Dvojí život (11. díl)

Smršť podivných pocitů, které se mi rozlily celým tělem, mě hnala neuvěřitelným tempem k našemu vchodu. Ani jsem si nevšimla, že jsem v tom zmatku prošla v těsné blízkosti podchodu, okolo kterého se takhle večer bojí projít i nejotrlejší povahy, které naše sídliště obývají. Konečně jsem se dostala do vchodu, za dveřmi jsem si rozsvítila a zamířila jsem k výtahu. Zmáčkla jsem tlačítko a čekala, než výtah konečně přijede. Dveře se otevřely a já jsem se s úlevou opřela o zeď kabinky. V kapse mi začal vibrovat mobil a skupina Marianas Trench mi sdělovala, že mi někdo volá. Nemusela jsem se ani podívat na display, abych zjistila, kdo touží po mém hlase. Bylo mi to naprosto jasné. Dlouze jsem podržela tlačítko v horní části mobilního telefonu a výtahová kabina se opět ponořila do naprostého ticha.
Odemkla jsem si a zaklapla jsem za sebou dveře. Z obývacího pokoje na mě přes prosklené dveře občas vesele zablikala televize a dolehly ke mně známé hlasy z Kriminálky Miami. Zavřela jsem se v koupelně, vlezla jsem si do sprchy a pustila jsem na sebe proud teplé vody. Přemýšlela jsem nad tím, co se stalo dole před barákem. Nereagovala jsem moc přehnaně? Neměla jsem mu říct, co se mi stalo? Nezaslouží si po takových ranách, které prožil, znát celou pravdu? Tu noc usínám s odhodláním, že další den všechno Filipovi řeknu.

***

Uslyšela jsem nějaké divné škrábání na zeď. Vstala jsem z postele a chtěla jsem rozsvítit lampičku na stole, ale nebyla tam. Nahmatala jsem mobil a zjistila jsem, že jsem ve svém pokoji na naší chatě. Škrábání se ozvalo podruhé a pak zavrzaly schody. Doufám, že jsem se zamkla! Popadla jsem pálku na badminton, která se mi válela u skříně a zabrala jsem za kliku. Dveře povolily a já jsem tupě zírala do tmy před sebou. Udělala jsem pár kroků a posvítila jsem si mobilem, ale místo schodů jsem spatřila jen dlouhou prázdnou chodbu lemovanou kamennými zdmi. Chtěla jsem se vrátit zpět do pokoje, ale dveře tam najednou vůbec nebyly, prostě zmizely! A tak jsem se vydala studenou chodbou vstříc svému osudu. Ušla jsem asi dvě stě metrů, když se přede mnou objevila křižovatka. Dlouho jsem se rozmýšlela, kterou cestou se dám. Nakonec jsem zvolila odbočku vlevo. Po pár metrech chůze se přede mnou objevily schody, sešla jsem dolů, pod nohama mi začvachtalo mně tolik známe bláto. Že bych tu už jednou byla? Zdi chodby se začaly rozšiřovat a já jsem se ocitla v oné místnosti s mučícími nástroji. Tentokrát za mnou ale nikdo nepřišel. Vyšla jsem zpět do chodby a chtěla jsem odejít, když jsem najednou uslyšela Filipův hlas: „Sandro, vrať se! Neblázni!“ Otočila jsem se a náhle jsem spatřila Filipa. Nějaká postava v černé kápi ho natahovala na skřipec a on stále křičel moje jméno: „Sandro! Sandro! Sandro!“

***

Otevřela jsem oči a zírala jsem do tváře svojí mámy, která se nade mnou skláněla: „Co se stalo? Kde je?“
„Kdo?“ zírala na mě vyjeveně. „Zvonil ti budík, ale asi jsi ho neslyšela. Přišla jsem tě vzbudit, abys nezmeškala školu.“
„Díky, mami, jsi hodná.“
„Já letím do práce. Blíží se uzávěrka nového čísla časopisu a příští týden musí jít do tisku, tak je možné, že se zdržím v práci až do večera, takže by od tebe bylo moc milé, kdybys nakoupila pár věcí. Seznam máš na stole v kuchyni.“ řekne, zatímco se snaží dostat do svých kozaček.
„Co mám s tebou dělat?! A táta?“ zeptám se.
„Ten už je v práci od šesti. Mají nějakou novou zakázku, budou prý stavět na Doubravce. A myslím, že se dřív než já stejně nevrátí.“ konstatuje suše mamka. „Tak večer! Ahoj!“
„Čau.“ zavolám za ní.
Konečně se odhodlám, že vylezu z postele. Dojdu si udělat k snídani dva tousty a cestou si přečtu mamky rozsáhlý seznam věcí, které se mají koupit. Pardon... Které mám koupit. ‚Máma se asi zbláznila!‘ pomyslím si. A já navíc potáhnu nákup pěkně trolejbusem!

***

Ve škole je pěkná nuda. Lucka dnes ve škole není a já musím uznat, že dobře udělala. Verča si čte celý den nějakou příručku o sexu, aby prý měli s Markem co zkoušet. Martina si pořád upravuje make-up a nervózně sleduje hodinky. Odpoledne má prý konečně rande s Pavlem, jedním z dvojčat. Při hodině dějin psychologie, kdy nám Docent Horor, jak přezdíváme profesoru Hrůzovi, předčítá z nějaké velmi zajímavé knihy o vědecké psychologii a Wilhelmu Wundtovi, mě napadne, že bych si mohla konečně zapnout mobil. Mobil mi v pravidelných intervalech celkem čtyřikrát zavrní v ruce a já se odhodlám otevřít první zprávu. Zírám na display na nápis: ‚Uzivatel uvedeny jako odesilatel teto zpravy se vam pokousel dne 2. 3. 2010 celkem 5x dovolat.‘ Další zpráva je odečtení za smsky. Třetí zprávu mi poslala Lucka, která mi psala, že dnes nedorazí do školy, protože jde k lékaři. Poslední zpráva je od Filipa:
‚Hvezdicko, nevim, co se stalo, ale asi bychom si o tom meli promluvit. Dnes v 15:00 u pomniku. Budu cekat. Tvuj F.‘
Tuhle zprávu si přečtu asi stokrát. Tvůj F. Hmmm... Co to znamená? Napsal to jen tak? Asi hodinu mi trvá, než se rozhodnu, jestli tam vůbec půjdu. Nakonec se rozhodnu, že to risknu. A tak zapeču přednášku z psychologie osobnosti a v 15:01 vystupuji z tramvaje U Práce. Filip stojí u pomníku a tváří se vyděšeně.
„Ahoj.“ pozdravím ho. „Asi bychom si měli promluvit.“
„Ahoj.“ odpoví a oči zabodne do země.
„Půjdeme se projít okolo řeky, co ty na to?“ zeptám se ho.
„Třeba.“ řekne stroze a dál kope botou do kamínku, který se válel na ulici.
Celou cestu k řece ani jeden z nás nepromluvil jediné slovo. Celou dobu jsem přemýšlela, jak začít. Jak mu to všechno říct.
„Já...“ začneme oba současně, takže se tomu lehce zasmějeme. „Povídej.“ dodám.
„Já jsem se ti chtěl omluvit za ten včerejšek. Jestli jsem udělal něco špatně. Ale...“
„Ale?“ vybídnu ho, aby pokračoval.
„Ale prostě nevím, co je mezi námi za překážku. Přijde mi, že se mnou nechceš být, že se mi straníš.“
„Víš... já... hrozně dlouho jsem přemýšlela, jak ti tohle řeknu. Bála jsem se. Je to teprve tři měsíce... Já nevím, jak se s tím mám vyrovnat.“
„Co se ti stalo?“ řekne Filip zoufale.
A tak mu vylíčím celou tu hrůznou událost jako tenkrát psycholožce v nemocnici. Filip na mě jen občas pohlédne, asi nevěří vlastním uším. Svůj monolog ukončím nočními můrami, které se mi zdají, a do očí mi vhrknou slzy. A pak Filip udělá něco, co mě rozbrečí ještě víc...