Martin a Liliana - 1

I.
Probudila se dřív, než zazvonil budík. Podívala se na hodiny a s ulehčením zjistila, že má ještě celou hodinu do doby, kdy bude vstávat. Pomyslela na spoustu drobných úkonů, než vsedne do auta a odjede do práce. Už zítra, pomyslela si, už zítra nasednu do autobusu a nechám se odvézt do lázní. Týden klidu – to si ani neumím představit. Aby zase neusnula, pustila si potichu rádio a poslouchala ranní hudbu. V duchu přemýšlela, zda má už všechno připravené, jestli na něco nezapomněla. Nějakou knížku, CD přehrávač, nabíječku na mobil, tu nesmí v žádném případě zapomenout, svůj diář, kam, jak si usmyslela, bude psát své denní zážitky a dvoje brýle, jedny sluneční. Bože, já se tak těším, pomyslela si.
Pak vstala, postavila si na kávu. Krátce se osprchovala a pak, od hlavy až k patě zabalená v koupacím županu si přečetla e-maily, které jí přišly během noci a časného rána. Popíjela kávu a kouřila. Hřebenem si pročesala vlasy a pak si zlehka na kůži naklepala svůj oblíbený parfém. Minuty nemilosrdně běžely. Ještě zavřít okno, nazout si boty a běžet do garáže. A den se odstartuje prvním klientem, který je naplánován na osmou hodinu. To už musí být sama připravena zvládnout maraton, který ji každý den čeká, ale nikdy ji tak nezmáhal jak tento poslední den před odjezdem do lázní. Otevřela okno. Vedlo do mezibloku. Uprostřed dvora stál vysoký jasan. Dívala se mnoho let, jak roste a sílí, někdy se dlouze dívala do jeho koruny a přemýšlela o věcech, které si jinak nepřipouštěla. Nebylo z lidí komu co vyprávět. Letmo se podívala na hodinky a pak ke dveřím. První klient už klepal na dveře.
„Prosím,“ řekla a sedla si za stůl.
Nasadila si brýle a její pohled byl náhle soustředěný.
„Dobrý den,“ pozdravila ji paní Hamáčková, která přesně chodila už půl roku na pohovory.
„Dobrý den, posaďte se. Tak, jak se cítíte?“
„Ale paní doktorko, po těch práškách, co mi posledně napsala moje lékařka, špatně spím.“
Její hlas byl, jako vždy, plačtivý a žalující.
„A berete je přesně, jak vám říkala? Těsně před spaním?“
„No, to ne. Myslela jsem si, že jsou na nervy a tak je beru, když se cítím špatně.“
Liliana si v duchu povzdechla, ale skryla rozladění.
„Milá paní, ty prášky máte brát na noc. Ne ve dne. To jste pak ve dne unavená a určitě si i pospíte, tak se nedivte, že večer nezaberete.“
Paní Hamáčková má provinilý pohled a chvějí se jí víčka.
„To nevadí. Nebojte se. Napíšu vám na lístek, jak je máte přesně brát a musíte to dodržovat. Jinak jsou naše sezení zbytečná.“
Zatímco Liliana psala, paní Hamáčková těkala pohledem po místnosti. Nelepší se to, pomyslela si, když ji podávala lístek. Paní Hamáčková ho pečlivě složila a vložila do peněženky. Liliana na ni upřela pohled a paní Hamáčková zvedla oči. Byly unavené, poznamenané vnitřním utrpením.
„Tak povídejte,“ řekla Liliana.
Kdyby mohla sepsat všechno, co zde každý den slyšela, byla by to kniha plná utrpení. Takové příběhy musí zůstat mezi těmito zdmi a nikdy je nesmí opustit.
„.. a já jsem mu říkala, táto, měj už rozum. Ale on začal na mně křičet, pak se rozpřáhl a udeřil mne. Spadla jsem na zem. Já vím, že je nemocný člověk, že neví, co dělá. Nikdy dřív mi neublížil. Ale já se ho začínám bát.“
Vyndala z kabelky bílý kapesník, pečlivě složený a otřela si oči.
„Je mi ho tak líto,“ dodala, „má dny, kdy je hodný a něžný a pak...“
Nechtěla jí říkat, že už za rok … ona to ví. Ví, že se bude nemoc horšit a že bude čím dál víc zotročována. Není to první a rozhodně ani poslední klientka, která se stará o tak nemocného muže. Je to stále stejné.
Čas ubíhal a truchlivé příběhy zněly mezi zdmi pracovny a byly v nich uzavřeny jako v trezoru, ke kterému snad jen Bůh má klíče.
Blížila se druhá hodina. Liliana si postavila na kávu a přešla dvakrát místnost. Poprvé za delší dobu se jí ozvala bolest v levém koleni. To je z toho věčného sezení, říkala si, ale dobře věděla, že to jen tak nepřestane. Čtyřicítka na krku a sem tam se ozvou takové dosud nepoznané bolístky. Káva zavoněla na stole a ta vůně se smísila s proudícím vzduchem z otevřeného okna. Podívala se na hodinky. Poslední klient a pak konečně, konečně chvíle klidu. Chvíli čekala, zda se ozve zaklepání. Po chvíli vstala a přešla místnost, zastavila se u okna a zadívala se do koruny jasanu. Čekala. Znovu se podívala na hodinky. Zamkla stůl a kartotéku, zavřela okno.
Svět Liliany je svět sám pro sebe. Stačí nahlédnout mezi dveřmi do jejího bytu. Liliana si nepouští nikoho k tělu a navštěvuje ji jen velmi málo lidí. Ne proto, že by byla nedůtklivá nebo nespolečenská, ale potřebuje být sama. Nyní odemyká dveře a rozsvěcí světlo v předsíni. Přezouvá se do domácích pantoflí a jde do kuchyně.Otvírá okno, protože je ještě pořád krásný den a do oken mezi jemnými záclonami proudí červnový pozdně odpolední vzduch. Staví si na čaj a namaže si tenký plátek černého chleba tenkou vrstvou másla a pak medu. Po stěnách visí „šťastné“ obrazy nešťastných malířů, pochopitelně, že v reprodukcích, ale vypadají jak originály.
Liliana miluje Van Goghovy Slunečnice. Touží je mít na očích, když sedí u stolu a snídá, obědvá nebo večeří. Mají zvláštní moc, myslí si. A usmívá se. Z toho zvláštního okouzlování ji probere zvonek. Lilianiny oči, jindy klidné a zasněné naberou zlostný výraz. Vyklání se z balkonu.
„Prosím, co si přejete?“ volá na muže, který stojí u zvonků.
„Nebydlí tu náhodou Kašparovi?“ ptá se se zakloněnou hlavou.
„Ne,“ odsekne a vrací se do kuchyně, aby konečně v klidu a ve svém oblíbeném rozpoložení dojedla svačinu.
Znovu upírá oči na obraz ze slunečnicemi a zdá se ji, že k ní proniká zvláštní zlatavý jas.
„Prosím tě, proč si nepořídíš nějaké pěkné obrazy?“ zaútočila na ni několikrát matka, která nemůže vystát reprodukce.
„Dívám se na to, co má pro mne smysl,“ odpověděla a už se v duchu bránila, aby ji náhodou nepřinesla mazanice, které si objednala jednou u své přítekyně, akademické malířky, která je nyní v kurzu.
Liliana umývá nádobí a poslouchá z otevřeného balkonu ptačí štěbetání. Je krásné se dožívat června, pomyslela si. Pečlivě utírá nádobí a klade ho do skříňky nad dřezem. Někdo ze sousedů si pustil rádio. Liliana přemýšlí, co si všechno zabalí s sebou do lázní. Základní věci už má v kufru. Nyní šaty, kabelku, alespoň dvoje boty, nějakou knížku a přehrávač. A opět zvonek. Tentokrát u dveří. Nakoukne kukátkem na chodbu.
„Lilinko, otevři, nesu ti pár jablek na cestu,“ šeptá matka. Otvírá dveře a odstupuje, aby mohla matka projít.
„Lilinko, jdu se s tebou rozloučit.“
„Rozloučit?“
„No jedeš do lázní, ne?“
„Na týden,“ povzdechne si Liliana.
Matka usedá ke stolu.
„A kolik tě to stálo?“
Liliana se v duchu směje. To je hlavní informace.
„Deset tisíc.“
Matka zkousne rty. Neříká, tak tohle si nemůžu dovolit a tak Liliana nemusí odpovídat, že kdyby pořád zbytečně neutrácela, mohla by si to klidně dopřát. Liliana staví na kávu a přemýšlí, kam dala zázvorové sušenky.
„Nedělej si starosti, Lili, já ty tvoje věčně navlhlé sušenky nechci.“
Obě mlčí. Jejich vzájemné útoky se ztrácí v nechuti kazit ten krásný pozdně odpolední den.
Konečně je sama a tak vchází do pracovny, aby napsala několik vzkazů svým přátelům. Minotor modře osvítí pokoj. A tak, v tom mihotavém světle je vidět na zařízení pokoje. Starodávný stůl, plný knih, složek a všelijakých věcí, však nevypadá chaoticky. Na zdi visí obraz usmívajícího se tmavookého muže. Liliana se na něho také usmívá.
„Kdo to je?“ ptala se jednou matka, když utírala prach na obrazech.
„To je tajný agent mého dobrého vědomí,“ smála se. Pod tím obrazem byl ještě jeden, menší. Je na něm podobizna staršího muže, zpola zakrytá černou hedvábnou stuhou. Pod ní vázička s čerstvými květinami a svíčka, téměř již vyhořelá. Kdyby se někdo podíval na sklo, které obrázek kryje, viděl otisky prstů. Někdy večer Liliana usedá ke klavíru a hraje Chopinovo Nocturno. Nebrání se smutku a prožívání ztráty jediného muže, kterého kdy milovala. Hraje s přivřenými víčky a myslí na něho, na jeho možnou existenci a také na to, jestli je schopen slyšet, co mu nyní vypráví.

Pokračování