Nedostižná - 5. kapitola - Útěk

Rozhodl jsem se, že Markovi o celé příhodě raději nic neřeknu.
Chtěl jsem být ušetřen jeho bouřlivého smíchu, který by se protáhl na takovou dobu, dokud by k němu měl sílu. A jelikož měl Mark vypracovanou postavu od přírody, bylo by to na pěkně dlouho.
Bál jsem se, že jen co vejdu na univerzitu, budou si na mě lidi ukazovat a smát se mi, jaký jsem ‚inteligent.‘
Naštěstí se nic takového nestalo. Lidé si mě všímali a nevšímali stejně jako vždycky. A podle Markova normálního chování jsem usoudil, že o ničem nemá ani páru.
Jen jsem si přál, aby to tak zůstalo.
Ovšem kromě toho, že jsem si od pátku připadal jako vůl (hlavně po té události se jménem), tak jsem věděl, že se mi Jane... vlastně - ta dívka - opravdu líbí.
Často jsem se přistihl, že na ni myslím daleko víc, než na učení, což byla vzhledem k blížícím se zkouškám, čára přes rozpočet.
Ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky jsem nakonec myšlenkami skončil u ní.
A upřímně řečeno, bylo to nesrovnatelně příjemnější než myslet na druhy nádorů nebo příčinu hemeroidů.
Když jsem o ní tak přemýšlel, uvědomil jsem si, proč se mi líbí. Byla moc milá. Nevysmála se mi jako ty její kamarádky.
Ale… taky jsem musel uznat, že kdybych se dostal do podobné situace, smál bych se jako ty dvě - ne-li víc.
Pak taky byla vtipná a veselá. Uměla se zasmát sama sobě a dokázala vtipně okomentovat situaci. Určitě byla hodná. Statečná bez pochyby - stále jsem se při vzpomínce na Carlslovu přepadovku, její pomoc a tomu, jak se mu neohroženě postavila, musel smát.
Také byla chytrá a (to už se mi líbilo míň) rychlá a nedostižná.
Mimo všechny kladné povahové vlastnosti (záporné jsem nenašel - říká se, že těch si lidé všimnou, až se poznají víc) byla opravdu hezká. Sice dobře vím, že na krásu se hledět nemá, není to nejdůležitější, jednou pomine a že nejvíc se cení krása uvnitř -
to všechno jsem věděl, nic to však nezměnilo na tom, že se mi opravdu moc líbila. Navíc jsem si nemohl nevšimnout, že nebyla nalíčená jako nějaká barbína.
(Kdysi tak vypadala spolužačka na střední, a když se jednou nestihla nalíčit, všichni si mysleli, že máme ve třídě novou studentku. Jenže když žijete s představou, že někdo vypadá přes den tak, pak se odlíčí a vypadá úplně jinak… no, já sám jsem o to nestál ani v nejmenším).
Pokud tedy vůbec nalíčená byla - tak blízko jsem se k ní nedostal, abych to zjistil - pak velmi decentně, takže to vypadalo přirozeně a hezky.
V hlavě mi nejvíc zůstaly její oči: velké, modré a krásné. Mrzelo mě, že je tak často schovávala, když klopila pohled dolů.
Kdybych ji tak ještě jednou potkal! - zatoužil jsem v duchu. Mohli bychom se jít třeba někam kousek projít nebo jen chvíli postát na chodbě a třeba by mi řekla, jak se jmenuje.
‚Osle!‘ - zavolal na mě zase realisticky uvažující mozek. ‚Opravdu si myslíš, že pokud má všechny kvality, které jsi vyjmenoval, tak se líbí jen tobě? Nenapadlo tě, že nejsi jediný člen mužské populace, nebo že další exempláře tvého druhu jsou snad slepí?‘
Chtě nechtě jsem musel uznat, že má pravdu.
Určitě jsem nebyl jediný, komu se líbí. Navíc jsem ani netušil, jestli se vůbec líbím já jí.
Nikdy jsem se nepovažoval za lamače dívčích srdcí (to, jak se na mě lepila Lusy jsem dodnes nepochopil a myslím, že to pro mě bude záhadou nadosmrti), jednak proto, že jsem jím nebyl ale ani nechtěl být.
Co by mi pomohlo, kdybych mohl mít každou holku, na kterou bych jen pomyslel, přitom však věděl, že bych ji měl pouze na chvíli?
Nevím, kde se vzala, ale najedou, jsem v sobě měl touhu po boji. Chtěl jsem o ni bojovat a získat ji. Doby rytířských turnajů měly něco do sebe. I když - při představě vraženého oštěpu do hrudi jsem se otřásl.
Jenže, uvědomil jsem si sklesle - po tom, co se stalo v autobuse, bych se vůbec nedivil, kdyby ta dívka brala nohy na ramena, pokud by mě ještě uviděla. A že by jí to šlo pěkně rychle.
Teď jsem si navíc vzpomněl na to, o čem se bavila s kamarádkami. Dostal jsem šílenou chuť tomu hajzlovi, který si na ni dovoloval, dát takových pár do těla, že by
na to do smrti nezapomněl.
Vážně mě začínal popadat nepříčetný vztek při představě, jak se k ní takový grázl, s úmyslem dostat ji do postele, blíží. A jí, chuděrce, nejspíš ještě bylo líto, že ho praštila.
Ona se snad vymykala všem normálním postojům! Někdy mi připadala tak jiná, rozdílná od druhých holek, jindy jsem měl zase pocit, že skvěle zapadá a je jim podobná.
Zase jsem v duchu viděl její oči, to jak se směje nebo kouše do rtů.
„Hej, ty snílku! Vstávej!“ zavolal na mě někdo.
Trhnul jsem s sebou a pak si uvědomil, že mi Mark luská a mává prsty před obličejem.
„Co to děláš?“ zeptal jsem se zmateně.
„No, co asi?“ houkl na mě. „Už na tebe taky hulákám snad minutu a ty se ani nepohneš!“ zakroutil nevěřícně hlavou a zvědavě si mě prohlížel. „Co ti je?“
„Nic, jen jsem se zamyslel,“ vypálil jsem hned odpověď.
Mark si povzdechl a obrátil oči v sloup: „Asi se budeš divit, ale to mi taky došlo. Vlastně mě ještě napadla hypnóza, jenže na tu ses tvářil moc šťastně,“ dodal s poťouchlým úsměvem.
Usmál jsem se na něj tak ze široka, jak nejvíc jsem mohl, až mě bolely koutky úst, abych mu předvedl, že jsem šťastný jako blecha v lese psího kožichu.
„Hm,“ kývnul uznale hlavou a dodal: „No, abys trumfnul Lusy, tak by to ještě pár centimetrů chtělo.“
Protočil jsem oči a chystal se odejít. Mark mě však popadl za tašku.
„Kam jdeš prosím tě? Copak jsi zapomněl? Dnes jdeme na praxi. Máš tričko a kalhoty?“
Až teď jsem si uvědomil, že Mark je oblečený v bílém tričku a kalhotách.
„Do háje!“ řekl jsem naštvaně a praštil rukou do zábradlí.
Pak mi pohled padl na schodiště pode mnou. Hnala se po něm Lusy a v ruce držela něco bílého. Trvalo jen okamžik, než mi došlo, že pro mě nese tričko.
„Zdrhej!“ zavolal jsem na Marka a hnal se chodbou k pánským záchodům.
Mark mě ihned napodobil a oba jsme vpadli dovnitř, div jsme nevyrazili dveře. Jen co se za námi zavřely, opřel jsem se o zeď.
Mark hvízdnul: „No, tak to bylo o chlup.“
„To mi povídej,“ zahučel jsem pořád ještě naštvaně, jednak kvůli své skleróze a pak taky kvůli Lusy.
„Tu máš,“ zavolal Mark a hodil mi černý sáček.
Já ho překvapeně chytil a se zdviženým obočím se na něj tázavě podíval.
Mark jen protočil oči. Rozdělal jsem sáček a uviděl v něm triko a bílé kalhoty.
„Někdy si připadám jako tvoje máma.“
„Aspoň nekecej!“ vypálil jsem. „Kdopak si minule zapomněl úkol?“
„A kdopak si posledně zapomněl učebnici?“ vrátil mi to hned zpátky.
„A kdo si před čtrnácti dny zapomněl notebook v kavárně?“ nedal jsem se.
„A kdo si před měsícem zapomněl mobil na záchodě, hm?“
Nakonec, když jsme došli až k tomu, kdo si zapomínal ve školce uklízet hračky
do skříněk, jsme uznali, že v téhle ‚hádce‘ by nevyhrál nikdo, a proto jsme ji raději ukončili.
„Ale díky za to oblečení,“ řekl jsem už převlečený, když jsme vycházeli na chodbu.
„Jo, já si to zase někdy vyberu,“ ujistil mě.
„Jako bych to nevěděl.“
Oba jsme se zasmáli a šli směrem k učebně. Koutkem oka jsem zahlédl Lusy, která se dychtivě rozhlížela po chodbě. Jakmile si mě všimla a viděla, že jsem oblečený, zklamaně si mě prohlédla a otočila se k odchodu. Asi šla tričko vrátit tam, kde ho vzala. Zhluboka a šťastně jsem si oddechl.


V učebně nás doktor Rodgers rozdělil. Každému přiřadil určité pracoviště, kde stráví dnešní a pak i další dny své praxe. Mark dostal chirurgickou ambulanci a já ortopedickou.
Docela jsem se těšil na změnu. Praxe byla rozhodně zajímavější.
I když první věc, kterou každý z nás zjistil, jakmile přišel na praxi poprvé, byla, že teorie o praxi a praxe samotná, jsou dvě naprosto odlišné věci.


Doktor Parker v mé ortopedické ambulanci byl příjemný asi padesátiletý muž s černými vlasy, bystrýma očima a veselým smíchem.
Oddechl jsem si (dnes už po druhé), že to není někdo, jako doktor Carls. Toho byste se báli na něco zeptat, kdežto tenhle lékař byl ochotný vám vše ukázat, dopodrobna vysvětlit, a když jste něco nepochopili, tak vás neseřval, nýbrž vám to znovu vysvětlil.
Pacienti sem přicházeli nejčastěji k opichům nemocných kloubů, na kontroly nebo prohlídky zad.
Někteří zde byli v doprovodu ošetřovatelů nebo ošetřovatelek, protože sem přišli přímo z oddělení nemocnice. Jiní přicházeli pro potvrzení, že buď mohou, nebo nemohou vykonávat určitou činnost případně zaměstnání.
Nevím, jestli jsem si to pouze namlouval, ale sestra, která tam byla také, se na mě podezřele často usmívala. Copak jsem byl první kluk, kterého viděla?
Když začala rychleji pomrkávat očima ve chvíli, kdy jsem se na ni podíval, udělalo se mi z toho lehce nevolno. Byla sice mladá, ovšem jistě o pár let starší než já.
Naštěstí po ranní službě odešla a vystřídala ji jiná - o dost starší a rozumnější sestra. Takže jsem od ní měl aspoň pro dnešek klid.
Jinak jsem však moc klidu neměl. Doktor Parker mě skoro neustále nechával provádět menší výkony, vyšetřovat pacienty pohledem a také pohmatem.
U těch, které přijímali do nemocnice, jsem odebíral lékařskou anamnézu. Musím říct, že jsem se pěkně zapotil. Někteří pacienti, vám řekli a popsali všechno narovinu, z jiných jste to museli doslova páčit.
Dopoledne bylo docela nabité a tak jsem doufal, že odpoledne bude trochu volnější. Kupodivu se téměř nic nezměnilo.
Pacientů před ambulancí bylo pořád stejně a jejich řady nebraly konce.
Ve tři hodiny - tedy po šesti hodinách praxe - jsem začal být trochu utahaný. Cítil jsem, jak mi pomalu těžknou víčka stejně jako nohy.
Pevně jsem doufal, že za to může především psychické vyčerpání, protože při představě, že bych už po šesti hodinách padal únavou a měl mít před sebou ještě dalších deset hodin (nebo i víc) se mi do mé budoucí praxe - jako lékaře - nehledělo moc optimisticky.
Ale přece jen, když vás po tolika týdnech ve škole hodí přímo do ‚jámy lvové‘, mezi skutečné lékaře a skutečné pacienty, tak jste trochu ve stresu a máte strach, abyste něco nepodělali.
Když se dnes, snad už po sté, otevřely dveře do ordinace, toužebně jsem si přál být už doma.
Na chvíli jsem zavřel oči a chtěl jim tím aspoň na pár sekund poskytnout úlevu. Ta však neměla trvat dlouho. Jakmile se totiž v tichu ordinace ozvalo jasným a melodickým hlasem pronesené: „Dobrý den.“ - moje víčka se rozletěla, jako kdyby vůbec netušila, co znamená slovo únava.
Byl jsem si téměř jistý, že teď už bych ten hlas poznal kdekoli.
Byla to ona. Neviděla mě však, protože byla plně zaneprázdněna řízením vozíku, na kterém seděla starší paní s bílými vlasy, oblečená v modrém nemocničním županu.
„Dobrý den,“ odpověděl jí doktor Parker od stolu, mezitím co zapisoval do počítače informace o předešlém pacientovi.
Dívce se právě nějak zasekl vozík, takže se ho snažila opatrně rozjet, aniž by pacientku vyklopila.
Dlouho jsem se nerozmýšlel a šel jí pomoct. Nadzvedl jsem předek vozíku a tím uvolnil pásek županu, který se zaplet do kolečka.
„Děkuju,“ řekla vděčně, ještě než se na mě podívala.
Hned jak zvedla hlavu a uviděla, kdo jí pomohl, vykulila na mě ty svoje krásné oči a zůstala tak bez pohnutí.
Já se musel usmát, protože jsem si nemohl pomoct. Na té její plachosti, vystrašenosti, nesmělosti nebo překvapenosti (nevěděl jsem jak to nazvat), bylo něco roztomilého… nebo ne roztomilého, ale bylo to něco, co mě nutilo se usmát.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji.
Její tváře zrůžověly a pousmála se, když mi taky odpověděla: „Ahoj.“
Dívali jsme se na sebe, oba s takovým zvláštním úsměvem - nebo tak mi to aspoň připadalo.
Byl jsem moc rád, že se jí můžu dívat do očí a mít ji nablízku. Zvláštní - vůbec jsem netušil, jestli jsem jí aspoň trochu sympatický, ovšem jen ten pocit, že jsem vedle ní, se mi neskutečně líbil.
„Ehm, ehm,“ ozvalo se mi za ramenem.
Neochotně jsem se od dívky otočil, abych zjistil, kdo mě vyrušuje. Za zády jsem se setkal s tázavým pohledem a zdviženým obočím doktora Parkera.
Až teď mi zase došlo, kde to vlastně jsem. Uvědomil jsem si, že s pacientkou
na vozíku, která byla mezi mnou a dívkou, stojíme uprostřed dveří.
Paní se na mě zvědavě dívala a její lehce pobavený úsměv mi připomněl Marka. Navíc, jak se mi teď krev nahrnula do tváře, tak se v jejím výrazu promítlo pochopení, jako že asi ví, o co tady tak trochu jde.
„No, tak půjdeme dál, ne?“ zeptal se doktor.
S trhnutím jsem poodstoupil a nechal dívku, aby s pacientkou vjela do ordinace.
Já zavřel dveře a nejistě u nich zůstal stát.
Dívka mezitím podala lékaři pacientčiny papíry. Pak se k ní sklonila, protože ji paní šťouchla do ruky.
Viděl jsem, že jí něco šeptá a dává si velký pozor, aby jí neuniklo jediné slovo nahlas. Sledoval jsem dívku a všiml si, jak na chvíli zvedla oči ke mně, tváře jí zahořely jasnou červení a potom něco šeptem paní odpověděla.
Silou vůle jsem nutil své uši, aby se přestaly natahovat k nim, protože to, že se baví o mně, bylo víc než zřejmé.
Nakonec se dívka narovnala a postavila se naproti vozíku, aby pacientce pomohla vstát a dosednout na lůžko.
„Hm, hm,“ broukal si doktor Parker a dál pročítal papíry.
Nejspíš jsem měl jít k němu a dívat se do nich spolu s ním, jenže to bylo právě teď nad mé schopnosti. Moji pozornost zcela upoutala dívka.
Sledoval jsem ji, jak tam stojí. Byla oblečená také v tričku a bílých kalhotách. Vlasy měla vyčesané v týlu hlavy do ohonu. Zase jí to slušelo. Možná, že i kdyby na sobě měla hadr na podlahu, pořád by vypadala skvěle.
„Hm,“ broukl doktor znovu a prohlížel si výsledky nějakého vyšetření.
Najednou jsem si všiml, že dívka začíná pomalu otáčet hlavu dozadu. Na vteřinu se na mě podívala, a když se otáčela zpátky, koutky úst jí stouply v úsměvu.
„No, myslím, že jestli chcete, můžete se zatím vrátit na oddělení. Než zabere anestezie a provedu výkon, tak se nemusíte zdržovat,“ řekl doktor Parker směrem k dívce.
Projel mnou šok. Cože? To už zase odejde? Tak brzy? To ne!
„Sestra říkala, že tu s paní Lloydovou můžu klidně zůstat… Jestli tedy můžu?“ zeptala se dívka rychle.
Že by tady chtěla zůstat kvůli mně? Nebo ji skutečně zajímá výkon?
„Ale klidně,“ přikývl doktor a dál se věnoval pacientce.
Začal jí výkon vysvětlovat a poučovat ji.
Já se šťastně usmál a moje srdce v hrudi zvesela poskočilo. Ať už chtěla zůstat z jakéhokoli důvodu, pro mě bylo hlavní, že tady pořád byla.
Už jsem se na ni nechtěl dívat jen zezadu, a proto jsem popošel o něco blíž.
Ona byla mezitím plně zaneprázdněna sledováním doktora, takže si asi ani nevšimla, že stojím kousek od ní. Anebo to věděla až moc dobře a podívat se na mě nechtěla.
Očima jsem teď místo k doktorovi těkal hlavně k ní. Sledoval jsem její nebarvené
(v dnešní době docela rarita) hnědé vlasy, které jí dosahovaly po lopatky, štíhlou postavu, jemný profil tváře a ruce, které držela na kříži spojené za zády. Kdoví proč mi to připomnělo postoj mariňáka. Ovšem při představě jí jako vojáka jsem se málem rozesmál nahlas.
Pořád soustředěně poslouchala výklad doktora. Skoro jsem se styděl, že dává lepší pozor než já. Jenže když jsem si pak uvědomil, jak dlouho jsem čekal, až ji uvidím, můj stud zmizel ještě rychleji, než se objevil.
Aby se tedy přeci jen neřeklo, sklouzl jsem pohledem z dívčiny tváře k pacientce.
A v té setině sekundy můj pohled upoutalo něco natolik, že moje oči okamžitě vystřelily zpět k dívce.
Na jejím tričku visela kartička. O tom, že je to její vizitka, jsem přestal pochybovat ve chvíli, kdy jsem uviděl kousek barevného obdélníku: její fotku.
Tohle byla ta nejlepší a nejjistější šance zjistit, jak se jmenuje. Toto už prostě nemohla být vizitka její kamarádky, které se udělalo špatně.
Moc dlouho jsem se nerozmýšlel.
Postoupil jsem o půl kroku vpřed - jako bych se díval na doktora, a čtvrt kroku k dívce - jako abych viděl na pacientčino nemocné koleno.
Rychle jsem zkontroloval, zda se na mě dívka nedívá. Nedívala.
To bylo poprvé, co mě tohle potěšilo - byla pořád zaujatá doktorovým výkladem k anestezii. Pak jsem se podíval na její vizitku. Podle fotky to nemohl být nikdo jiný. Po té jsem chtěl přečíst její jméno.
Do háje! - zakřičel jsem v duchu. Moje unavené oči začínaly vidět rozmazaně, navíc ta písmena byla tak malá! Několikrát jsem zamrkal a snažil se přečíst první písmeno. Bylo to E nebo B nebo R? Mrkání mi moc nepomohlo, a proto jsem se snažil zaostřit bez mrkání. Chtěl jsem svoje oči k vizitce přitlačit.
Asi po pěti vteřinách marného snažení mě napadlo, že bych se měl podívat, zda se dívka stále věnuje výkladu a pak pokračovat v luštění.
Zvedl jsem oči od vizitky a podíval se na ni. V ten moment jsem měl pocit, že jsem plnou rychlostí napálil do zdi, nebo že mi dal ránu Mark.
Dívala se na mě. Oči vytřeštěné a obočí zvednuté v šoku. Její tvář dostala červenější nádech, ovšem tentokrát to bylo určitě z naštvání.
Jednu kratičkou vteřinu jsem nechápal. V tu další jsem pochopil tak rychle, jako by to byl impuls.
Ty idiote! - zařval jsem na sebe v duchu.
Až teď mi racionálně došlo, že její vizitka jí visí u prsou. Takže ona si teď myslí, že jsem se tak ‚soustředěně‘ díval na její…
V šoku jsem otevřel ústa a chtěl něco říct. Ona však byla rychlejší.
„Pane doktore, já přece jen půjdu zpátky na oddělení, promiňte,“ řekla a upírala pohled na doktora.
„Jak chcete,“ přikývl doktor a dál to nerozebíral.
Dívka se na paní povzbudivě usmála, otočila se a to tak rychle, že její vlasy opsaly dráhu otočky a omotaly se jí kolem krku. Jen co byla k pacientce zády, její úsměv zmizel. Mně nevěnovala jediný pohled a během tří vteřin se za ní zavřely dveře.
Zůstal jsem stát, jako kdyby mě někdo nechal zkamenět. Ústa jsem měl pořád otevřená
a ani v nejmenším mě nenapadlo je zavřít.
Co jsem to udělal?!
Jestli se na mě někdy usmála, tak teď by mě asi s největší chutí přizabila.
Mohl jsem to snad ještě víc podělat? Teď si o mně myslí, že jsem úchyl! Podobný, nebo stejný jako ten, kterému tehdy vrazila. Proč mi taky nevrazila? I když… ten pohled úplně stačil - ten vydal za dvacet takových facek.
Co jsem to za vola?! - zanaříkal jsem v duchu.
Bojuj ještě! - šeptnul mi tichý hlásek někde vzadu v mé hlavě. Už jsem chtěl vyrazit ze dveří a skutečně bojovat jako za starých středověkých časů, ale pak mě napadlo, že to vlastně stejně nemá cenu.
Co bych tím tak asi dokázal? Možná by mi teď akorát tu facku vrazila. Nic jiného jsem si ani nezasloužil. Měl jsem sto chutí přiskočit ke skříni v rohu a začít do ní mlátit hlavou jako Dobby. *
‚Nebuď srab!‘ - řekl mi znovu ten hlásek v hlavě.
A vlastně… proč ne? Co horšího by se mi ještě mohlo stát? Věci jsem podělal tak, že víc to už prostě nešlo. Z toho, jak jsem je podělal, by mohla menší země hnojit možná rok.
„Hned jsem zpátky, pane,“ řekl jsem doktorovi a než mi to mohl dovolit nebo zatrhnout, byl jsem na chodbě.
Ačkoli jsem měl pocit, že to byla celá věčnost, když jsem před chvíli uvažoval v ordinaci, nebylo to víc než pouhých pár sekund.
Bleskově jsem se rozhlédl po chodbě (dotěrných pohledů lidí před ordinací jsem si nevšímal) a uviděl kotník nohy rychle mizící za rohem chodby.
Rozběhl jsem se za ním. Když jsem doběh za roh, viděl jsem, že dívka utíká směrem ke schodišti do koridoru.
„Počkej!“ zavolal jsem na ni.
Buď mě slyšela a nechtěla se zastavit, nebo mě nevnímala.
„Stůj, prosím!“ vykřikl jsem znovu ovšem ani tentokrát na to nijak nezareagovala.
Přidal jsem proto rychlost až jsem se sám divil, kde jsem ji vzal.
Během chvíle jsem byl za ní a za dvě další vteřiny jsem ji předběhl a postavil se jí do cesty.
To očividně vůbec nečekala, protože vytřeštila oči, ruce vysunula vpřed, aby zabránila nárazu a spočívala jimi teď na mé hrudi. Tohle by šlo, říkal jsem si.
Ovšem… kdybych si předtím všiml značky CAUTION, kterou tam dala uklízečka, už bych si to tak neužíval.
Neuvědomil jsem si, že jsem se dostal na stranu chodby, kterou vytírala, a podjely mi nohy. Navíc díky tomu, že do mě dívka (i přes svou snahu tomu zabránit) narazila, tak jsem se nyní úspěšně kácel k zemi jako podťatý strom a ona padala na mě.
Jediné co jsem dokázal, bylo to, že jsem hlavu přimáčkl k hrudníku, takže nárazu zůstala ušetřena aspoň ta. Kdo ví, jestli by po takové ráně byl můj mozek schopen dál normálně fungovat.
Jenže místo hlavy to odnesl můj zadek, kostrč, záda a lopatky. Hlava mi teď už bezpečně klesla na podlahu a já sykl bolestí. Jakmile jsem si však uvědomil, kdo je na mě - bolest zmizela.
Dívka na mě ležela, ruce měla položené na mých prsou. Vlasy se jí rozhodily kolem hlavy a vytřeštěné oči leknutím, upírala do těch mých. Zbytek jejího těla jako by přesně okopíroval to moje a opsal tak jeho plochu.
Díval jsem se na její tvář. Moje ruce byly rozhozené podél mého těla a strašně moc jsem ji jimi chtěl obejmout a přitisknout ji k sobě ještě blíž.
Těkal jsem pohledem mezi jejíma očima a pak sklouzl k jejím plným, skoro až dětsky růžovým rtům. Ústa měla lehce pootevřená a byla tak blízko těch mých. Stačilo by jen trochu zvednout hlavu, abych se jich dotkl.
Chtěl jsem se svými rty dotknout těch jejích. Chtěl jsem ji cítit ještě víc, než jsem ji nyní cítil.
Všiml jsem si pak pohledu jejích očí, které se dívaly na moje ústa. Měla v nich takový výraz, jako by myslela přesně na to samé co já.
Anebo jsem si to jen namlouval.
Teď jsem zaslechl zvláštní cvaknutí, nevěnoval jsem mu ale pozornost.
Očima jsem stále bloudil po dívčině tváři. Ještě chvilku se na mě dívala a pak zašeptala: „Promiň, nechtěla jsem… promiň.“
A začala se zvedat.
Ruce mi dala podél těla a trochu se na nich vzepřela, jako by se bála, že mě drtí svou vahou (což byla vzhledem k mojí tělesné konstituci v porovnání s její, zcela zbytečná obava).
Poté chtěla pohnout nohama. Nechtěl jsem, aby už zase zmizela, jenže držet ji tak, že bych jí nechával nohu zaklíněnou pod sebou, mi připadalo barbarské.
Zvedl jsem tedy svou nohu a cítil, jak tu svoji rychle vytáhla a postavila se na nohy.
Já byl o něco pomalejší.
Zatočila se mi hlava, když jsem vstával a opravdu jsem netušil, zda to bylo kvůli pádu nebo kvůli ní.
„Promiň,“ řekla znovu a už se otáčela, aby se rozešla ke schodům.
„Počkej!“ řekl jsem rychle a bleskově ji chytil za ruku.
Snažil jsem se být co nejvíc jemný. Otočila se ke mně a zůstala stát.
Chvíli jsem nevěděl, co bych měl udělat nebo říct.
Dívala se na mě a čekala. Její výraz byl nečitelný a já se proto rozhodl říct to, co jsem plánoval, když jsem za ní běžel.
„Není to tak, jak myslíš,“ vyhrknul jsem rychle.
Zdvihla obočí a tázavě se na mě dívala.
„V té ordinaci… to… tedy… já…“ dostával jsem ze sebe a připadal si jako idiot,
„no, víš… nedíval jsem se ti na…“ sugestivně jsem se odmlčel a viděl, jak její tváře začínají opět červenat.
Stiskla rty pevně k sobě, pak ale jako by si to rozmyslela a chtěla něco říct.
„Díval jsem se na tvou vizitku! Chtěl jsem vědět, jak se jmenuješ. Opravdu,“ řekl jsem naléhavě a doufal, že mi to bude věřit a nebude si myslet, že jsem si tak pozorně prohlížel její poprsí.
Samozřejmě že jsem nebyl slepý a všímal si i toho, jenže právě teď mi o tohle vůbec nešlo.
Chvíli se na mě překvapeně dívala, potom zavřela oči, vydechla a zavrtěla hlavou. Její ústa se roztáhla do nevěřícného úsměvu.
„Takže…“ řekla a chvilku přemýšlela, „teď jsi za mnou běžel jen proto, abych si nemyslela…“
Odmlčela se a já přikývnul.
Znovu nevěřícně zakroutila hlavou. Byl jsem docela rád, že právě nemůžu slyšet, co si o mně myslí.
„To ti opravdu tak moc záleží na tom, abys věděl, jak se jmenuju?“ zeptala se mě překvapeně a zadívala se mi do očí.
„Ano, záleží,“ přikývnul jsem a v duchu dodal, že to není jediné, na čem mi záleží.
Potichu se zasmála a přejela si dlaní po čele. Potom se na mě znovu podívala.
Usmála se.
„Jmenuju se Evey,“ řekla a pořád se na mě s úsměvem dívala.
Během té sekundy mi došlo, že jsem se zachoval jako pěkný nezdvořák. První se přece představují muži a pak ženy!
No, že mi to došlo až po tolika dnech, kdy jsem chtěl zjistit, jak se jmenuje a sám se přitom ani nepředstavil, to se stěží dalo nazývat úspěchem. Navíc ona určitě netušila, jak se jmenuju.
Tohle mi blesklo hlavou a rychle jsem k ní natáhl ruku: „Já jsem David.“
S úsměvem mi ruku stiskla.
Docela se mi ulevilo, když se na mě pořád usmívala. Pomalu jsem opravdu čekal na to, kdy mi jednu natáhne.
Dívali jsme se na sebe a mě přišlo s každou vteřinou těžší nesklopit před tou modří jejích očí pohled. Zároveň jsem ale cítil, že mě něco daleko silnějšího přitahuje, abych se na ni díval dál.
Stále jsem držel její ruku a užíval si našeho doteku i toho, že jsem tady s ní. Její ruka byla oproti mé o dost menší. Štíhlé prsty lehce obtočené kolem hrany své ruky jsem vnímal víc než dobře.
„Nestalo se ti nic?“ zeptala se mě se starostí v očích.
Asi si ani neuvědomovala, že se pořád držíme za ruce, já si toho však byl vědom moc dobře a nechtěl jsem vůbec pomyslet na to, že bych ji teď pustil.
Chvíli jsem nechápal, co svou otázkou myslí.
Co by se mi mělo stát, kromě toho, že mi srdce v hrudi burácí tak, že za okamžik asi vyskočí ven? Pak mi to došlo.
„Eh… ne! Jsem v pořádku, nic mi není. Vážně,“ ujistil jsem ji.
Vypadala, že je ráda, když to tak je. No, taky jsem byl rád, ale počkat… kdyby se mi něco stalo, chodila by za mnou třeba jako ošetřovatelka?
‚To víš, že jo! Pofoukat ti modřinku, donést obkládek, přečíst pohádku!‘ - usadil mě zase hlas mého mozku.
„A ty jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí.
Zasmála se a pak řekla: „Ano. Padala jsem na tebe takže... to nejhorší jsi odnesl ty.“
Najednou se její výraz změnil na vážný: „Promiň, vážně jsem do tebe nechtěla tak vrazit.“
Než jsem stačil říct, že se nemá za co omlouvat, že to je moje chyba, vyrušil nás něčí hlas: „Slečno Ryderová, máte se vrátit na oddělení!“
Oba jsme s sebou trhli a naše ruce se v mžiku rozdělily. Na schodech stála nějaká žena, oblečená do bílého pláště s fonendoskopem kolem krku.
„Ano, už jdu,“ řekla Evey a pak se ke mně otočila zpátky. „Už musím jít,“ dodala ještě a o krok ode mě ustoupila.
„Vrátíš se ještě pro pacientku?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
Moje srdce mohutně prásklo a pak se začalo zpomalovat.
„Jsem tady víc jak hodinu přesčas, takže už musím jít.“
„Jistě,“ přikývnul jsem a zhluboka se nadechl.
„Tak ahoj,“ pousmála se.
Zdálo se mi to, nebo opravdu vypadala trochu smutně?
„Ahoj,“ odpověděl jsem sklesle a sledoval ji, dokud nezmizela v chodbě koridoru.
Začínal jsem si připadat vážně divně. Smutně i vesele, zklamaně i nadšeně, nešťastně i šťastně. Prostě divně.
Takže… uvažoval jsem, při návratu do ordinace, znám její jméno a chvíli jsem s ní mluvil. To je úspěch, říkal jsem si, hlavně vzhledem k tomu, jak katastroficky celá situace ještě před pár minutami vypadala.
Když jsem zabočoval za roh, ještě jsem se otočil zpátky. Nevím proč, možná jsem tajně doufal, že se tam znovu objeví. Po té, co jsem se otočil zpátky a podíval se
na chodbu, tak mi ten pohled trochu vyrazil dech.
Nejméně šest lidí se na mě zvědavě a pobaveně dívalo.
Propána! Kolik toho viděli a slyšeli? Copak jsem si jich předtím nevšiml?! No… super…




* Pokud někdo nezná Harryho Pottera, tak mu toto přirovnání asi moc neřekne. Kdyby vás to ale zajímalo, podívejte se na toto video :-) - čas: 2:55 min.

http://www.youtube.com/watch?v=u0dDre8-Nh4