastrčí sluchátka od mp3 zpátky do ucha a zadívá se ven z okna. Nevím co se stalo, ale ani se nechtěla jet rozloučit za Lukášem a když se ji na to rodiče zeptali, odmítla to. Čemuž jsme se všichni tři divili. Ti dva bez sebe snad neudělají ani krok a teď? Ségra odjede aniž by se rozloučila.
Celou tu dobu v autě, tedy skoro dvě hodiny, mluvili jenom rodiče. Ségra si poslouchala mp3, dívala se z okna a sem tam si utřela oči, asi chtěla aby si nikdo nevšiml, že brečí, ale pozdě. Já si toho všimla, ale nevěděla jsem jak ji mám pomoc. Vůbec jsem nevěděla co dělat. Připadala jsem si bezmocná.
„Tak a jsme tu!“ zvolá taťka nadšeně a tak nahlas, že i ségra sundá sluchátka z uší, což se podivím. Ta je nesundává vůbec, za dobu naší cesty je nesundala ani jednou a poslouchala furt a furt, že jsem měla pocit, že z toho za chvilku zešílí. Ale nestalo se tak. Bohužel.
„Vypadá to tu krásně, uvidíte, že se vám tu bude líbit,“ otočí se na nás mamka s úsměvem. Nechci ji kazit náladu, tak jen s úsměvem přikývnu, zatím ségra se s ní vůbec nepárá.
„Tak o tom pochybuju,“ řekne dost nahlas a zadívá se zpátky ven z okna. Rodiče to radši nekomentují, ale já vím, že je to mrzí. Vždyť taťka si tohle nevybral, nemůže za to, a mamka? Té nezbylo nic jinýho než se přestěhovat s ním. Já to chápu, ale ségra asi ne. Chvilku ji to potrvá, nedivím se, ale taková zase být nemusí.
„Je tu spoustu možností jak se zabavit, je tu rybník, hřiště, krásná příroda, uvidíte, že za chvilku si to tu zamilujete,“ pokračuje dál taťka.
„Kde je vůbec ten domek?“ zajímám se já, protože už se vidím v posteli. Dnešní den, no celkem už i ty předešlé, byli opravdu náročné. Všechno sbalit, nachystat a teď ještě ke všemu nastane fáze vybalování. Hrůza. Tohle jsem nesnášela už když jsem jela na nějakej tábor, nebo někam. Vždycky se sbalit, na místě vybalit a pak se zase sbalit. Hrůza prostě.
„Firma nám vybrala domek, který je na konci ulice...“
„Té jediné tady,“ skočí mu do řeči ségra
„Takže budeme mít tak trochou soukromí. Vedle nás je jen jeden dům a naproti další. Bude se vám tu líbit děvčata, uvidíte.“
„Zastávka na autobus je kousek od domu, takže to nebudete mít ani daleko. Školu vám pak ukážeme, na to je ještě času dost, teď hlavně musíme najít náš domek, vynosit věci a něco vybalit,“ vloží se do toho ještě mamka. No super, takže moje pláni skrz postel a klid jsou v háji. Bude se vybalovat. No úžasné.
„Tak, jsme tu, tohle je náš nový domeček,“ zastaví taťka před domkem, kde už nás čekají i stěhovací auta, o které jsou opřeni řidiči a v pohodě a klídku si kouří. Vystoupím a rozhlédnu se kolem. Domek je krásný a je mnohem větší než ten náš minulý. Oranžová barva, hnědé okna, hlavní dveře a dokonce i vrata od garáže jsou stejné barvy. Před domem je hnědá dlažba, stejné jsou i schody, které vedou do domu.
„Ujde to,“ prohodí ségra když vystoupí a já bych ji nejradši dala pár facek!
„Takže děvčata, běžte dovnitř, nahoře si vyberte svůj pokoj, který vám už zůstane, my tu zatím vynosíme věci ven.“ Ségra na nic víc nečeká, popadne klíček od taťky a než by někdo něco stačil říct, už je u dveří.
„Tati?“ zavolám na něj a taťka se hned otočí po hlase. „Je to tu krásný.“
„Utíkej nahoru,“ usměje se jen. Myslím, že právě tohle potřeboval slyšet. Když už nic, tak alespoň tohle. Jen mu úsměv oplatím a mizím za ségrou do domu. Jen co vejdu dovnitř, objevím se na chodbičce, krásné žluté barvy. Myslela jsem, že tu nic nebude, ale překvapí mě, když tam objevím tmavě hnědé botníky, věšáky a další skříňky.
Zatím co ségra je určitě nahoře, tedy podle hluku tak soudím, já se vydám prozkoumat dál náš nový dům. Dál je chodba, na které jsou točité schody nahoru, které vedou do dalšího patra, ale to mě teď nezajímá. Projdu dveřmi, které jsou hned naproti hlavním a objevím se ve velké místnosti, která podle mě sloužila jako obývací pokoj a určitě bude sloužit i teď. Má krásnou béžovou barvu, což se hodí, nebudeme muset malovat, máme totiž hnědý nábytek. Z obýváku je výhled do zahrady, která mě hned upoutá. Velká, všude jen tráva, bazén, který je zakopaný v zemi uprostřed, krb a jen vzadu se nachází dva stromy.
Další místnost, hned vedle obýváku je kuchyň s jídelnou, což si mamka určitě zamiluje. Kuchyň je přesně podle jejich představ, barva, linka, všechno jak chtěla, ale nemohla si to do našeho domečku dovolit. Bylo tam málo místa. Kuchyň hraje do modré barvy, stejně tak jako jídelna, kde jsou modré židle. Stěny v kuchyni jsou tmavě modré a když jdete do jídelny, přechází na světle modrou.
Další místnost je obrovská koupelna. Hned naproti koupelny jsou dřevěné točité schody, po kterých se tedy vydám nahoru a ocitnu se na další chodbičce, kde jsou další čtyři dveře. Jedny jsou zavřené, což bude asi ségry pokoj, ale zbytek je otevřený. Další koupelna, je hned naproti ségry. Další dveře vedou do větší místnosti, kterou přenechám rodičům jako ložnici, která je hned vedle ségry a jdu do poslední místnosti v domě. Můj pokoj. Má krásnou zelenou barvu, takže tady byl asi taky dětský pokoj, pomyslím si. Nic jinýho v pokoji není, kromě zelených stěn. Ale i to stačí. Tedy mě určitě.
Domeček mě prostě nezklamal, ani z venku ani zevnitř. Je prostě krásný, úžasný a hlavně, teď už je náš.