Hra osudu (3)

„Dobré ráno“ pozdravím rodiče zvesela, kteří jsou v kuchyni a vyskládávají skleničky. Práce jim jde od ruky. Taťka vybaluje nádobí z papíru, podává to mamce, která to dává na místo.
„Ahoj Naty, jak ses vyspala?“ zajímá se taťka.
„No úžasně, jak se taky dá vyspat na zemi ve spacím pytli? Jedině skvěle“
„Naty, promiň, přísahám, že dneska ti hodíme do pokoje tvoje věci aby sis tam mohla všechno vybalit a uspořádat,“ slíbí mi taťka.
„Díky, díky, díky moc drazí rodičové. Kde je vůbec ségra?“ zajímám se, ale odpovědi se dočkám jen pokrčením ramenou.
„Aha, díky za odpověď, no nic, jdu si najít své krabice a pomalu si je začnu nosit nahoru na chodbu.“
„A nechceš se první třeba nasnídat?“ navrhne mi mamka a kývne hlavou na linku, kde jsou zbylé dva rohlíky.
„Super, něco tu na mě zbylo“ zajásám hned a popadnu jeden rohlík. Druhý nechám ségře, kdyby náhodou dostala hlad nebo chuť.
„Víš co? Ty tady pomůžeš mamince, ta bude určitě ráda, a já půjdu vynosit tvoje věci nahoru,“ nabídne mi z ničeho nic taťka a podá mamce poslední skleničku.
„Super, to beru, konečně se dočkám pokoje,“ zaraduju se a seskočím z linky, na kterou jsem si sedla, abych tam v klidu posnídala.
„Pokoje? Kdo se dočká pokoje? Že by konečně já?“ objeví se ségra ve dveřích a já mám hned po náladě. Je mi jasné, co teď bude následovat.
„Týnko, první dodělám pokoj Natce a pak se pustíme do toho tvého ano?“ usměje se taťka na ségru.
„No jasně, však proč taky první dělat můj pokoj že? Kristýna je starší, ta si počká, ale za to naše Natynka je mladší, musí mít všechno první!“ naštve se ségra a já mám sto chutí ji už pořádnou praštit. Co si o sobě sakra už myslí?!
„Kristýnko, tak to ale není!“ snaží se zachránit situaci mamka.
„Jasně, a jak to teda je? Natynka musí mít všechno první, Natynka je ta malá chudinka že? Furt jen Natynka, Natynka, Natynka!“ rozkřikne se ségra. Taťkovi nejspíš už prasknou nervy, protože se ségra chytí za tvář a já se s úžasem podívám na taťku, který vypadá jako sopka, která má každou chvíli vybouchnout.
„Tak poslouchej milá dámo, to, že jsme do teď s maminkou brali ty tvoje nálady, že jsme tě nechali na pokoji neznamená, že to budeš dělat dál! Pro nikoho nebylo snadné se přestěhovat a začít znovu, ale nikdo takhle nevyvádí jak ty! Teď se seber a přijdi až se uklidníš!“ seřve ji taťka. Na to se ségra rozbrečí, hodí po nás vražedný pohled a rozběhne se nahoru...
„Já ji opravdu nechápu“ zakroutí hlavou nešťastná mamka.
„To jsme dvě mami,“ povzdychnu si.
„Nevím co se s ní děje, ale takhle to dál nejde. Měla by si uvědomit svoje chování,“ otočí se na nás taťka „pojď Naty, půjdeme na tvůj pokoj, pokud tě ovšem nebude potřebovat maminka tady?“
„Ne, klidně běžte“ mávne mamka rukou.
„Kdybys něco potřebovala, jen stačí říct“řeknu ještě mamce než se vydám na dvůr za taťkou, který tam hledá moje krabice s věcmi. Je nejspíš ještě mimo z toho, co se stalo se ségrou, protože za tu dobu nepromluví ani slovíčko. Nanosíme společně nahoru můj nábytek do pokoje, což zabere celé dopoledne, ale taťkovi to nevadí. Zatím co řešíme na chodbě věci, kam co dát, ségra je zavřená v pokoji a jen přes dveře slyšíme jak brečí. Je mi ji líto, ale tohle si zasloužila. Chová se hrozně.
Odpoledne taťka vyžene ségru z pokoje s tím, že je teď na řadě její pokoj a milované sestřička se nenamáhá ani mu pomoc, takže ještě pomůžu taťkovi nanosit ségry věci nahoru, Zbytek je na ni. Mamka, když to zjistí ji seřve, taťka nad tím jen mávne rukou a já se k tomu radši nevyjadřuji. Zbytečná slova.
„Neviděla jsi moji jednu krabici?“ nakouknu k ségře.
„Ne,“ odsekne a otočí se ke mně zády. Jen pokrčím rameny a seběhnu schody dolů, kdy si to zamířím do obývacího pokoje, kde najdu rodiče jak právě řeší jak a kam postavit sedačku.
„Já bych ji dala sem, uvidíš jak na televizi, tak i ven,“ říká právě mamka.
„Ne, já bych ji dal sem,“ ukáže taťka ke zdi „a televizi na druhou stranu. Bude to tak lepší“
„Naty, co si myslíš ty?“ zatáhne mě do sporu se sedačkou mamka. Jen pokrčím rameny.
„Dejte si ji kam chcete, ale já osobně bych byla pro mamčin návrh, ale chybí mi jedna krabice, kde jsem měla zbytek oblečení a svoje osobní věci.“
„Zelená krabice?“ zajímá se taťka. Jen přikývnu. Super, našla se, pomyslím si. Moje věci nejsou ztracené.
„Tak tu jsem dal k Týně, běž si pro ni“ usměje se taťka a pak se otočí na mamku „možná přece jen dáme tu sedačku jak jsi řekla“
„Vidíš? Já mám vždycky pravdu, tak jdeme na to ať už to máme za sebou“ usměje se mamka a já vyklidím pole. Naštvaně vyběhnu schody k ségře, abych tam opravdu našla svou zelenou krabici.
„Nemohla jsi říct, že ji máš?!“ rozkřiknu se na ni, ale ségra jen pokrčí rameny. Na nic víc nečekám, popadnu ji a zmizím ve svém pokoji. Ovšem, ještě před tím pořádně třísknu svými dveřmi. Kravka opravdu, nevím vůbec co si o sobě myslí. Nechápu ji. Taková nikdy nebyla, sice byla hrozná, nemohla jsem ji vystát, ale teď? Teď ji přímo nesnáším!
Konečně k večeru jsem hotová a celkem i spokojená se svým pokojem. Zatím co ségra se vůbec nenamáhá vybalit si, já mám už všechno hotové. Vybaleno, naskládáno, poskládáno. Všechno. Mé bílé skříně jen září a skvěle se sem hodí. Sice je pokoj menší než ten, co má ségra, ale mě bohatě stačí. Nemám zase tolik věcí, protože zbytečné jsem vyházela. Naštěstí.
„Jdu se na chvilku projít,“ zakřičím na rodiče do obýváku, kde oba ještě řeší menší detaily, třeba jako kam dát tu a tu květinu, ten a ten obraz.
„Brzo se vrať a dávej na sebe pozor!“ křikne na mě ještě mamka. Popadnu botasky a už mizím venku. Klíče ještě nemám, ale taťka slíbil, že je udělá co nejdřív. Snad se jich dočkáme.
Vůbec nevím kam mám tady jít. Neznám to tu, nevím jak to tu chodí, ale snad to brzy zjistím. Nakonec se vydám dolů po ulici směrem odkud jsme přijeli. Rozhodnu se, že to tu prozkoumám a začnu hned. Ani nevím jak se to stane, ale objevím se před parčíkem, kde jsou různé houpačky, skluzavky, ale místo toho, aby si tam hrály menší děti, sedí na lavičce ti starší.
„Hej, ty jsi tu nová co?“ zavolá na mě nějaká holka.
„Jo jsem,“ odpovím ji a chci pokračovat v cestě.
„Pojď za námi, alespoň se seznámíme,“ zavolá znovu. No co, budu tu teď bydlet, tak jednou se seznámit musíme. Nadechnu se a vydám se k nim.
„Jsem Adéla,“ seskočí blondýnka z lavičky a podá mi ruku.
„Nataša,“ představím se.
„Adam,“ přiskočí hned další kluk a podá mi ruku, stejně jako před tím Adéla.
„Tohle je můj brácha, někdy je to cvok, ale někdy zase super kluk,“ usměje se na mě Adéla a já ji nejistě úsměv oplatím.
„A tohle moje ségra, upovídaná, že tě někdy bolí hlava, ale časem si zvykneš.“
„No takže dál, já jsem Zuzka a bohužel bráchu nemám,“ přiskočí ke mně další a tentokrát bruneta. Jen přikývnu a za chvilku už se mi jména začínají míchat. Adéla, Adam, Zuzka, Petr, Honza a ještě Tereza s Kubou..
„Proč jsi se vlastně přestěhovala do takové díry?“ zajímá se Adéla.
„Taťka dostal tady práci a nám nezbyla se ségrou a mamkou než se přestěhovat sem,“ pokrčím rameny.
„Máš ségru?“ zpozorní Petr a já jen přikývnu.
„Kristýnu, je jí skoro 21 let a letos bude maturovat. Rodiče nás obě zapsali na obchodku, nechodí tam někdo z vás?“ zeptám se nadějně.
„Jasně,“ usměje se Adam a Zuzka jen přikývne „ty máš nastoupit do prváku?“
„Hm, bohužel“ přikývnu.
„Tak to budeš chodit se Zuzkou, co Zuzy?“ otočí se Adam na jmenovanou a ta jen nadšeně přikývne.
„Super, alespoň tam budu někoho znát. Sedneme si spolu, jo?“
„Dobře,“ usměju se. Začíná to dobře, pomyslím si. Možná to tu nebude tak špatné, jak jsem si myslela.
„Hele ty bydlíš na konci ulice že? V tom oranžovým baráku?“ přiskočí ke mně Adéla a já jen přikývnu. Neptám se odkud to ví radši.
„Super, my bydlíme hned vedle, takže jsme sousedi,“ usměje se Adam a já mu nejistě úsměv oplatím. Adam se mi začíná líbit čím dál víc. Je brunet, vyšší, má sportovní postavu a krásné, modré oči. Jeho sestra je pravý opak. Blondýnka, štíhlou postavu, za kterou by se nemusela stydět ani ta nejlepší modelka a hnědé oči.
„Budu muset jít už domů, tak moc děkuju ahoj,“ rozloučím se s nimi, když na mobilu zjistím, že už je skoro půl 10. Nevím proč, ale čas s nimi rychle utekl. Vykládali mi zážitky, povídali mi o sobě, ptali se na mě a ségru. Prostě mi s nimi bylo fajn.
„My už taky půjdeme, že Adél?“ otočí se Adam na svou sestřičku, která hned přikývne a začne se loučit.
„Nechceš jít zítra s námi se koupat na rybník?“ zeptá se po cestě Adéla.
„Nezlob se, ale asi ne. Ještě máme doma spoustu práce, včera jsme teprve přijeli a musíme toho ještě hodně vybalit a dodělat, snad jindy,“ odmítnu nerada.
„Však v pohodě, nic se neděje. Nevidíme se naposledy,“ usměje se Adéla.
„Moc děkuju, mějte se ahoj,“ rozloučím se s nimi a rozběhnu se za taťkou, který právě vyšel z domu.
„Ahoj Naty, kde jsi byla co?“ zajímá se. Naposledy se otočím na ty dva, kteří stále stojí na svém místě a když se naše pohledy spojí, zamávají mi.
„Našla sis kamarády? To je dobře,“ konstatuje taťka a já jen přikývnu.
„Co ségra? Už je na tom líp nebo furt vyvádí?“ zajímám se.
„Vyvádí, pohádala se s maminkou, jen kvůli tomu, že ji nabídla pomoc. Je divná poslední dobou, vůbec nevím co s ní mám dělat,“ povzdychne si taťka a otevře mi dveře, abych mohla projít dovnitř.
„Asi nic tati. Ona se s tím vším musí nějak srovnat sama“ povzdychnu si.
„Asi máš pravdu. Teď utíkej nahoru, řeknu mamince že jsi už doma ať nemá strach,“ slíbí mi a já ho ráda poslechnu. Vyběhnu nahoru a zastavím se před dveřmi, které vedou do pokoje k ségře. Váhám. Mám tam jít, nebo ne? Potřebuje mě vůbec ségra, když je taková? Nebo se na ni mám vykašlat, tak jako vždycky?
Nevím, co dělat. Na jednu stranu ji chci pomoc, na druhou ne. Je to moje ségra, dělám si o ni starosti, ale chová se hrozně a já ji za to nesnáším. Musí mít k tomu důvod, důvod, který nechce nikomu říct. Ani mě, ani mamce, ani taťkovi. Najednou začala nenávidět Lukáše, nesnáší celý svět a dává to najevo. Něco se ji muselo stát, jen tak vědět co. Vědět, co ji trápí a jak ji jen pomoc, i když ona o tu pomoc nestojí. Nikdy o ni nestála, i když ji potřebovala. Neřekla si o ni nikdy. A podle všeho, nikdy neřekne. Proč je sakra jen tak tvrdohlavá? Vždyť stačí jen jedno slovíčko. Slovíčko, které ona nikdy neřekne, protože neprosí o pomoc.