Martin a Liliana - 2

II.
Když se to stalo, nebyla schopná plakat. Viděla, že ji všichni pozorují a když se konečně rozplakala o samotě, věděla, že to není kvůli Leovi, ale kvůli lidem, kteří začali šířit, že je ráda, že se ho konečně zbavila. Takový nemocný chlap vedle zdravé ženy, povídali. To je tak, říkají jiní, když si ženská vezme staršího, než je sama. Liliana se za ně styděla. A ten stud se projevoval nepatřičnými reakcemi. Až to přešlo, zavřela za sebou dveře. Doslova a do písmene. Zůstala v domě, který ji Leo zanechal. Byla tak stále s ním. Už dávno dozněly jeho výkřiky. Ale přesto, někdy najednou ve spánku uslyšela: „Lilinko, Lili, nechoď nikam.“ A vidíš, pomyslela si, najednou jsi odešel sám. Liliana ukládá do kufru své věci a zpívá si potichu svou písničku. Má dobrou náladu. Konečně se projde po přírodě a možná, že potká nějaké normální lidi.
„Tak vidíš,“ mluví k obrazu svého „tajného agenta“, „nakonec tu budeš viset sám. Týden budeš mít odemne pokoj. Ale neboj, dám ti na stolek kytici, abys měl na co koukat,“ smála se potichu, „než odjedu, dáme si spolu jednu mantru na šťastné prožití dovolené.“
Nařídila si budík na šestou, aby měla čas ještě uspořádat všechny věci a pak po koupeli ulehla. Dívala se chvíli na oblohu a to ji vždycky uklidnilo.
A bylo ráno, krásné a zářivé. Šla ulicemi, které se probouzely otvíráním obchůdků a sem tam libě zavonělo čerstvé pečivo. Tak to patřilo k ranním rituálům všech lidí, kteří v této čtvrti bydlí. Na autobusové zastávce stálo už pár lidí a tiše mezi sebou hovořili. Rozhlédla se, jestli někoho nezná, kdo si pak ní přisedne a celou cestu ji bude unavovat svými nářky. Pak vklouzla na své sedadlo a pozorovala, jak za okny ubíhá svět.
Byla překvapená, když řidič řekl : “Tak konečná,“ usmál se. Čekala, až všichni vystoupí a pak prošla prázdným autobusem. Opatrně vystoupila po schůdkách, protože taška, kterou nesla v rce, byla příliš těžká. Nakonec se jí podařilo do ní nacpat půlku šatníku. Položila si ji k nohám a vytáhla z kapsy adresu domu „U tří lip“. Byla tam i mapka, takže zase zvedla tašku a šla pomalu alejí, na jejímž konci už stál starodávný, ale opravený dům obklopený velkou zahradou a plotem. Zazvonila u vrat.
„Kdo je?“
Představila se a zvonek ji pustil z těžkých kovových vrat na chodníček, který byl obklopen záhony. Otevřela dveře.
„Dobrý den,“ pozdravila, vylovila z kapsy občanský průkaz a ústřižek složenky.
Slečna na recepci se na ni důležitě podívala a Liliana se usmála. Slečna odvrátila oči, vrátila ji občanský průkaz a zanesla ji do knihy hostů.
„Druhé patro, dveře 257,“ řekla úsečně.
Liliana zvedla tašku a šla k výtahu. Zrovna jel dolů. Trochu se posunula stranou, aby mohli lidé z něho vystoupit.
„Ale já jsem ti Martine říkala, že je už na večer vyprodáno,“ uslyšela ženský hlas a když se dveře otevřely, vyšla z něho dvojice. Žena v bílých šatech, vypadala velmi elegantně a na hlavě měla rozkošný klobouček. Muž jménem Martin mlčel. Liliana si neuvědomovala, že se na něho dívá. Až pak, když jeho oči spočinuly na ni. Zdvořile se usmála a nastoupila do výtahu. Trvalo ji téměř hodinu, než všechny věci vybalila a pověsila do skříně. Bylo už po poledni. Rozhodla se, že si dá malý oběd a pak se poohlédne, kam bude chodit na procedury. Viděla pouze na obrázku pavilon, celý prosklený, uvnitř samé tropické květiny a rozkošná sedátka.
„Co si dá madam k pití?“ oslovil ji servilně číšník, když usedla k malému stolku u okna.
„Kávu a sklenici vody. A také popelník,“ řekla a vyndala z kabelky cigarety a zapalovač.
„Prosím, madam,“ řekl. Liliana najednou neměla hlad. Ač si dala závazek, že se donutí k pravidelnému režimu, přesto zase sklouzla ke kávě a cigaretě.
„Martine, Martine, sedneme si do rohu, tam, dozadu,“ uslyšela od dveří známý hlas. Obrátila se. Štěbetavá dáma očima vybírala místo, kam se chtěla usadit a Martin mlčel, jen přikývl. Tentokrát měla přes ramena přehozený nádherný perský šál. Liliana od nich odvrátila pohled. Podle vzevření toho muže pochopila, že do lázní jel on. A ta dáma mu dělá zřejmě doprovod. Asi se vyzná v tlačenici, pomyslela si. Ale jeho tvář ji nešla z mysli. Spíš oči, soustředěné, jakoby studoval každý kout místnosti. Hádala mu asi kolem padesátky, ale bylo vidět, že se udržuje. Že je zvyklý se pohybovat mezi lidmi a hovořit s nimi, nebylo na něm nic, co by prozrazovalo něco lidského, něco intimního. Zřejmě se umí perfektně kontrolovat. Někdo otevřel okno a do místnosti vnikl svěží vzduch.
„Madam si přeje poobědvat?“ zeptal se náhle nad ní hlas číšníka.
„Ano,“ řekla a on ji podla jídelní lístek v nádherném koženém obalu. Očima si vybírala a na nic neměla zvláštní chuť.
„Vybrala jste si, prosím?“
„Kuřecí medailony s ovocem,“ řekla.
„Je tu volno?“ zeptal se jí nějaký hlas a ona zvedla oči. U stolu stál starší muž.
„Prosím,“ řekla odměřeně, protože se jí nechtělo zapřádat nějaké rozhovory. Muž to pochopil a tiše usedl. Popřál ji jen dobrou chuť, když ji přinesli oběd a ona zdvořile poděkovala.
Zajímavé, pomyslela si, když po obědě odešel. Nemám vůbec potřebu se bavit s lidmi. To se mi dřív nestávalo. Možná, že jsem unavená a nebo už nemám druhým co říci. Zapálila si cigaretu a dívala se oknem na ulici.
„Prosím, mohla bych vás poprosit o zapalovač?“ oslovil ji ženský hlas. S podivem se dívala na dámu v perském šálu.
„Ale jistě,“ řekla, „ mám dva. A nemusíte mi ho vracet.“
„Jsme tu od včerejška. Je to opravdu krásně,“ řekla skoro zbytečně a Liliana nevěděla, proč ji tu informaci sděluje. Lidi mluví, voda teče, pomyslela si. Podala ji zapalovač.
„Ale ten si nemohu vzít,“ řekla dáma v perském šálu.
„Klidně,“ řekla Liliana a povzbudivě se na ni usmála.
Když se dívala za ní, zjistila, že Martin už u stolu nesedí. Podivná dvojice. Liliana se také zvedla, šla zaplatit oběd a pak se vydala po cestě k pavlionu, aby se přihlásila na procedury. Brzy ho uviděla mezi stromy. Tak to není daleko, řekla si. Přidala do kroku a zachvíli stála před skleněnými dveřmi.
„Prosím,“ řekl nějaký muž a ona spatřila jeho ruku, jak ji otvírá dveře. Jeho hlas byl příjemný, společensky příjemný.
„Děkuji,“ řekla a když se k němu obrátila, překvapeně zjistila, že je to muž, kterého štěbetavá dáma v perském šálu oslovovala Martin.
„Bydlíme v jednom domě, na jednom patře a ještě jsme se nepředstavili,“ řekl, „jmenuji se Martin Richter.“
„Liliana Gallová,“ řekla a podala mu ruku. Jemně ji stiskl.
„Já vás znám z jednoho časopisu. Psala jste článek o vyhoření.“
„Ano,“ řekla.
„Byla tam vaše fotografie,“ usmál se, „jinak by mne nepadlo, že se zabýváte tak truchlivou činností, jakou je psychologie. Spíš bych tak hádal, že jste třeba malířka.“
„Truchlivou?“ usmála se Liliana, „a vy máte snad veselejší povolání?“
„Jsem právník.“
Liliana se na něho pobaveně podívala.
„Jste na tom líp.“
„Myslíte?“ opáčil, „ a musíme tu chvíli počkat. Ještě neotevřeli příjem.“
„Líbí se vám tu?“ zeptal se.
„Ještě nevím. Ale míním tu týden vydržet.“
„Taky jsem si to koupil na týden. Déle bych to nevydržel.“
„Včera jsme byli na procházce. Jsou tu pěkné stezky.“
„A vaší paní se tu líbí?“ zeptala se Liliana, s touhou trochu proniknout do tajemství té dvojice, která se k sobě příliš nehodí.
„To není má paní,“ řekl trochu nevrle.
„Ach tak, promiňte. Všimla jsem si, jaký má krásný šál. Proto jsem si myslela..“
„Proto?“ zasmál se Martin a Liliana si musela přiznat, že řekla hloupost.
„Ne, promiňte, nechtěla jsem vyzvídat,“ řekla úpřimně. Podívala se mu do očí pohledem, prosím, už přestaňte.
„Já vím, jsem trochu podrážděný. Nemám rád, když se mně někdo moc vyptává. A zvláště ne, když ten někdo je psycholog,“ usmál se a ona najednou uviděla to jeho druhé já. Sice trochu unavené, ale přesto ještě zářivé.
„A vy jste tu s manželem?“ zeptal se ji.
„Ne, jsem tu sama,“ řekla a nedala na sobě znát, jak se jí ta otázka dotkla. Jak ráda bych byla, pomyslela si.
Na chvíli se odmlčeli. Každý se ponořil do svých myšlenek.
„Je to moje sekretářka,“ řekl najednou. Liliana pokývala hlavou. Dívala se ke dveřím příjmu a moc si přála, aby ten hovor už skončil.
„Bere za mne hovory a vyřizuje co se dá, abych si mohl odpočinout. Proto je tu se mnou. Myslím, že se nudí, je zvyklá na společnost. A já jsem špatný společník.“
„To je ale dobře, že máte takovou pomoc.“
Najednou měl potřebu se bavit o dámě v krásném perském šálu a Liliana byla udivená, že ji, zcela neznámé ženě, vysvětluje takové podrobnosti. Třeba se potřebuje vypovídat, myslela si a nechala proudit jeho řeč a příliš ho neposlouchala. Občas přikývla a nebo vydala ze sebe údiv.
„Poznala jste někdy pocit, že všechno je zbytečné?“
Trochu se lekla. Ne, takový pocit si nikdy nepřipustí, dokud bude při rozumu.
„Ne, já si to nepřipouštím.“
Něco se stalo, pomyslela si a doufala, že to nebude muset poslouchat. Všimla si, že má najednou unavený pohled, ale naštěstí se otevřelo okénko u dveří příjmu a on ji dal přednost. Vybrala si procedury a měla se k odchodu.
„Myslel jsem, že vás doprovodím.“
„Není třeba. Půjdu se projít.“
Rozhovor s Martinem Richterem ji dost rozladil. Jeho jakási zdráhavost soupeřila s touhou mluvit o sobě a říci jednou všechno, co dusí až k ohryzku. Ne, první ani druhý den nechce s nikým hovořit, chce být sama a něco prožívat, třeba tak prostého, že veverka seběhla po kmeni a nyní sedí na cestě a loudí oříšek.
„Ty jsi krásná,“ sehne se k ní Liliana a hledí na její nádherný chvost k malé oči.
„Ale já oříšek nemám, zítra, zítra přijdu a dám ti jich, kolik budeš chtít.“
Veverka, jakoby pochopila, se vymrštila do půlky silného kmene a pak zmizela. Liliana hledala očima lavičku. Cítila se unaveně, není divu, najednou, po tak napjatých dnech, výpadek a to je vždycky tíživé.