Hra osudu (5)

„Naty!“ ozve se mamčin hlas chvilku po druhé hodině.
„Co je?“ nahnu se nad zábradlí a podívám se na ni dolů.
„Venku je nějaká Adéla s Adamem a přišli pro tebe, nevěděla jsem, že jsi si tu už našla kamarády“
„Včera večer, když jsem byla venku. Kde jsou?“ zeptám se a seběhnu dolů.
„Venku“ řekne jen mamka a zapadne do kuchyně. S nejistým pocitem otevřu dveře a zrak mi hned padne na Adélu, která má na sobě letní šaty a Adama, jak sedí na našich schodech.
„Ahoj Naty, nevadí, že jsme se stavili?“ zeptá se hned s úsměvem Adam a já se zmůžu jen na zakroucení hlavou.
„To jsme rádi. Hele fakt s námi nechceš jít k tomu rybníku? Zbytek party to odvolal, tak pojď alespoň ty, půjdeme pěšky, takže bychom ti to tu i ukázali“ nabídne mi Adéla.
„A toho si važ, protože ségra nesnáší chození pěšky. Pojď prosím a klidně vezmi i ségru“ přispěchá hned Adam a návrhem.
„Mám na vybranou?“ usměju se na ně a ona jen zakroutí hlavou. „tak moment, hned jsem zpátky.“ a zavřu zpátky dveře.
„Mami? Můžu jít ven?“ zeptám se nejistě.
„Proč bys nemohla? A kam půjdete? A kdo to vůbec je?“ zahrne mě hned mamka otázkami.
„Půjdeme k rybníku koupat se, je to Adéla a Adam, sourozenci a bydlí hned vedle nás.“ odpovím ji na otázky a vyběhnu schody nahoru, ale ještě před tím se zastavím u ségry.
„Hele nechceš jít semnou ven?“
„Ne díky“ zakroutí hlavou
„Jak chceš“ a vběhnu do svého pokoje. V momentě jsem převléknutá do plavek, na které hodím jen šortky s tričkem, popadnu kabelku, do které hodím ručník, krém, do vlasů si hodím brýle a takhle seběhnu dolů, kde popadnu jen žabky a bez rozloučení vypadnu z domu.
„Páni“ řekne hned Adam.
„Co je?“ podivím se a podívám se na sebe, jestli jsem si třeba nevzala špinavé tričko nebo něco.
„Jsi rychlejší než ségra“ dokončí pobaveně Adam svou větu a za tohle si od Adély zaslouží menší pohlavek, ale on se tomu jen zasměje. Docela jim závidím. Mají normální sourozenecký vztah, normálně se baví, tohle já o sobě a ségře říct nemůžu.
„Tvoje ségra nejde?“ podiví se Adéla a já jen zakroutím hlavou.
„Ona je poslední dobou nějaká divná“ pokrčím rameny.
„Je trochu mimo ze stěhování co?“ hádá Adam.
„Asi jo, tam musela nechat všechno, kamarády, školu, kluka, tak se ji ani nedivím, ale už mi pěkně leze na nervy s tou její blbou náladou“
„Nech ji, ona si zvykne, jen to chvilku potrvá“
„Tak a teď stůj“ zastaví mě Adam na konci ulice.
„Co se děje?“ zděsím se.
„Vítej v největším zapadákově na světě,“ uvítá mě Adéla.
„Teď se nacházíme na rohu, když půjdeš dál rovně, támhle...“ ukáže Adam rovně dozadu „tam pojedeš pápá z vesnice pryč, když půjdeš támhle..“ukáže na levou stranu „pojedeš zase pápá z vesnice. Ale ještě před tím, je obchod, základka a školka, ta je hned vedle. Ale to nás teď všem nezajímá, takže my jdeme vpravo, tedy tudy“ řekne Adam a všichni tři se vydáme napravo.
„Neboj, nezabloudíš tu, ono tu snad ani zabloudit nejde,“ usměje se na mě Adéla. Ujdeme pár metrů, kdy mě opět Adam zastaví.
„Nyní se nacházíme na dalším rohu, kde končíme. Teď půjdeme takovou lesní cestičkou,“ upozorní mě a já jen přikývnu. No snad se tu opravdu neztratím, i když už teď se mi zdá, že vyznat se v téhle vesničce bude nemožné. Ale co, časem si zvyknu.
„Je tu ještě něco zajímavého?“ ptám se zvědavě.
„Hm, asi ne, jen rybník, kam všichni rádi chodí. Park, ten jsi viděla včera, zastávka autobusu, školka a škola tě asi neláká a obchod? Ten taky ne, takže nám zbývá jen rybník“ pokrčí rameny Adéla a vydá se jako první. Adam mi jen pokyne hlavou ať jdu za ní.
Rybník je opravdu takový, jaký jsem si ho představovala. Prostě obrovský, zelený, ale jak se zdá, tak to tu nikomu nevadí.
„Vítej“rozhodnutí ruce Adéla a zamíří k volné ploše, kde roztáhne osušku.
„No super“
Nakonec se tam zdržíme do večera, kdy se seznámím s dalšími lidmi, dozvím se co a jak tu chodí, jaké se tu pořádají akce, kde co je, což už tak docela vím od Adély a Adama, ale všichni mi to ještě rádi tak stokrát řeknou. Prostě je to tu super. Už začínám taťkovi věřit, že si to tu zamilujeme.